Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Ve Staré aréně se zhmotnily sny o létání. Závratí se bát nemusíte, zabaví vás inscenace plná zvratů

Ve Staré aréně se zhmotnily sny o létání. Závratí se bát nemusíte, zabaví vás inscenace plná zvratů

5.6.2017 11:22 Divadlo

Parné nedělní počasí se stalo nepřímým předskokanem inscenace Letět, poslední premiéry sezóny v ostravském divadle Stará aréna. Dusné atmosféře komorního příběhu už jen chyběla katarze letního deštíku, která by spláchla z postav tíhu jejich osudů. Původní autorská hra Pavla Gejguše rozkrývá vztahový víceúhelník, ze kterého je jediná úniková cesta.

Zvětšit obrázek

Z nové inscenace Letět ve Staré aréně.
Foto: Zeno Václavík

Půldruhé hodiny trvající inscenace Letět se zrodila z pera uměleckého šéfa divadla Pavla Gejguše, který se pustil také do režie a výběru hudby. Povrchní mezilidské vztahy, které jsou až příliš prorostlé do sebe, než aby se daly spálit, se obnažují během jedné noci a jedné nevydařené oslavy narozenin. Na malém prostoru se nevinná návštěva přetaví v dramatickou grotesku ohrožující nejen zdravý rozum, ale i život.

Po šesti letech se vrací do rodného města duševně prázdný Johnny s jediným cílem, aby byl sám a mohl zapomenout na minulost. Dožene ho však ještě ta dávnější, která ho v dospělejší a vyzrálejší podobě vtahuje zpět a nenechá ho ani na chvíli vydechnout. Mužský tandem doplňuje Johnnyho bratranec Mike – oba představují jediné volné eventuality k polapení láskychtivých žen. Ty se zde objevují ve třech archetypech – femme fatale, které se chce bavit, nevinná a upřímná, co potřebuje náročnou lásku, a neviditelná, dobře vykrmená vlastní sebelítostí.

Ivan Dejmal a Petr Sedláček v inscenaci Letět. (Foto: Z. Václavík)

Postavy autor velmi dobře vykreslil a podařilo se mu vdechnout jim život dobrou volbou herců. Černobílým charakterem, rozpíjejícím obě barvy do sebe jako dobro a zlo, se nevyznačují pouze Johnny a Mike v podání Ivana Dejmala a Petra Sedláčka, ale také protagonistky ženských rolí.

Miroslava Georgievová vyčnívá svou energičností nad všechny ostatní a svou roli Grace si doslova užívá. Jako čerstvá vdova a nevlastní matka zamilované Lili na sebe strhává pozornost všech, hlavně mužů, a svou lacinost podtrhuje přesným vzezřením včetně krajkových černých šatů a rudých šperků.

Miroslava Georgievová. (Foto: Zeno Václavík)

Jako královny na šachovnici proti sobě stojí Grace a Lili (Anna Polcrová) – vyvdaná dcera plná očekávání z návratu Johnnyho. Učebnicový exemplář dívky, která chce muže milovat a zachraňovat. Jeho bezmocnost ji přitahuje natolik, že je mu schopna odpustit vše, jen když ho bude mít. Anna Polcrová své postavě dodává jemnost a odhodlanost. Její naivita není směšná, naopak z její postavy srší velká odvaha a je schopna činů, o kterých jiní pouze mluví. Dámský trojlístek ještě doplňuje Jana Mudráková coby nevidomá Polly. Zdánlivě vedlejší doplňková postava je smutným obrazem místa, kde se zastavil čas.

Z inscenace Letět. (Foto: Zeno Václavík)

Hynek Petrželka minimalisticky, ale velmi důmyslně vytvořil dvě scenérie v jednom (zastávky autobusu s kukuřičným polem a dům oslavenkyně) pomocí průzoru v dřevěné konstrukci. Nepřehlédnutelná je všudypřítomná kukuřice – americká plodina, která má abnormální schopnost se adaptovat na různé počasí. Vedle kukuřice si autor velmi zdařile pohrává s další symbolikou – kufrem neukotveného cestovatele nebo revolverem, který děsí, ale také vysvobozuje.

Letět, mít křídla a odlehčit svému svědomí. Hře by slušelo také trochu lehkosti. Dobře mířené obraty, které vyvolávají nejednu vlnu smíchu, se mnohdy zbytečně ztrácejí v nánosu textu, který působí hrbolatě a trochu škrtání by hře neuškodilo. Už tak vydýchaný prostor se mnohdy plnil zbytečně krkolomnými obraty.

Z inscenace Letět. (Foto: Zeno Václavík)

I přesto, že se autor hry, který vznikla s pomocí dramaturga Antonína Dvořáka, odkazuje hlavně na hry Antona Pavloviče Čechova, děj zasazený do anonymního amerického venkova se zrcadlí v díle Tennesseeho Williamse, jehož propracované texty by mohly být v tomto případě velkou inspirací. Ve hře je pro všímavého diváka ukryto několik literárních odkazů včetně Čechovské divadelní tradice.

Tragikomická hra si pohrává s čistě krystalickým a jasným tématem – mezilidskými vztahy, které jsou uzavřeny jako mouchy ve sklenici a zachránit se může jednotlivec pouze tehdy, když roztáhne křídla, ať už vlastní, nebo ukradená.

I přesto, že podtitul hry zní Groteska o lásce, nejde o lehkou komedii. Zdánlivě povrchní citové balancování má více hlubších vrstev a je pouze na divákovi, do kolika sám sebe nechá nahlédnout.

Evelína Vaněk Síčová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.