Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Z toho velkého prostoru jsem se napoprvé zděsil, říká Dušan Urban, jenž v Divadle Mír režíruje Boha masakru

Z toho velkého prostoru jsem se napoprvé zděsil, říká Dušan Urban, jenž v Divadle Mír režíruje Boha masakru

14.6.2017 Divadlo

Herec Dušan Urban je znám z mnoha velmi vydařených rolí, které odehrál na jevišti svého domovského Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Ale herci mají různé sny. O jednom ze snů Dušana Urbana, který v neděli 18. června najde naplnění ve vítkovickém Divadle Mír, jsme si povídali.

Zvětšit obrázek

Dušan Urban je režisérem inscenace Bůh masakru (na snímku ve Spalovači mrtvol v DPB).
Foto: Lukáš Horký

Jste znám především jako herec a člen souboru Divadla Petra Bezruče. Co vás vedlo k tomu, že teď režírujete připravovanou inscenaci hry Bůh masakru v Divadle Mír?

To je jednoduché. Před dvěma lety jsem viděl Boha masakru ve filmovém zpracování Romana Polanského. Moc se mi to líbilo a měl jsem okamžitě touhu si v tom zahrát. Chtěl jsem si zahrát Michala. Přemýšlel jsem, jak to udělat, kde sehnat prostor a jak najít režiséra. Nakonec mi přišlo schůdnější vzít všechno do vlastních rukou. Najít si herce a zrežírovat to.

A není vám líto, že si tu vysněnou postavu nakonec nezahrajete?

Na jednu stranu ano, ale na druhou stranu jsem rád, že jsem si to vyzkoušel a mám i zkušenost s pozicí režiséra. No zkušenost, premiéra je až za pár dní, tak uvidíme. Nicméně už je to v takovém stavu, že inscenace skutečně vyjde na světlo boží. Jak říkám, je obrovskou zkušeností pro herce vidět všechno z druhé strany.

Když herci režírují, většinou se soustředí hlavně na hereckou stránku věci. Dokonce je k tomu, aby režírovali, vedou ty herecké příležitosti dané textem. A když se pak režiséři vyjadřují k práci herců v pozicích režisérů, je to často takový pohled shora: padají slova o tom, že herec v pozici režiséra nevidí celek v souvislostech, že nevnímá hlubší roviny textu a tzv. druhý plán a podobně. Jak přistupujete k Bohu masakru vy?

Já nejsem režisér, a protože je to můj debut, víceméně kopíruju film, protože mám pořád v hlavě zážitek z Polanského filmu. Samozřejmě jsem si vědom, že film je úplně jiný formát než divadlo. Ale herce se snažím vést tak, aby se co nejvíc přiblížili charakterů těch filmových postav.

Častou námitkou v podobných případech bývá to, že film hovoří obrazovou řečí, zatímco divadlo je především záležitostí slova. V případě hry Yasminy Rezy Bůh masakru bývá zmiňován spíše komorní charakter této předlohy, jakési snad až předurčení pro malé scény. A vy s tím jdete do rozměrného prostoru Divadla Mír. Jak tyto rozpory řešíte?

S tím mám problém i já. Původně jsem navrhl našemu řediteli v Divadle Petra Bezruče, abychom tuto věc hráli u nás na malé scéně, v tzv. Márnici. Vypadalo to, že by to mohlo i vyjít. Nicméně provoz Divadla Petra Bezruče je tak náročný, že by se jen těžko hledaly termíny repríz. Pak se na mne obrátil pan Zeno Václavík ze Staré arény s tím, že něco zaslechl o Bohu masakru a že by měl zájem. To zase narazilo na termíny a časovou vytíženost herců. Tenhle problém jsem nakonec musel řešit i sám. Vybral jsem si čtyři herce z různých divadel. Z pohledu zkoušení to nebyl úplně nejšťastnější nápad. Teď jsem ale rád, že se mi podařilo dostat na jeviště společně herce ze tří ostravských scén. No a nakonec se na mne obrátil Albert Čuba a nabídl realizaci ve svém Divadle Mír. Nabídka byla na úrovni profesionálního divadla. Když jsem ale přišel do Míru, zděsil jsem se. Ten obrovský prostor! To veliké jeviště! Ze začátku jsem navrhoval, abychom to hráli i s diváky na jevišti v jakémsi tam postaveném improvizovaném hledišti s elevací. To nebylo z technických důvodů možné. Nehledě na to, že Divadlo Mír žije z prodaných vstupenek a představení se musí ekonomicky vyplatit. Nakonec jsme tedy s výtvarnicí Pavlou Kamanovou všechno vyřešili zmenšením hracího prostoru a využíváme jen část jeviště.

