Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo O mlčení, ztrátě empatie a jiných věcech. Petr Hruška představuje novinku Nevlastní

O mlčení, ztrátě empatie a jiných věcech. Petr Hruška představuje novinku Nevlastní

2.8.2017 Obraz & Slovo

Knižní novinku s názvem Nevlastní, vydanou v pražském nakladatelství Argo, představí básník Petr Hruška ve středu 2. srpna v ostravském Absintovém klubu Les v rámci závěrečného večera Měsíce autorského čtení. Co je to vlastně zač? Nová sbírka básní? Svérázný výbor? Nebo ještě něco úplně jiného? Od všeho kus.

Zvětšit obrázek

Nová kniha ostravského básníka Petra Hrušky.
Foto: Jakub Chrobák

Petr Hruška touto knihou poukazuje na jeden velmi podstatný a mnohdy trochu zapomínaný vztah mezi literaturou a skutečností. Většinou je čtenář zvyklý, že realita je nějakým způsobem v literárním díle zobrazována, zde jsme ale svědky něčeho jiného.

Skutečnost, v tomto případě životnost a živost konkrétní postavy, nevlastního syna Adama, se stala tak naléhavou, že dala vzniknout knize, která má své východisko i klíč právě v tom, jak Adam ve světě je a jak s ním také svět „zachází“. Pro takové zadání musel nutně básník zvolit i poněkud jiný způsob práce než ten, který je běžný u sbírek poezie. A díky tomu rozrušil celou řadu konvencí a vytvořil velmi živý a fungující soubor.

Tématem postavy jaksi se vymykající běžné společnosti, osoby, která se neumí, a především ani nechce podvolovat ani tak elementárním zákonitostem, jako jsou daně, půjčky, práce a bydlení, tímto tématem se Hruškova poezie probírá v podstatě od svého počátku ve sbírce Obývací nepokoje. A zápal pro tento rozměr lidského spolubytí se zintenzivnil natolik, že Hruška vzal texty, které byly otištěny v prakticky všech jeho vydaných sbírkách, doplnil je o nové texty, soubor sjednotil a vydal jako knihu, nikoli ovšem jako básnickou sbírku, ani jako výbor.

Kniha je rozdělena do dvou částí. Ta první, s názvem Nedokončená ruka, je průzkumem vnitřností lidského soužití. Adam se tu zjevuje jako ten, kdo si žádá o zaslouženou pozornost, a zároveň též i jako bójka, která, svou vržeností k ostatním, zejména rodičům, ukazuje nebezpečné hranice vzdalování se: „Vstávají a jdou si lehnout/ s oběma trhne/ jak úplně jsou položeny/ na peřině ruce/ nemocného dítěte“ (s. 19)

Opravdu: ve chvílích rozchodů a nedorozumění, v momentech odtažení se najednou dítě stává jakýmsi magnetem scelujícím a sjednocujícím, což ovšem neznamená, že by tím vznikala nějaká sebejistá hotovost, naopak, je to spíš moment, ze kterého lze ke druhému vyjít: „Jejich nervózní naděje/ záchranné nafukovací úsměvy/ překotné zkušenosti/ i jiné vlhké ruce// V situaci je dítě/ nezadržitelně večeří/ před/ nějakým dalším dnem“ (s. 26).

Oddíl pak končí docela atypicky, básní, která je vlastně popisem toho, jak vstoupit do Adama, být na chvíli jeho vědomím a sledovat, jak všemu tomu komíhání rozumí on: „a najednou vím/ neovladatelně vím/ a rozumím/ (…) chápu a bytním/ a ty jsi pořád drobnější/ a s tebou i tvůj/ perlivý dvanáctiletý strach/ z nových/ úplně neznámých skvrn/ nalezených na prostěradle/ a v talíři/ a pod košilí/ vyhrnutou úpěnlivě/ jako modlitba“ (s. 30)

Druhá část se zaměřuje spíš na jinou otázku. Jak takového Adama poznává a bohužel často používá svět. Mění se zde i dikce, už název oddílu, Hadry a drát, evokuje větší míru exprese, která ale v tomto případě Hruškovi sluší. Změnil se i tón básní. Jsou daleko více dialogem, možná rovnou řevem se světem a ke světu. Najednou se velmi důrazně mluví nejen k Adamovi, ale ke všem těm, kdo jej a jemu podobné proměnili v svou hračku. Všichni ti kšeftaři, developeři, bankéři, celý ten marasmus ekonomického ovládání je tu napadán z pozic, které jsou pro mě velmi přesvědčivé. Nejde v nich totiž o nějaký protest ideologický, ale obecně lidský, vzdouvá se tu cosi stejně staromódního jako cenného, obyčejná lidská humanita, byť vyrostlá z osobních a vnitřně prožitých kořenů. A tento apel se pak stává, alespoň pro mě, tím základním vzkazem celé knihy – nejen nevlastní, ale jakýkoliv uražený a poníženy si zaslouží podstatně víc času. Času mu rozumět, času v něm hledat a též času v něm nacházet. V dnešním světě se ale dostává takovým Adamům něčeho zcela jiného: „Tady nemůžeš spát, Adame./ Zvedej se./ Tady spánek vypadá jako odpadek, slabost, smrt,/ ztráta směru./ Tady rušíš smělou architekturu/ čistých linií,/ prostorové řešení,/ hladké odrazy skel./ Vstávej./ Ještě se dostaneš do střetu/ s autorskými právy./ Nebyls v projektu./ Nebyls ve stavebním záměru./ Kde jsi celou dobu byl, Adame,/ zatímco tady/ vznikala tahle prvotřídní architektura?/ Vstávej./ A nic si tady nezapomeň.“ (s. 40)

Všechna využití těch zdánlivě bezpečných slov jako autorské právo, projekt, stavební záměr, se najednou demaskují jako krutá, protože lhostejná. Lhostejná k obyčejnému životu, k lidskému životu.

Nevím přesně, co vlastně Nevlastní je. Ano, výbor, jsou zde přece básně staré a otištěné. Koncept, určitě, má pevně daný střed, kolem kterého se točí. Jedno ale vím: je to silná a dobrá kniha, to mně stačí.

Petr Hruška: Nevlastní. Počet stránek: 56. Vydalo nakladatelství Argo v roce 2017.

Jakub Chrobák | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.