Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Byla to radikální změna, říká Vít Roleček, který si zahrál romantického Shakespeara i postiženého Rowdyho

Byla to radikální změna, říká Vít Roleček, který si zahrál romantického Shakespeara i postiženého Rowdyho

3.7.2017 Divadlo

Vytáhlý činoherec se zvučným hlasem Vít Roleček patří k nejčerstvějším posilám Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Do angažmá nastoupil na začátku uplynulé sezóny a už letos, během pár měsíců, jej diváci mohli vidět ve velkých rolích. Především ztvárnil titulního hrdinu Zamilovaného Shakespeara v režii Radovana Lipuse a nedávno zaujal i v protikladné úloze mentálně postiženého mladíka Rowdyho v inscenaci kontroverzní hry Teď mě zabij v režii Janusze Klimszy. Vedle herectví se věnuje recitaci poezie a poslední dobou zasedá i v porotě recitačních přehlídek.

Zvětšit obrázek

Vít Roleček a Izabela Firlová v inscenaci Zamilovaný Shakespeare.
Foto: Radovan Šťastný

Máte rád poezii. Má tedy pro vás Ostrava nějakou specifickou notu nebo osobitou poetickou příchuť?

Rozhodně ano, i když ji zatím teprve objevuju. Znám ji zatím z daleka a mírně, ale cítím její sílu. Fascinuje mě zdejší industriál a jeho kulturní rozžívání. Jsem z Chrudimi a o Ostravě se u nás říkávalo, že je černá a špinavá, nyní mi to tak vůbec nepřijde. Podle mě to rozhodně není zanedbané město. Naopak Ostrava je zelená a plná zákoutí, která mě vždy něčím překvapí.

Zdá se, že ti, kteří Vám o Ostravě referovali, v ní nebyli zrovna nedávno a za ta léta se město změnilo…

Je to možné, navíc dokládá to i mé vlastní pozorování. Už je to rok, co jsem tady v angažmá a mám možnost rozvoj Ostravy sledovat. Vzniká hodně malých, jak bych řekl „autorských“ podniků, Cocafé, Hranolkárna, Hamburgrárna. Líbí se mi, že nejde o tuctové prodejce, které najdete v nákupním centu na Karolině.

Tam nechodíte?

Když nemusím, tak ne. Takové prostředí pro mě postrádá osobité kouzlo.

Jakým způsobem jste se dostal do zdejšího činoherního souboru v NDM?

Loni v lednu, když jsem absolvoval na DAMU v Disku, mi volal Peter Gábor, šéf činohry NDM, že by měl zájem navázat spolupráci, nabídl mi zkušební hostování ve Veselých paničkách Windsorských a pak angažmá.

S Janem Fišarem ve hře Zamilovaný Shakespeare. (Foto: R. Šťastný)

Po tak krátké době záhy přišel lednový Zamilovaný Shakespeare a hned titulní postava…

Ano, rovnou křest ohněm, rovnou mě do toho hodili, za což jsem moc rád. Stát na jevišti a mít za sebou tak silný soubor, to byla obrovská výzva i zodpovědnost.

Jak se vám spolupracovalo s Radovanem Lipusem, který inscenaci režíroval?

Za svůj život jsem zatím mnoho déle režírujících profesionálních režisérů nepoznal. Byl to po mě jeden z prvních kontaktů s vyzrálým tvůrcem. Řemeslně mě dobře vedl, doplňovala a rozvíjela ho dramaturgyně Lenka Lagronová. Vzali si mě do „parády“ a myslím, že s celkem zajímavým výsledkem.

Od rozevláté romantiky jste ale najednou přesedlal ke coolness dramatice, která je velmi syrová a tělesná. Od frivolní poezie k limitující fyzičnosti, jak jste se s tím vyrovnal v případě inscenování Teď mě zabij, kde hrajete postiženého chlapce trpícího fetálním alkoholovým syndromem?

Herec musí být tvárný. Byla to krásná práce. Nečekal jsem, do jakých rovin své osoby budu muset takzvaně hrábnout – odkud těžit. Navíc po Shakespearovi na rozlehlé scéně divadla Jiřího Myrona přišla tak radikální změna v malém prostoru. Místo třiceti herců nás bylo najednou pět. Nastalo využívání místy až filmové herecké drobnokresby.

