Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Od brány kunčické huti k jezeru na haldě v Hrabůvce aneb Jak se křtí unikátní ostravská mapa

Od brány kunčické huti k jezeru na haldě v Hrabůvce aneb Jak se křtí unikátní ostravská mapa

31.7.2017 Atd.

Mapový bedekr s názvem Mapa ostravských výletů oslavili jeho tvůrci v průběhu nedělní pouti od brány ocelárny ArcelorMittal na hrabůveckou haldu a dále do „Starobělských Lurd“. Největším zážitkem premiérového výletu bylo dobytí horského či spíše haldového jezera uprostřed struskového odvalu v Hrabové, které bylo napuštěno loni na podzim. Na břehu čarokrásného plesa v postindustriální poušti pak došlo i na vyprávění o historii haldy či jejím ztvárnění ostravskými spisovateli.

Zvětšit obrázek

Jezero, které vzniklo na haldě, připomíná horské pleso.
Foto: Ivan Mottýl

Literární vědec a jeden ze spoluautorů Mapy ostravských výletů Pavel Hruška vítá nedělní poutníky u Jižní brány někdejší ostravské Nové huti Klementa Gottwalda. Fabrice se za komunismu přezdívalo Donbas, brána se přitom od té doby příliš nezměnila, na místě je i socialistický konzum pro žíznivé oceláře a na betonovém podstavci tu stále stojí i největší bludný balvan nalezený v českých zemích, který byl objeven v roce 1954 při kopání základů slévárny.

Občerstvovna u Jižní brány. (Foto: Ivan Mottýl)

Hruška představuje autorský tým mapy (Lenka Kocierzová, Martin Strakoš, Jan Lenart, Petr Přendík, Tomáš Majliš a další) a poté už se asi sedmdesátihlavé publikum soustředí výhradně na „pozdrav ze Skandinávie“, jak o načervenalém bludném balvanu familiárně pohovoří hned tři z tvůrců mapy. O monumentu ze švédského granitu, který sem v éře pleistocénu dovalil ledovec, zazní základní informace i atraktivní perličky, pro některé z účastníků je ovšem vyřčené úplnou novinkou. To už je holt úděl vlastivědných nadšenců, kteří musí znova a znova oprašovat místopis určitého prostoru, jinak se celá generace propadne do vlastivědného nevědomí.

Pavel Hruška s mapou před bludným balvanem. (Foto: Ivan Mottýl)

Antikvariát a klub Fiducia společně s okrašlovacím spolkem Za krásnou Ostravou nyní ostravský místopis oprašují přitažlivěji než jejich předchůdci. Dvacet tras nabízených v mapě konečně míří i tam, kam se dříve autoři podobných projektů báli výletníky poslat. Poprvé v historii se totiž k vytýčení tras dostali tvůrci obdařeni erudicí i hrabalovským nadhledem, kteří dokázali spatřit turistickou zajímavost třeba i ve dvou nekonečných podchodech, které vedou pod obrovským kolejištěm mezi Jižní bránou ArcelorMittalu a kunčickým nádražím.

Pavel Hruška a Ilona Rozehnalová v podchodu. (Foto: Ivan Mottýl)

Pavel Hruška společně s majitelkou Fiducie a zakladatelkou Krásné Ostravy Ilonou Rozehnalovou ony dlouhé tunely pro pěší právě dobývají. V těch podchodech je pořád zakletý duch gottwaldovského nadšení, když se huť stavěla jako takzvaná „první stavba socialismu“, ale také zlo, který přinášel tehdejší všední den. „V Ostravě je přes 50 tisíc brigádníků. Někteří přišli budovat, jiní rozvracet nadměrným požíváním alkoholu. V pondělí a často i v úterý nejsou schopni jít do práce,“ zaznělo na jedné soudružské schůzi, která v roce 1952 řešila kriminalitu mezi budovateli Donbasu. „Brigádníci přicházejí z centra Ostravy úplně opilí a potkají-li cestou v Kunčicích pokojného občana, tohoto zřídí tak, že musí být odvezen do nemocnice. Proto již večer občané Kunčic nevycházejí ze svých domovů,“ popsal tehdy situaci v Kunčicích kádrový referent Kolarčík z Nové huti.

Altán v Kunčicích. (Foto: Ivan Mottýl)

Pavel Hruška kupodivu dav sedmdesáti výletníků provede podchody bezpečně. I kolem kunčického nádraží, kde upozorní právě na domy kunčických starousedlíků, kteří se v nich kdysi skrývali před ožralými brigádníky. V zahradách u předválečných vilek pořád stojí několik rozkošných altánů, v Ostravického ulice ale narazíme i na roubenou chalupu, na jednu z posledních původních dřevěnek na slezské straně řeky.

