Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Skončily Janáčkovy Hukvaldy. Festival v romantickém přírodním prostředí ani letos nezklamal

Skončily Janáčkovy Hukvaldy. Festival v romantickém přírodním prostředí ani letos nezklamal

9.7.2017 Hudba

Po čtyřdenní pauze se v pátek a v sobotu uskutečnily poslední koncerty letošního hudebního festivalu Janáčkovy Hukvaldy. V pátek vystoupilo ve společenském sále Základní školy Leoše Janáčka Orbis Trio, závěrečný koncert patřil Filharmonii Bohuslava Martinů a violoncellistce Michaele Fukačové, která zahrála legendární violoncellový koncert Antonína Dvořáka.

Zvětšit obrázek

Michaela Fukačová na Janáčkových Hukvaldech.
Foto: Svatopluk Lev

Orbis Trio působí na hudební scéně od roku 2008. Za téměř deset let existence se Petra Brabcová (housle), Petr Malíšek (violoncello) a Stanislav Gallin (klavír) vyšplhali doslova k vrcholu české interpretační špičky, což potvrzuje nejen řada úspěchů z hudebních soutěží, ale zejména jejich živé koncerty. Páteční vystoupení na Hukvaldech bylo výbornými výkony, citlivým pojetím skladeb a celistvou energií jednoznačně prosyceno.

Zajímavě vyznělo v podání Orbis Tria hned první dílo, Elegie op. 23 skladatele Josefa Suka. Dvořákův zeť Suk ji napsal jako příležitostnou skladbu k zahradní slavnosti na paměť básníka Julia Zeyera. Pod dojmem Zeyerovy epické básně Vyšehrad také Elegie vznikala. Orbis Trio přesvědčivě vystihlo hudební výstavbu skladby, která se skládá ze tří částí. V úvodu se housle Petry Brabcové rozezpívaly do široké, bolestí naplněné kantilény, kterou tajemnými tóny později doprovodilo violoncello Petra Malíška. Dramatičtější střední oddíl Orbis trio pojalo ve vzrušenějším kontrastním tempu a výrazu. Závěr téměř mystického vyznění se kruhově vrací k úvodním tónům.

Druhým bodem programu byl Smyčcový kvartet č. 1, Leoše Janáčka, napsaný z podnětu povídky L. N. Tolstého Kreutzerova sonáta. Inspirace Janáčka často sahala k literárním tématům z ruského prostředí. Není to první Janáčkova skladba tohoto druhu. Už v roce 1880, během krátkého pobytu ve Vídni, napsal hukvaldský rodák kvartet, který se však nedochoval. Naštěstí pro Janáčka nebyla jeho literární inspirace v hudební rovině nikdy popisná, ale dramaticky přesvědčivě budovaná. S vášnivou rozhodností a přímočarostí se ujalo Orbis Trio i Janáčkova kvartetu. Z hudby i semknutého výrazu interpretů vyvstávaly poutavé obrazy tragické touhy, napětí mezi životem a smrtí i stále cirkulující touha.

Z koncertu Orbis Tria. (Foto: Svatopluk Lev)

Vrcholným posluchačským zážitkem byla závěrečná skladba Orbis Tria. Trio g moll Smetana napsal za dva měsíce po úmrtí milované dcery Bedřišky. Dnes s odstupem jednoho a půl století můžeme jen žasnout, na jak banální nemoci tehdy děti mohly umřít. Tříletá Bedřiška Smetanová prohrála svůj urputný boj se spálou. Zdrcený Smetana se úplně pohroužil do tvorby nového tria, které v úvodní větě zlověstnými chromatickými postupy evokuje zlou a nevysvětlitelnou krutost života. Současně v modelování hlasů jednotlivých nástrojů dosáhl Smetana neobvykle dokonalé hudební komunikace. Hlasy nástrojů zde spolu rozmlouvají jako by skutečně hovořily o zoufalství, rezignaci i potřebě naděje. Orbis Trio zahrálo tuto hluboce lidskou, hudebně perfektní skladbu technicky i výrazově dokonale a dosáhlo skvělého výsledku.

Koncert byl přesvědčivou ukázkou špičkové úrovně české komorní hudby a patřil k velkým posluchačským zážitkům. Radostná energie Orbis Tria, s níž se pouští do zpřítomňování skvostů české hudby, je opravdovým pohlazením.

V sobotu se na Hukvaldech počasí honilo se svou příznačnou zlověstností. Bouřka zvrásnila oblohu a liják zkrápěl kraj Leoše Janáčka, těžko si šlo dopoledne představit, že se koncert uskuteční „open air“ v hukvaldské oboře, jak bylo avizováno. Odpoledne se však přece jen oblaka protrhla a vysvitlo slunce: naděje, že venkovní varianta ještě žije. A v hukvaldské oboře se skutečně k páté hodině sešlo početné publikum, které usedlo na lavičky i na zem do trávy, aby si vyslechlo závěrečný koncert letošního festivalu.

Publikum festivalu Janáčkovy Hukvaldy. (Foto: Svatopluk Lev)

V jeho úvodu zazněla Skočná z opery Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. Energickou polku zahrála Filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou svého bývalého šéfdirigenta Stanislava Vavřínka v dobrém rozpoložení: kvalitní nazvučení poskytlo možnost slyšet přehledně jednotlivé party žesťových nástrojů, dřev i bezchybně intonujících smyčců. Druhou skladbou byl Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104 Antonína Dvořáka. Sólový part ztvárnila violoncellistka Michaela Fukačová, která se trvale usídlila v Dánsku a jako sólistka účinkovala s předními světovými orchestry. Úvodní symfonické Allegro střídá Quasi improvisando, kde s naléhavou razancí a rytmickou nervností zazněl poprvé sytý violoncellový tón Fukačové v hlavním tématu.

Její interpretaci lze označit za půvabně zpěvnou nejen v trylcích ve vysokých polohách, ale i v dolce e molto sostenuto druhého tématu, které Fukačová zahrála s krásnou citovostí. Sladkobolnou romantickou náladu dokázala violoncellistka s filharmoniky vyvolat také ve druhé větě Adagio ma non troppo a energii neztratila ani v zvukově mohutném a majestátním závěru věty závěrečné.

Michaela Fukačová. (Foto: Svatopluk Lev)

Interpretace Michaely Fukačové byla ukázkou zvukově a výrazově vytříbeného tónu, přitažlivého vibrata i dynamicky přesvědčivého pojetí. Menší pozornost k intonaci violoncellistka věnovala v náročnějších intervalových pasážích (především v oktávových sekvencích první věty). V celkovém kontextu šlo o nastudování velice kvalitní. Jednoznačný byl také divácký ohlas, který vedl ještě k přídavku v podobě nádherného Air Johanna Sebastiana Bacha, který Fukačová s impresivním výrazem zahrála v doprovodu smyčcové sekce filharmoniků. Závěrečná skladba Leoše Janáčka s názvem Balada blanická celý festival přesvědčivě uzavřela.

Lidé se jen velmi pozvolna zvedali z prohřáté hukvaldské louky a pomalým tempem zamířili kolem pasoucího se stáda daňků do svých domovů. Bylo zřejmé, že také hudba závěrečného koncertu prohřála lidské duše a vnesla do srdcí pocit něčeho mimořádného. Co víc si lze pro takový dojem z koncertu přát? Festival Janáčkovy Hukvaldy i letos zabodoval a přesvědčil o smysluplnosti cesty, po níž kráčí.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.