Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Chtěla bych předávat pozitivní energii, říká písničkářka Petra Göbelová, autorka klipu Normální žena

Chtěla bych předávat pozitivní energii, říká písničkářka Petra Göbelová, autorka klipu Normální žena

19.6.2017 Hudba

Každý si o ní může myslet, co chce, ale přehlížet ji už nelze. Její písně mají šmrnc, i když místy koketují s určitou textovou kostrbatostí a doprovází je až příliš sladká vůně. Ale o broušení diamantu v tomto případě nejde. Ani se o to nikdo podle všeho nesnaží. Ona je spokojená, když může stát na ulici. Sama, s kytarou. A zpívat kolemjdoucím. O kom, že je řeč? O ostravské písničkářce Petře Göbelové, která se mimo jiné proslavila klipem Normální žena. Jméno, které se vyplatí zapamatovat si. Tato sympatická dívka v následujícím rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz prozrazuje, jaká byla její cesta do písničkářského světa.

Zvětšit obrázek

Ostravská písničkářka Petra Göbelová svými prvními klipy zaujala.
Foto: Marian Medlen

Hrát na kytaru je jedna věc, ale vystupovat a prezentovat se jako písničkářka je věc druhá. Co rozhodlo, že u vás vyhrála ta druhá varianta?

Na veřejném vystupování mě baví to, že dostávám reakce od lidí, že je třeba dokážu i rozesmát a předat jim nějaké své myšlenky.

Jaké myšlenky? Co se snažíte svou tvorbou říci? Přece jenom spousta písničkářů má tendence reflektovat společenské dění, vy se zatím pohybujete spíše ve vlastním světě, pokud se to tak dá říci… 

To je těžké takhle obecně říci, protože píšu o čemkoliv, co mě zrovna napadne. Snažím se lidem nastínit můj pohled na svět, třeba je i motivovat k tomu, aby se k problémům stavěli pozitivně. Mám ale i texty, které moc ambicí nemají a spíše jsou určeny k pobavení.

Každopádně když už jste se vydala na dráhu muzikantky, proč upřednostňujete sólovou kariéru na úkor působení v kapele? 

U sólového hraní mě baví to, že jsem na pódiu sama za sebe, nemusím se nutit do žádného stylu kapely a můžu se spoléhat jen na sebe. To může být občas i nebezpečné. Když něco zkazím, můžu si za to sama.

Domníváte se, že takhle uvažují i lidé kolem vás? V tomhle státě je totiž obvyklé a častější hledat chybu spíše v těch druhých… Nebo máte jiný názor?

Myslela jsem to spíše tak, že v mém případě není ani na koho jiného tu vinu svádět. Ale jinak máte asi pravdu, že lidé raději hází vinu na druhé, než aby přiznali, že chybovali. Já ale nejsem  svatá a taky to často dělám, ale snažím se to nedělat a omluvit se, když něco provedu špatně. K téhle tematice je skvělá píseň To samo od kapely Jananas.

Berete hraní na kytaru jako určitou formu vlastní (sebe)terapie, třeba jako nějaký „útěk“ před okolním světem, anebo hrajete na kytaru a zpíváte prostě proto, že jste v této roli šťastná a spokojená?

Zpočátku to byla především ta terapie, teď už je to spíš o tom, že mě to baví. Nechci už totiž psát depresivní písně jako na začátku, raději bych lidem chtěla předávat radost.

Proč? Máte pocit, že té radosti je mezi lidmi málo, anebo naopak té deprese až moc?

Řekla bych, že obojí. Zprávy na nás neustále křičí tragické události a maximálně se to snaží kompenzovat roztomilým zvířátkem na závěr, to je ale jaksi dosti málo. Zase bych nerada mluvila obecně. Každý to má jinak, ale pro mě osobně je asi těžší se z něčeho radovat. Utápění v „depkách“ a v sebelítosti je naopak velice jednoduché. Ale myslím si, že se to lepší a mnoho lidí včetně mě se snaží myslet pozitivně. Rozhodně bych naši společnost nezatracovala. (smích)

Každopádně na české hudební scéně moc písničkářek není… Hrálo i to roli, že jste se rozhodla vstoupit na tuto scénu? Kam sahají vaše ambice?  

Určitě to nebyl žádný myšlený marketingový tah, dříve jsem i uvažovala o kapele, ale nakonec to vedlo k tomu, že si všechno skládám sama a ráda to i takto sama jako písničkářka prezentuji. Každopádně je zřejmě pravda, že jakožto písničkářka můžu působit zajímavěji než další kluk písničkář. Muži mají ale tu výhodu, že mají své fanynky. Přijde mi, že fanynek je více než fanoušků. Ráda bych se stala známější, ne proto, abych potěšila své ego, ale aby se o mě zajímalo více pořadatelů různých akcí a mohla jsem co nejvíce koncertovat. To potěšené ego by byl jen takový příjemný bonus.

Jak vy sama hodnotíte písničkářskou scénu v České republice? 