Koho jste si tedy vybral pro jednotlivé postavy?

Josefa Kalužu z Komorní scény Aréna, Kateřinu Vainarovou z Národního divadla moravskoslezského a Ondřeje Bretta s Pavlou Gajdošíkovou od Bezručů.

Proč zrovna tyto herce?

Typově mi vyhovovali. Hned jsem viděl Ondřeje Bretta v postavě advokáta Alana a Josefa Kalužu jako Michala. Tu představu jsem měl od samého začátku. Takže jeden manželský pár hrají Ondra Brett a Kateřina Vainarová a druhý pár Pavla Gajdošíková s Josefem Kalužou. Tihle dva jsou partneři i v civilním životě, což může do inscenace něco přinést. Z počátku jsem oslovil Markétu Harokovoudo páru s Ondřejem Brettem, začali jsme i zkoušet, ale ukázalo se, že termínově to prostě pro vytíženost Markéty nepůjde. Hledal jsem dále, oslovil jsem Sylvii Krupanskou, ale čas byl i v tomto případě nepřítelem. Takže nakonec jsem získal Kačku Vainarovou. A je v tom výborná.

Když se o té hře píše či mluví, vždy padne otázka, jestli je to komedie, nebo vážnější drama. Dokonce vznikly i inscenace, které se setkaly s kritikou v tom duchu, že realizátoři hledali každou příležitost pro zdůraznění komediálního potenciálu textu, čímž nakonec utrpělo celkové vyznění. Co vy? Také hledáte hlavně zábavný rozměr? Přece jen Divadlo Mír chce divákům podle vyjádření jeho zakladatele Alberta Čuby nabízet hlavně dobré komedie …

Já si myslím, že je zbytečné v textu hledat komedii. Je to skvěle napsáno a autorka sama říká, že nepíše ani komedie, ani tragédie, ani tragikomedie, ale tragické komedie. Vypadá to sice jako hra se slovy, ale podle mého názoru je to naprosto přesná definice. Jsou to příběhy obyčejných lidí. Krásně napsané situace. Já jdu hlavně po textu, nevyrábím nějaké gagy, nepřidávám nic, co tam není. Ta komičnost pak vyjde na povrch sama. Soustřeďuji se hlavně na charaktery postav.  Jsou to dva manželské páry, ale čtyři různí lidé. V těch párech pak jsou něco jak jin a jang, plus a mínus, protipóly, které se doplňují. Nicméně nakonec vyjde najevo, že i uvnitř párů se ti lidé vlastně neznají a nerozumí si. To je pro situace na jevišti krásná věc.

Máte nějaký další sen, nějakou další hru, kterou byste chtěl režírovat?

Moc jsem se bál, že mne herci jako režiséra vůbec nepřijmou, že mne prostě nebudou brát jako autoritu. Že si to budou dělat po svém. A zjistil jsem, že práce s hercem je naprosto úžasná. A že snad i nějakou autoritu nakonec mám, že jsem si ji vybudoval. Třeba Ondřej mi řekl: „Já se v tom, co dělám v postavě, tu a tam moc dobře necítím. Ale dobře, ty jsi režisér, asi víš, proč to po mně chceš, tak dobrá.“ To mne moc potěšilo. Ale nejde jen o práci s herci. Jako režisér musíte pracovat se všemi ostatními v týmu, se scénografkou, s techniky, občas mám pocit, že mám hlavu jako pátrací balón. Neustále s telefonem u ucha řeším něco, co souvisí s inscenací. Když sedím v hledišti a pracuji s herci, cítím se velice dobře. A pak přijde na řešení technických problémů, které jsou někdy hodně složité. Tak jsem si řekl: Už nikdy! Nicméně nikdy neříkej nikdy – ano, mám v hlavě ještě jednu věc, kterou bych někdy rád dělal.

Tak ji nebudeme zmiňovat, abychom to nezakřikli. Děkuji za rozhovor.

Divadlo Mír Ostrava Vítkovice. Yasmina Reza: Bůh masakru. Režie Dušan Urban. Premiéra 18. června 2017 v 19 hodin.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.