Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Proč Albánci milují Čechy? A jak se žije v Nepálu, Gruzii a Rumunsku? Literáti na MAČ otevírají okna na východ

Proč Albánci milují Čechy? A jak se žije v Nepálu, Gruzii a Rumunsku? Literáti na MAČ otevírají okna na východ

10.7.2017 Obraz & Slovo

Měsíc autorského čtení (MAČ) otvírá zpovykaným Středoevropanům okna na Balkán, Kavkaz i pod Himaláje. Polská spisovatelka Małgorzata Rejmer třeba v Ostravě vysvětlila, proč Albánci nesmírně obdivují Čechy. A gruzínský prozaik Beso Chvedelidze vyprávěl, jak se žije v Nepálu a do Káthmándú pozval i všechny návštěvníky, kteří přišli na jeho vystoupení v Absintovém klubu Les. Podzemní sál ostravského klubu Les ve Střelniční ulici lze vnímat více způsoby. Pro některé je to špeluňka, z níž vane lehce klozetový odér, neboť potrubím u stropu se valí splašky z celého činžáku, včetně odpadních vod z nechvalně proslulého nonstopu Euroclub. Pro jiné jsou ale sklepní prostory Lesa nejautentičtějším klubem ve městě a ztělesněním postundergroundu. Unikátním místem pro svobodné umění, pro výstavy, koncerty i večery autorských čtení.

Zvětšit obrázek

Dato Turashvilli a moderátor Lukáš Balabán v Lese. Vpravo gruzínská vlajka.
Foto: Ivan Mottýl

V kontextu s letošními gruzínskými hosty Měsíce autorského čtení přitom Les tvoří jedinečnou kulisu, sám o sobě je doslova scénografickým dílem stvořeným speciálně pro MAČ. Sklepní prostory totiž připomínají protiletecký kryt a v srpnu 1944 při náletu amerických letounů na Ostravu jako kryt skutečně sloužily. Gruzínci přitom náletům čelili docela nedávno, v srpnu 2008 padaly na hlavní gruzínské město Tbilisi nálože z ruských letounů. Z tohoto pohledu si lepší klub nelze představit. A to zvláště ve chvíli, když slavný gruzínský prozaik Aka Morchiladze vypráví, jak i během bombardování psával literární texty.

Aka Morchiladze začal tvořit už během občanské války, která Gruzii postihla na počátku devadesátých let. „Kulky lítaly všude kolem jak vrabci, ale já psal,“ emotivně líčil před ostravským publikem. Byl to prý nutkává potřeba pod tíhou oné těžké éry. „Jenže v divné době, kdy nefungovalo vůbec žádné nakladatelství,“ vzpomínal. Novelu vychrlenou pod tíhou války, která popisovala tehdejší obchod s drogami i pašování, nakonec vydal díky nadšenému zaměstnanci z tbiliské psychiatrické léčebny, jenž měl v ústavu pod palcem malou tiskárnu.

Přítomný gruzínský vyslanec v Praze Zaal Gogsadze se v klubu Les možná cítil všelijak, rozhodně v Ostravě nenašel literárním kavárnu na nároží náměstí, jak možná očekával. Nenechal se však zaskočit a na všechny přítomné házel kakvkazské úsměvy, dokonce i na postavičku jménem Karel, která pronikla do klubu a začala zpívat Karla Gotta. Nehorázně falešně, zato o to hlasitěji! Panoptikum, ovšem co jiného je literatura? Spisovatel se přece snaží popsat svět v celé jeho šíři, případně přidá něco ze své fantazie.

Aka Morchiladze (uprostřed), a gruzínský vyslanec v Praze (vpravo.) Foto: Ivan Mottýl

Velvyslanec Gogsadze několikrát před diváky zdůraznil, že Aka Morchiladze je pro Gruzínce literární špička a je významný jako pro Čechy Milan Kundera. Těžko soudit, právě v takových okamžicích se ale ukazuje, jak velký smysl má projekt nazvaný Měsíc autorského čtení. Koho v Gruzii zajímají čeští spisovatelé? A naopak, koho v Česku zajímají gruzínské básnířky? Na festivalu se boří hranice a otvírají okna na východ.