Podle mě byla Česká republika písničkářům vždycky nakloněna a jsem ráda, že i v dnešní době je tady plno mladých písničkářů, kteří si dokážou získat své publikum. Fungují nám tady skvěle například open micy (veřejná prezentace písničkářů, básníků, stand-up komiků v restauracích, klubech, kavárnách atd. – pozn. autora), kde člověk může narazit na mnoho zajímavých začínajících muzikantů, kteří mají co říct. V Ostravě je to open mic Na pódiu, který se koná v centru v knihovně a jehož pořadatelům moc fandím.

Snažíte se ve svých textech vyjadřovat pocity své generace? Jsou to texty v rámci nějaké generační výpovědi? Asi se shodneme na tom, že když se zpívá o čokoládě, tak asi na moc hlubokomyslných myšlenek nenarazíme… Stejně jako některá slovní spojení z písní Normální žena, Velká holka a jiných vyznívají poněkud lacině…

Rozhodně nemám potřebu se vyjadřovat za svou generaci, nemám ráda toto zobecňování lidí, povětšinou píšu o svých problémech a pocitech a většinou se v tom najdou i mí fanoušci. Co se týká písní, které zmiňujete, máte pravdu, že to jsou spíše jednoduché texty, které slouží především k pobavení a odreagování. Tak to i většina lidí naštěstí bere a na koncertech patří tyto písně k těm úspěšnějším, protože dneska se holt lidé chtějí především bavit. U Normální ženy to ještě bylo podmíněno tím, že jsem se zapřísahala ve slokách použít pouze úplné rýmy.

Ve skladbě Běž zpíváte: „…být zlý bylo, je a bude lehčí, a tak lidé nadávají…“ Což je samozřejmě správný postřeh… Nicméně čím si vysvětlujete, že tomu tak je? 

Někteří lidé asi mají pocit, že občas neuškodí být zlý a mít ostré lokty, aby si šli za svým cílem, než aby to dlouze pokoušeli po dobrém. Je jednodušší a rychlejší si na někoho zakřičet a vybít si zlost než tuto zlobu v sobě přijmout a nechat ji odejít. Je ale otázka, zda je to nakonec nedožene, protože, jak víme, karma je zdarma.

Ať se však na ty vaše písně podíváme ze všech možných úhlů pohledu, tak nám vyjde, že jste taková „hodná písničkářka“, zatímco mnozí písničkáři se snaží být spíše rebelové… Držíte se té „hodné image“ schválně, abyste se odlišila, anebo také zamýšlíte zpívat častěji o vážných tématech?

Nemyslím si, že by byl dneska trend písničkářů-rebelů, to možná fungovalo dříve, kdy byli písničkáři důležitou součástí protirežimní kritiky. Přijde mi, že dneska se naopak muzikanti snaží hudbou přenášet radost, a tak se to snažím dělat i já. Dříve jsem měla i tendence kritizovat společnost a podobně, postupem času mi ale došlo, že na žádnou kritiku nemám příliš právo a že radši lidem předám trochu pozitivní energie.

Poměrně aktivní jste také na sociálních sítích, včetně kanálu YouTube, kde máte vícero videoklipů, případně domácích videí… Zároveň běžně reagujete na komentáře, které se u těchto písní objevují… Myslíte si, že je to v současnosti potřebné, že jde dobrou formu propagace vlastních aktivit? 

Určitě je to potřebné, ale pro mě je to především otázka slušnosti. Když už si ten fanoušek dá práci s tím, že mi napíše nějaký komentář, ráda si i já najdu čas a odpovím mu. Sociální sítě obecně jsou dneska pro muzikanty nezbytností, pokud se chtějí, jak říkáte, ke svým fanouškům více přiblížit a třeba i oslovit další lidi.

Byla jste také členkou „Z“ Dividla. Jak vám tyto zkušenosti pomáhají v hudební kariéře? Máte také ještě divadelní ambice?

Členkou souboru „Z“ Dividla jsem byla na střední škole a díky tomu jsem začala veřejně vystupovat, takže to pro mě bylo velice zásadní. Herecké zkušenosti mi pomáhají jak v kontaktu s publikem, tak třeba při natáčení videoklipů. Nyní pracuji jakožto zvukař v Divadelním studiu Marta v Brně. S divadlem se tedy potýkám neustále, ale už jenom z té druhé strany. Tyto zkušenosti mi dodávají jak pokoru, tak i potřebné technické znalosti k ozvučování. Nepřipadám si díky tomu na zvukové zkoušce před zvukařem jako hlupák. Herecké ambice už příliš nemám, stačí mi, když si občas zahraji ve svém klipu. Kdyby se ale naskytla nějaká zajímavá příležitost, nebránila bych se tomu.

Co vás aktuálně čeká? 

Především bych chtěla čtenáře pozvat na koncert v Ostravě, který bude 1. července v rámci Festivalu v ulicích na Smetanově náměstí od 15 hodin. Dále mě čeká pár dalších koncertů po republice. Všechno si můžou lidé vyhledat buď na mém webu nebo na Facebooku. Jinak nové písně skládám neustále, takže bych byla ráda v budoucnu za nové album, ale nechci to nikam tlačit, takže teď spíše čekám na tu správnou příležitost. Chci chodit více hrát i na ulici, jak v Brně, tak i v Ostravě.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.