Roubenka v Ostravického ulici. (Foto: Ivan Mottýl)

Ostravického ulicí postupujeme z historického Slezska k Moravě, škoda jen, že si autoři mapy nevzpomenou, že ulice dostala jméno podle skvělého slezského básníka Čeňka Ostravického, který v roce 1912 bídně zhynul v americkém exilu. Než ale odjel za velkou louži, vylíčil mnohokrát Ostravu v dekadentních barvách, třeba takto: „Jak zmámený, jak zpitý jdu chabě ulicemi; / v mé smysly vše a v city hluk ulic těžce kles / a mých kroků sledy jak šakal lupu chtivý strach / upíná se bledý a úzkost zlá a děs.“

Z účastníků křtu Mapy ostravských výletů sice zatím nikdo není zpit, ovšem v úmorném vedru už jdou mnozí malátně. Po překonání Ostravice proto zavděk vezmou pauzou ve stínu hrabůvecké haldy. Ta vznikla v místech vykoupených polností hrabovských sedláků, aby Vítkovické železárny měly kam ukládat strusku a další odpadní materiál. Obrovská masa téměř dva kilometry dlouhého odvalu mezi Hrabovou, Hrabůvkou a vítkovickou fabrikou pohltila i kaly a hlušinu a dodnes patří mezi čtyři ostravské haldy, které v nitru stále prohořívají.

Účastníci nedělního výletu. (Foto: Ivan Mottýl)

Žár v srdci haldy, vedro k zalknutí je ale i podle pana Celsia. Pár znalců zdejší dělnické kolonie Šídlovec vystavěné za války v takzvaném „heimatstilu“ proto na chvíli opouští výpravu a mizí v Obchodní ulici, kde se rychle osvěží v pivnici Beskyd. A proč o ní psát, když mapa hospodu nezmiňuje? Beskyd je unikátně zachovanou ostravskou dělnickou nalejvárnou s atmosférou tak k roku 1965, takže tohle je prostě bonus k celé výpravě.

Ostrava je láska. Určitě to platí i pro sedmašedesátiletou Lenku Kocierzovou, vítkovickou patriotku a spoluautorku mapy, která si pod hrabůveckou haldou otevírá duši, když s dojetím vzpomíná, jak po haldě tekla horká struska vyvážená od vysokých pecí. Kocierzová barvitě líčí, jak žhavé lávové proudy osvěcovaly Hrabovou i Hrabůvku, načež poněkud nečekaně prohlásí, že to vlastně byla „krev žen“, které budovaly tohle město. Ostrava je láska, někdy však dost patetická a s doživotními následky.

Výstup na haldu. (Foto: Ivan Mottýl)

Výstup na hrabůveckou haldu je odměněn nejen neobvyklými výhledy k Donbasu, na Hrabůvku či Beskydy, ale i propadem někam do východních stepí. Na kusech strusky, které kdysi zavalily úrodná Hrabovská pole, příroda znova ožila. A to přirozeněji než třeba v Beskydech, protože tohle zmrtvýchvstání neřídí člověk. Asi po dvaceti minutách je pak celá výprava uhranuta také dílem člověka, který v centrální proláklině haldy loni napustil umělé jezero, jež má za úkol pozvolna „hasit“ hořící haldu. Modrá hladina s křišťálově průzračnou vodou je v těchto místech zázrakem. V dnešním vedru si jeden připadá jako cestovatel David Livingstone, když v Africe objevil jezero Tanganika.

Jezero v Hrabové. (Foto: Ivan Mottýl)

Ne, dál už ani krok, tohle je ostravská Tanganika! Hruška vypráví o brenpartiji, Filgasovi, Vůjtkovi a bezejmenných haldařích, kteří zde našli smrt pod struskou. Já zase čekám, kdy z vody vystrčí hlavu hroch či krokodýl, hlavně ale ohromeně děkuji tvůrcům mapy, kteří mně tohle místo dovolili poznat. A to jsem si právě prošel jen část jediné trasy z dvaceti nabízených, v nichž prý o podobná překvapení není nouze. Kdo chce tedy v Ostravě volat „Veni, vidi, vici“, tak jedině s Mapou ostravských výletů.

*

Mapa ostravských výletů, vydal Antikvariát a klub Fiducia a okrašlovací spolek Za krásnou Ostravu v roce 2017.        

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.