Morchiladze četl z úspěšné prózy Santa Esperanza, což je smyšlený ostrov v Černém moři, na němž vyvolené ženy dokázaly zpívat s mořem jakési zvláštní zpěvy, které překonávaly i ty nejkrásnější chrámové gruzínské sbory. Jejich prostřednictvím zpívalo samotné moře, rodila se poezie. Gruzínská poezie. „Zvuk nevyslovených myšlenek a vzpomínek,“ hodnotí ten zpěv románový mnich, který je zpěvem ohromen.

Zpívá i klub Les. Potrubím se line obsah lidských útrob a Karel se znova pokouší zapět Gotta. Všechno do sebe zapadá jak kolečka v hodinovém strojku, byť jsou to teď hodinky s vodotryskem. Nebo s živou kukačkou. O Karlu Gottovi přitom padla řeč i o pár dnů dříve při vystoupení gruzínského spisovatele Datho Turashviliho. „Moje babička Gotta milovala, a když jsem teď přiletěl do České republiky, už cestou z letiště jsem viděl billboardy s Karlem Gottem,“ radostně oznamoval ostravskému publiku.

Při autorském čtení Turashviliho románu Džínový román se však klub Les proměnil v betonovou vězeňskou kobku bez oken, v níž se čeká na smrt. Opět vynikající kulisa pro dílo, z něhož mrazilo. Džínový román totiž líčí autentický příběh studentů, kteří se v roce 1983 pokusili unést letadlo ze sovětské Gruzie do Turecka. Kvůli svobodě, jejímž ztělesněním byly džíny, které si studenti chtěli na Západě opatřit, protože v Sovětském svazu je žádný textilka nevyráběla. Únosce ale zatkla sovětská policie a celá skupina byla odsouzena k trestu smrti. A také popravena.

Datho Turashvilli s Džínovým románem. (Foto: Ivan Mottýl)

Češi si asi pamatují Eduarda Ševarnadzeho, který byl v Gorbačovově perestrojkové éře ministrem zahraničí. V roce 1983 seděl tento gruzínský rodák v sovětském politbyru v Moskvě, prosícím matkám na smrt odsouzených dětí nepomohl. „Naopak, ti studenti byli popraveni měsíc po vynesení rozsudku, v té době přitom odsouzení na smrt čekali na popravu i v řadu roků,“ líčil Turashvili. Protože pozůstalí nikdy nedostali oficiální zprávu, kde jsou oběti popravy pohřbeni, někteří se chytají stébla a stále věří v jejich návrat domů. „V Sovětském svazu příbuzní popravených museli zaplatit za vystřelenou kulku. I v tomto případě přišly pozůstalým účty,“ dodal autor tohoto bolestného díla.

Spisovatel Beso Chvedelidze se už před řádkou let přestěhoval z Tbilisi do nepálského Káthmándú. V Ostravě sice přečetl povídku z gruzínského venkova, ale i tohle poutavé dílko mělo silný buddhistický nádech. Hlavní úlohu v něm dostaly krávy, které občas jednaly jako lidé, čímž gruzínského hospodáře notně mátly. „Namasté,“ pozdravil publikum v Lese autor povídky, načež vysvětlil, že v nepálštině tohle kouzelné slovo vyjadřuje mnoho významů, neboť jeho doslovný překlad by zněl: „Vidím v tobě Boha.“ Je to ale běžný pozdrav nebo fráze typu: „Rád jsem tě potkal.“

Spisovatel Beso Chvedelidze. (Foto: Ivan Mottýl)

Chvedelidze pro jeden gruzínský žurnál píše i cestovatelský deník z aktuálního pobytu v Česku, takže by bylo jistě zajímavé, co nakonec utrousil o Ostravě. Určitě ale nic zlého, protože tohle buddhisté nedělají. Naopak, Chvedelidze Ostraváky pozval k sobě domů. „Všechny vás zvu do Nepálu, už u mě spalo možná tisíc návštěvníků.“ A pak připomněl, že Nepál na sklonku sedmdesátých let přijal asi 50 tisíc mániček čili hipíků z celého světa.

