Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo S režisérem Januszem Klimszou o Cestách víry i třech komorních hrách uváděných ve zkušebně NDM

S režisérem Januszem Klimszou o Cestách víry i třech komorních hrách uváděných ve zkušebně NDM

13.7.2017 Divadlo

Uplynulá divadelní sezóna byla pro režiséra Janusze Klimszu velmi plodná. V ostravských divadlech vytvořil hned tři silné kusy, od velkého jeviště až po komorní scénu - Hodinu před svatbou, Krásku z Leenane a Teď mě zabij. Posledním jmenovaným titulem uzavřel trilogii inscenací hraných ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, pokaždé s Robertem Fintou v hlavní roli. Jeho postavy zhroucené na okraji společnosti potřebují ke své existenci hodně víry, navíc když jsme se potkali, Klimsza zrovna dokončil jeden z dílů televizního seriálu Cesty víry. Klimsza jako historik amatér se v něm vydal po stopách rumunských klášterů zanesených jako dědictví na listinu UNESCO. On, jakožto tajně pokřtěný křesťan z Bludovic u Havířova, zabloudil až do exotické oblasti, která se nenachází úplně daleko.

Zvětšit obrázek

Jedna z nejvýraznějších osobností ostravské divadelní režie Janusz Klimsza.
Foto: Archiv

Máte za sebou jeden z posledních dílů televizního seriálu Cesty víry, jeho rumunskou část. Čeho se dotýkala?

Vydali jsme se natočit pořad o klášterech, které jsou na listině UNESCO. Nacházejí se poměrně blízko, přesto pro nás představují exotickou věc. Kláštery jsou funkční a mají unikátní exteriéry. Dva dny pršelo, takže to nebylo ideální. Zajímala nás výzdoba zvenčí, takže jsme museli čekat, až přestane pršet nebo mrholit. Vyskytly se také přívalové deště.

Bylo těžké získat povolení k natáčení?

Získat k povolení natáčení památek není jednoduché, jedná se o případ od případu. Buď jsou vstřícní, anebo se s vámi nechtějí bavit.

Otázka víry vás v minulosti provázela i na ostravském jevišti, zvláště v případě uvedení přelomové inscenace Prorok Ilja o místním náboženském hnutí. Přitom vy jste z hornické rodiny, navíc z polské menšiny. Měl jste se snad stát i horníkem?

Děda po tom toužil, naopak otec mi to vehementně vymlouval. Rodina tady bydlela od středověku, v oblasti Šumbarku a Dolní Suché. Stěhovali se od vesnice do vesnice. Od poloviny 19. století všichni chlapi pracovali na šachtách. Otec byl z protestantské rodiny, matka z katolické. Já jsem tajně pokřtěný katolík, rodiče vystoupili z církve. Nechodil jsem ani na náboženství, babička a teta mě pokřtily, aniž by o tom otec věděl. Pro mě to bylo rovněž překvapení. Mým zájmem je historie spirituality. K té jsem se ale dostal spíše přes své zájmy než přes rodinné tradice.

Co vás vede k tomu, že se věnujete historii?

Tíhnu k ní odjakživa, matka učila dějepis. Doma nebylo nouze o literaturu tohoto druhu.

Byl jste vychováván v polštině, čím to, že hovoříte tak dobře česky?

To je tou ulicí (úsměv).

Ale vaše čeština moc tu pouliční verzi nepřipomíná, mluvíte spisovně.

Češtinu jsem se také učil ve škole. Na rozdíl od Čechů jsme my Poláci neměli u maturity jako druhý jazyk ruštinu, ale češtinu (smích).

Proč jste nedokončil studium divadla ve Vratislavi?

Nedostudoval jsem, protože mezitím nastalo v Polsku stanné právo. Znamenalo by to zůstat tam natrvalo a přijít o československé občanství. Rozhodl jsem se vrátit, přesto mi prorektor zanesl zvláštní klauzuli, že až se situace uklidní, mohu se vrátit. Mezitím jsem ale vystudoval DAMU.

Jak jste vlastně objevil svět divadla?

Na střední škole v Orlové-Lazech jsme měli maličký soubor. S jednou naší aktivitou, dnes by se tomu řeklo projekt (smích), jsme se dostali na krajskou přehlídku a pak na celostátní do Písku. Tady jsem se potkal s jiným souborem, který vedl Karol Suszka a Marek Mokrowiecki. Vedli workshopy v Košařiskách a pozvali mě k nim, že bychom fúzovali (smích). Začalo se něco, co mě inspirovalo, že bych se této oblasti mohl věnovat profesionálně. Vesměs přijížděli vysokoškoláci. Pár let to fungovalo, když jsem byl na škole, vedl jsem některé workshopy sám. Když se studenti ze škol rozprchli, vznikl nástupnický soubor Teatr majora Szmauza, opět s těšínským sídlem.

Kdo patří k vašim spolužákům?

