Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Colours jsou pro mě něco jako 24 hodin Le Mans, říká fotograf Martin Straka

Colours jsou pro mě něco jako 24 hodin Le Mans, říká fotograf Martin Straka

31.7.2017 Obraz & Slovo

Fotograf a také známý komentátor automobilových závodů Martin Straka si užil letošní festival Colours of Ostrava podobně jako komentování proslulého vytrvalostního závodu 24 hodin Le Mans. Diváci mohli sledovat jeho fotografie na stránkách Reflexu a také jej zahlédli s jeho typickým „kanónem“ před řadou kapel. Fotil za každé situace, v plném slunci, pod mrakem, za bouřky, v dešti. Světlo se podle něj mění každou vteřinu a na Colours tentokrát stačilo jen cílit objektiv na zdejší pozemské anděly. Ještě nikdy dříve jich tady podle Martina Straky tolik nebylo.

Zvětšit obrázek

Fotograf Martin Straka při fotografování Colours.
Foto: Jan Smekal

Jaké jsou tvé dojmy z největšího středoevropského hudebního festivalu?

Radostné, jak jinak! Každý den jsem dělal fotky do velmi pozdních hodin. Spal jsem v kanceláři šéfa sdružení PANT a kamaráda Petra Pánka v centru Ostravy. Z Colours jsem tam dorazil vždycky tak kolem druhé ranní, otevřel jsem flašku prosecca a jedem bejby! Asi jediné, co mě hněvalo, bylo to věčné čipování při pochodech areálem.

Na rozhovor s tebou jsem myslel už před Colours, jenže nám to nevyšlo. Nicméně při focení kapely Zrní jsi pronesl, že máš nápad, o co šlo?

Chtěl jsem poznamenat, že Colours of Ostrava z pohledu fotografa, to je pro mě něco jako komentování 24 hodin Le Mans. U mikrofonu jsi nonstop, s jednou pauzou. Obojí je pro mě stejná láska a nikdy u nich nemám problém s únavou. Když jedno nebo druhé skončí, následují dvě emoce. První znamená, že chceš ještě, což ale nejde, tak se z nich vyspíš a jedeš dál. Čtyři dny, čtyři noci denně dvacet kilometrů, ale pak vím, že každý den půjdu plavat nebo do sauny. Moje tělo je nejspíš díky pravidelnému tempování a saunování zatím v pohodě. Mohl bych honit kariéru, ale mám to na háku. Miluju tu svou rovnováhu – maximální zápřah u mikrofonu nebo s železem a sklem a pak voda, teplo, chlad, čtení… Ovšem když tahle skvělá vegeťácká období „naruší“ nějaká poutavá nabídka, přijmu ji.

Jaké bylo tedy letošní Le Mans, stejně barevné jako Colours?

Po loňském infarktovém cíli, kdy šest minut před koncem klekla Toyota z prvního místa, což fakt bylo peklo, říkal jsem si, že už nemůže nastat z komentátorského pohledu nic dramatičtějšího. Jenže letošní Le Mans bylo ještě více. Pořád se něco dělo, neustále přicházely epické momenty v předjíždění, v nájezdu do posledního kola, kdy bezmála tři sta tisíc lidí řvalo a pištělo jako na fotbale při mistrovství světa. Jednoznačně jde o velký epický závod. Le Mans jsem komentoval už pojedenácté v řadě a musím říct, že jeho popularita i u nás, kde nejsme primárně zemí sportu, je stále větší. Přitom jen pár týdnů před tím jsem komentoval druhý největší závod světa Indianopollis 500, ten stál také za to.

Jaké máš v těchto případech jako komentátor podmínky, jak vypadá tvé zázemí?

Zázemí? Máš k dispozici televizní studio, on-line časomíru, svoje pomůcky, vědomosti a prostě jedeš. Ve sluchátkách slyšíš pokyny francouzské režie. V angličtině oznamují, kdy půjde reklama, jak bude dlouhá atd. Le Mans je pro Eurosport, Indianopolis pro Nova sport, v televizi Digisport v Bratislavě pak komentuju další dva šampionáty. Do Amplionu v Brně pak všechny závody, včetně MotoGP.

Teď to vypadá, že Colours jsou nepochybně jedním z tvých vrcholů v roce?

Pro mě osobně existují v roce čtyři vrcholy: Le Mans – komentování, Indy 500 – komentování, Colours – focení a Moto GP v Brně – komentování. Čtyři světové události, nádherné. Ale stejně rád vystupuju se svým komentovaným promítáním fotografií, jsem fotografem několika závodních týmů, se kterými se courám po světě, je to velmi pestré a já se tomu všemu denně klaním…

Kromě hlavních hvězd festivalu, podle čeho si vybíráš záběry vhodné k focení?

