Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Básník Ondřej Hložek vydal další sbírku, v níž má láska i podobu kusu masa v zahřáté posteli

Básník Ondřej Hložek vydal další sbírku, v níž má láska i podobu kusu masa v zahřáté posteli

12.7.2017 Obraz & Slovo

Nová básnická sbírka Ondřeje Hložka Ulicí Dolorosa patří k tomu nejzajímavějšímu, co se v posledních dvou tří letech urodilo na vlnách poezie mezi řekami Opavou, Odrou a Ostravicí. Po nepoddajné básnické řeči z nedávno vydané prvotiny Proluka Jana Nemčeka teď slyšíme ještě opravdovější básnický hlas. A uvidíme, s čím nyní vyrukují bardi Jakub Chrobák a Petr Hruška, kteří křty svých nových sbírek rovněž ohlásili na letošní červenec.

Zvětšit obrázek

Pohled na první stránky sbírky Ondřeje Hložka.
Foto: Kotrla.com

„Tak jsme si tu zbyli.“ Kolikrát jsem jen takový povzdech zaznamenal? Asi nepočítaně. „Tak jsme si tu zbyli, tak nějak sami s poezií, ale to je dobře,“ jako bych slyšel básníka Jakuba Chrobáka, když poněkud tristní situaci, kdy na literární večer nepřijde téměř žádný divák, jásavě obrací v klad. Je to povzdech spojený s nadějí, že nečekaná konstelace je vlastně lepší než ta původně očekávaná.

Kniha Ulicí Dolorosa. (Foto: kotrla.com)

A podobně se to občas děje i v poezii Ondřeje Hložka, když básník potká jen tak mimochodem třeba i Boha. Někde v lomu ulice, nečekaně, takže i neokázale. Tohle je jedno z nejlepších básnických vyznání víry, na jaké jsem v posledních letech narazil:

Našel jsem tě
Pane,
v těch koncích,
kdy se ulice zalomila.
Tak krásně jsme si
zbyli.

Náhoda, pokora, radost. Tak nějak si dle mého moment přijetí víry představuje i papež František, někde na lomu favely v Buenos Aires. Bez zbytečných gest a nalhávání si, co jsme všechno udělali dobrého, aby nás Pán přijal. Hložek tohle klamání sebe sama nesnáší, a zvláště o Vánocích může tahle předepsaná láska k bližnímu způsobit až otravu.

Lidem stříká od úst
veselme se.
Bzučí mi z toho

v uších.
Nechci je slyšet,
nechtějí mít na jazyku
mor,
jen prázdný výkop
a touhu ujistit se,
že to nic, co mi dali,
je dostatečné.

Obě citované básně jsou z prvního oddílu sbírky, který je nejsilnější ze tří představených. I když, tak lehkovážně to asi nelze rozhodnout, básně v prvním části knihy ale prostě míří přímo na komoru. Jsou to přesné emoční zásahy. „Ležíš jako kus masa / v zahřáté posteli,“ píše třeba Hložek. Nepotřebuje o lásce cvrlikat, prostě se rozhlédne po noční ložnici a píše. A s ironickým povzdechem se ve stejné básni podívá i na to svoje básnění: „Kam jsi šel, / že za sebou, / necháváš zotvírané láhve / a kusy papíru s verši?“

Kniha Ondřeje Hložka. (Foto: kotrla.com)

Je to útlá sbírka na pětačtyřiceti stranách, skromně secvaknutá valašským vydavatelským bardem Pavlem Kotrlou. Obálka černá jak briketa, v levém spodním rohu ale s obrysy ženského torza od ilustrátorky knihy Nely Bártové. Už vnější pohled na svazek tak kupodivu prozrazuje, kolik je v představených verších temnoty a kolik světla. Černá převažuje, s tím se nedá hnout, kdo totiž kouká na tento svět jen z Amorova šípu, ten obvykle nenapíše dobrou sbírku.

Chválil jsem nedávno na těchto stránkách prvotinu Jana Nemčeka, která patří do stejné elitní kategorie, na Hložkovi je ale sympatičtější, že se nepotřebuje opírat o vykonstruované téma, které Nemček našel ve slově „proluka“. V Ulici Dolorosa se čtenář přece cítí svobodněji než v ostravských prolukách, což je možná paradoxně způsobeno i poctivějším a prožitějším smutkem, jednoduše více básnickým.

„Na prahu kostěného světa, / co se nepodobá,“ otvírá Hložek sbírku krátkým dvojverším, z jehož nálady už se po zbytek svazku nepokouší utéct (snad až s výjimkou básně s poněkud otřepaným začátkem: „A vina začala / už prvním nádechem…“).

A kdekoliv čtenář v knize namátkou zabodne prst, pořád bude na prahu kostěného světa, co se nepodobá. „Za tím vším sedí ticho / vyceněných dásní / a syrové konce,“ zazní téměř v závěru sbírky. Sbírky, kterou napsal opravdový básník.

*

Ondřej Hložek: Ulicí Dolorosa. Vydalo nakladatelství Pavel Kotrla – Klenov, Bystřička v edici Sešitý v roce 2017.         

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.