Mám jednoho známého spolužáka přímo z ročníku, tím je Jura Deák. Z Polska to je Krzystof Kulinski z Teatru Polskiego ve Vratislavi, což je reprezentativní divadlo. Pak třeba velmi populární seriálový herec Cezary Zak nebo herečka Marta Klubowicz. Bylo tam i pár dalších velkých jmen, ale obávám se, že v českém prostředí nejsou známi.

V Ostravě jste zasáhnul do programu všech profesionálních scén, jedinou výjimkou je Divadlo loutek. Proč?

Zatím se to nepodařilo, i když úvahy tady byly. První inscenaci jsem režíroval v Divadle Jiřího Myrona – Královský hon na slunce. V Komorní scéně Aréna dodneška hostuji. Když byla možnost, snažil jsem se pro ně přeložit nějaký z významných polských textů, aby se splatil místní rest. Třeba již zmíněného Proroka Ilju. Hrál se několik sezón, bylo dost plno.

Vaše současné inscenace, která se uvádějí ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, by se daly označit za komorní trilogii. Svým pojetím se blíží Komorní scéně Aréna, i když jeviště je tady o řád větší.

Ve zkušebně, kde osazenstvo čítá 60 až 70 míst, si můžeme dovolit experiment, kterému se říká dramaturgická exkluzivita. Jinak máme v NDM za úkol plnit velké sály, kde musí být repertoár logicky populárnější, kdežto tady to neplatí. Za druhé mě láká ona blízkost a intimita vazby mezi hercem a divákem.

Je pro vás lákavá možnost zahrnout diváka více do hry, anebo těžíte spíše z blízkosti jeho reakcí?

Částečně tak i onak. Základem je kontaktnost, vjem nablízko je bezprostřednější. Pro kolegy, kteří povětšinou hrají na velkém jevišti, se jedná o druh hygieny. Niternost filmového, televizního charakteru je účelná, protože hodně textů hlavně z anglosaské tvorby je psáno právě pro takovéto komorní prostředí, pro alternativní scény.

Sice máte kolem 60 míst, ale zdejší jeviště je mnohem větší než to v současné Aréně, přímo širokoúhlé…

Nemá hloubku, ale široké je dost. Nicméně bezprostřední kontakt je pro něj určující.

Vaše polední tři kusy nasazené ve zkušebně charakterizuje spolupráce s hercem Robertem Fintou, který je pro tento druh rolí zřejmě mimořádně disponovaný. Jak k tomu došlo a jak dalece napomohla náhoda?

Neuvažovali jsme o žádné trilogii. Našli jsme vhodný text, který se nám zdál dobrý k nasazení, když ještě máme v souboru herce, který vypadá jako teenager.

To byl Podivný případ se psem, ve kterém Robert Finta ztvárnil hlavní postavu trpící Aspergerovým syndromem…

Ano, Robertovi bylo dvacet, přitom nastoupil období profesionála. Poslali jsme jej na školení do diagnostického centra. Paní ředitelka Dáša Mazáková byla velmi vstřícná, dokonce nám dělala konzultace, chodila na zkoušky. Vždy nás upozornila, kdyby náhodou něco v našem pojetí neodpovídalo skutečnosti. Pak se objevil Mučedník, další text dotýkající se středoškolské mládeže. Rozhodli jsme se, že i tentokrát využijeme Roberta Fintu, jeho fyzických předností a zároveň pohotovosti a niternosti. Tím jsme chtěli skončit, ale najednou jsem si přečetl synopsi hry Teď mě zabij. Přišla mi natolik zajímavá, že jsme se domluvili s Pavlem Dominikem na překladu.

Autora hry Teď mě zabij Brada Frasera jste ale už před lety inscenoval právě v Komorní scéně Aréna…

… a věděl jsem, že se jedná o mimořádné zajímavého autora, který se nebojí extrémů, přitom není jeho prvořadým cílem provokovat. Pohybuje se sice ve sféře obnaženého lidství, ale ne samoúčelně. Vznikla, jak říkáte, trilogie a spousta lidí to i tak vnímá. Jistým způsobem se ve výsledku o trilogii jedná, i když to nebylo prvotním cílem.

V Teď mě zabij vyprávíte o tělesně postižených s výrazně sníženou pohyblivostí. Robert Finta a posléze David Viktora u některých situací podávají velmi sugestivní výkony, nachází se v mimořádné fyzické kreaci velmi dlouho dobu, což muselo být jistě náročné. Měli jste i tady nějakou odbornou přípravu?

Přizvali jsme doktora Kozáka, který byl našim částečným konzultantem, ale například David Viktora, který hraje nemocného otce, v minulosti sám prodělal podobnou diagnózu s lékařským zákrokem, takže zde čerpal i ze svých zkušeností. V případě inscenování Teď mě zabij se nám tak šťastně sešly různé okolnosti.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.