Buddhistický Les se v jiný den změnil v poetickou řeku. Řeka je totiž velkým tématem gruzínské poetky Mariam Ciklauri, kterou básník Jakub Chrobák nápaditě představil poněkud jinak, než je na autorském čtení zvykem. Diváci si překlady básní nečetli na plátně, nýbrž verše zazněly v Chrobákově podání. Zbylo tak více prostoru na vnímání záhadně znějící gruzínštiny a večer měl i lidštější rozměr, než když třeba Aka Morchiladze nechal pustit z projektoru český text a sám zmizel z pódia. „Narodila jsem se, abych byla řeka, / horská řeka, / tak rychle utíkám, tak hlučně teču,“ zněly Lesem verše Mariam Ciklauri, zatímco potrubím u stropu tekl stejný horský proud, jenže už naředěný civilizací. I to je ale báseň.

Básnířka Mariam Ciklauri. (Foto: Ivan Mottýl)

Scénografie Lesa byla kongeniální i v případě autorské četby populární polské autorky literárních reportáží Małgorzaty Rejmer. Té i v Česku vyšel překlad velké rumunské reportáže s názvem Bukurešť. Prach a krev.

„Řady oprýskaných domů připomínaly vymlácené a zlámané zuby,“ popisovala spisovatelka Bukurešť v oprýskaném ostravském sklepě. V centru města, které také připomíná ústa s vymlácenými a zlámanými zuby, neboť ani 73 let po náletech na Ostravu z roku 1944 nebyly zaceleny proluky vzniklé bombardováním.

Líčení Małgorzaty Rejmer z Bukurešti sedělo na Ostravu až ostudně často, nicméně v následné diskusi autorka sama porovnala Ostravu s rumunskou metropolí. Zásadním rozdílem je prý třeba fakt, že zdejší hromadná doprava je přesná na minutu, zatímco v Bukurešti není jisté vůbec nic. „Ještě zajímavější je to v Albánii, kde i v hlavním městě Tiraně zapomínají na chodníky. Prostě je nestavějí, podle toho pak vypadá všeobecný pouliční chaos,“ vyprávěla spisovatelka. Právě totiž dopisuje velkou literární reportáž z Albánie. Nikoliv ovšem jízlivou, spíše zamilovaně ironickou.

Małgorzata Rejmer. (Foto: Ivan Mottýl)

Našince by mohlo zajímat, že Češi aktuálně fascinují Albánce tím, že v albánských horách značí turistické stezky. „Pořád se mě ptají, jak je možné, že ti Češi znají jejich hory lépe, než jak je znají oni sami,“ s úsměvem vyprávěla Małgorzata Rejmer. A s haškovským humorem se zeptala: „Můžete mi někdo prozradit, jak to děláte, abych to vyřídila v Albánii?“ Ze sálu se ozvalo jen skoupé: „To je naše tajemství.“

Měsíc autorského čtení je letos jedním velkým výletem na Balkán, Kavkaz, Ukrajinu a občas i mnohem dále. A kdo nemá dost peněz na cestování, užije si tak dobrodružnou dovolenou i v klubu Les, kde autorská čtení začínají denně od 19 a 20.30 hodin (až do 4. srpna).

Cestu do Lesa si ale zatím v některé dny najde jen hrstka diváků, což je sice pro kulturně zbytečně zbytnělou Ostravu typické, nicméně pro přední gruzínské, polské či ukrajinské spisovatele je to poněkud neuctivé uvítání. Na nápravu je však pořád času dost, jen to chce sbalit tornu, do kapsy strčit občanku a vyrazit na velký literární vandr prostřednictvím Lesa ve Střelniční ulici.

Podrobný program ostravské části Měsíce autorského čtení 2017

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.