Colours fotím pro Reflex. Vždycky volám ze slušnosti jejich šéfovi, Markovi Stonišovi, jak to bude chtít, a on mi vždy nechá volnou ruku, volné oko. Martine, hrej si, poví jen. Což je obrovská výhoda. Věří ti, že jim odevzdáš luxusní práci, což je velká radost. A jinak typická volná pařáta. Od jara do podzimu jsem každý víkend u mikrofonu, což je jakási moje základní osa. Pak fotografuji třeba Symfonický orchestr Českého rozhlasu, od léta také působím v nádherném ostravském Domě umění a také mě najímají kapely, naposledy třeba Buty. Volal mi Richard Kroczek, že jim chybí oficiální fotky se slovy: „Martine, musíš nás fotit, potřebujeme nové oficiální fotky, moje žena tě miluje a říkala, že to nemůže fotit nikdo jiný než Straka“. To jsou takové milé chvíle. Skvělé bylo také focení skupiny Clarinet Factory. Roury, jak jsem ty skvělé chlapíky přejmenoval, za mnou přijely do Ostravy a čas s nimi byl kouzelný. A vedle toho všeho možného rád fotím také akty.

Jak bys stručně zhodnotil celý letošní festival?

Nejvíce lidí, co jsem kdy zažil. Loni mi Barvy nesedly. Pro dramaturgii a pro obrovský příliv šamponů a spol. Letos to byl návrat mé lásky. Věci jako Imagine Dragons nebo alt-J jsem fotil víceméně z povinnosti, ale zamiloval sem si LP, Norah Jones, její fluidum, sex appeal, navíc během focení se často dívala do mého objektivu, to se nestává běžně. Skvělí byli i Jamiroquai, ty jejich černošky… Navíc hodně umělců znám osobně, třeba s Tata Bojs jsme si blízcí, to je pak jiné focení. Jejich set byl navíc neuvěřitelný.

Škoda, že jsi nefotil Priessnitz, postavili na nohy celý Gong, navzdory snažení ochranky.

Na tak velkých akcích nevidíš nikdy všechno, s tím se nikdy netrápím, protože tak to zkrátka je. Ovšem Jarda Švejdík a spol., to jsou mí další oblíbenci, a navíc blízcí lidé. Vzpomínám, jak jsem je fotíval brzy po revoluci… Další radost se jmenuje Zrní, jejich zpěvák, to je pro mě rocker – Jim Morrison, Ian Curtis, Mick Jagger, zkrátka Chlap. Stává se, že řadu kapel na Barvách objevím a pak na nich jedu třeba půl roku. Před třemi lety takoví byli Other Lives, to bylo nádherné a úžasné.

Letos jsi v poslední den fotil i při bouřce, v dešti?

Je to jenom voda, přece! Je to krása, už jenom ta mračna, bohovské světlo. Lidé se báli a utíkali a já jsem všechno zaznamenával. Lidi na mě koukali: Proč tam jsi? Proč se neschováš? Světlo se ale měnilo každou sekundu. Pak jsem dostal pláštěnku a známi mi říkali: Martine, to máš nějaké malé, jak pytlík na rohlíky… Mám rád, když je na festivalu bouřka, stejně jako ten dokonalý zvuk, který na Colours pleská.

Jak se daří tvé poslední knize Racing´n´Roll vydané u Slovartu?

Kniha žije svůj život, volali mi, že se dostala do distribuce jednoho z největších amerických prodejců, takže další radost. Výroba stála strašně peněz, takže cítím jistou satisfakci. Bál sem se, že se jim ani nezaplatí. Ze Slovartu ale přišla tato reakce: „Martinko, to vůbec neřeš, my jsme ji chtěli. Takové knihy se prodávají pomalu a dlouze.“

Bude v tomto duchu nějaké pokračování?

Hned na turné s představováním knihy Racing’n‘Roll mi šéf Slovartu Juraj Heger a jeho pravá ruka Ondřej Materna nabídli další titul. Líbil se mi, ale aspoň rok jsem si chtěl dát pauzu. Jenom pro tu dodneška trvající lavinu krásy. Ohlasy čtenářů jsou velmi milé. Dokonce i z ciziny mi chlapi píšou na téma knihy málem milostné dopisy… Třeba, že nejsem takzvaně jen fotograf, ale hlavně umělec. Takže mám rok klidu knižního, ale pokouším se vymýšlet nové kalendáře, trika, tašky, všecko s mými fotkami. V tomto směru se nadějně jeví právě rozjetá spolupráce se společností Respiro. Tak uvidíme…

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.