S Lucií Končokovou ve hře Teď mě zabij. (Foto: R. Šťastný)

Co pro vás bylo v tomto případě zásadní pro spolupráci s režisérem Januszem Klimsou?

Věděl, co chce. Vedl nás a nenechal vzniknout zbytečné pochybnosti. Přitom nám dával svobodu. Člověk se mohl najít. Byl to pro mě i velký skok z fiktivní postavy, kterou je Shakespeare, do reálného Rowdyho, který někde žije nebo může žít. Je to velmi dobře napsaná postava, která je uvěřitelná a živá.

Jak se vám dařilo uchopit téma postižených v naší společnosti?

Myslím, že jsem byl celkem vzorový příklad v tom, že do začátku zkoušení jsem si ani neuvědomoval, kolik mezi námi žije lidí, kteří mají nějaké fyzické nebo mentální postižení. Zásadní bylo poznání, že navzdory postižení mohou být intelektuálně neuvěřitelně bohatí a že mají obrovský vnitřní svět.

Existuje někdo konkrétní, kdo vás inspiroval pro postavu Rowdyho?

Nedá se říci, že by to byla konkrétní osoba, ale soubor lidí, se kterými jsem se setkal. Postižení tohoto typu je hodně široké, že si ho mnohdy ani neuvědomíte. Když jsem si k této nemoci vyhledal informace, překvapilo mě zjištění, jakou profesi nejčastěji vykonávají lidé s lehkou formou fetálního alkoholového syndromu.

Jakou?

Jsou to umělci – výtvarníci, filmaři i divadelníci. Je spojeno s velkou otevřeností k veřejnosti. V tu chvíli mi došlo, že na tom tématu asi něco bude. Samozřejmě FAS zahrnuje širokou škálu postižení, od případů dětí, které se nedožijí jednoho roku, až po ty, kteří o něm ani nevědí.

Jak je to konkrétně s nemocí u Rowdyho?

Projevuje se v lehké až střední formě. Tím, jak je velmi otevřený světu, bezprostřední, nedodržuje osobní zónu. Je bystrý, empatický, ale zároveň velmi pomalý, má omezenou sociální inteligenci, teprve později si uvědomí, že některé věci by třeba neměl říkat nahlas.

Co vám jako herci vyhovuje víc, velká, anebo komorní scéna?

Nedá se to pro mě takto zhodnotit. Jde o dvě totálně rozdílné a přesto shodné disciplíny.  Byl bych velmi nerad, kdyby neexistovala možnost kombinace zahrát si v různých prostorech. Základem je pro mne pestrost. Protože na velkém jevišti si uvědomíte procesy malého jeviště a obráceně. Vlastně… rozdíl není až takový, místo dvaceti kroků uděláte jeden (smích). Kontakt s divákem se mi velmi líbí, na malém prostoru je to okamžité, kdežto na velkém trvá, než to přejde přes rampu.

Proč jste se vydal na cestu divadelního herce?

Baví mě! A tu cestu si sám šlapu.

A proč máte svou profesi rád?

Protože mi divadlo dává svobodu v tvorbě.

Svobodu? Hrajete přece to, co už je dopředu dáno?

To sice ano, ale i když už máte dány určité mantinely, můžete je uchopit po svém.  Je to podobné, jako když vám dají plánek deskové hry a vy si s ní hrajete.

Ale musíte poslouchat režiséra?

Nemusím (smích)… Jak říká můj Shakespeare, divadlo, to je záhada.

Vy také zasedáte v porotách recitačních přehlídek. Podle čeho posuzujete interprety?

Přednes a divadlo vůbec je i o tom, jak se kdo komu líbí. Kdo vás dokáže oslovit, co se vám líbí, kdo vás dostane. Takže podle toho.

A závisí to třeba i na originálních nápadech?

Ano, určitá originalita je rozhodující. Pak ale také záleží na přesnosti, technické vybavenosti, na citu, s jakým je téma podáno a jak moc jdou tvůrci s kůží na trh a nebojí se riskovat.

Kdo z básníků vás nejvíce oslovuje?

Ze světových například Fernando Pessoa, z našich Nikl, Orten, Holan, Erben. Velmi mě baví Kytice, je v ní skoro vše a není legrace ji zpracovat.

Jste rozhodnut svou tvorbou měnit život svůj i ostatních? Aspoň to říkáte ve svém medailonu na stránkách NDM.

Ano. Když do toho jdete, tak ať se to děje. Přijďte.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.