Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Je to taková továrna na sny, tvrdí Frodys o svém projektu Postcards from Arkham

Je to taková továrna na sny, tvrdí Frodys o svém projektu Postcards from Arkham

8.8.2017 Hudba

Postcards from Arkham vydají ještě v srpnu své třetí album Manta. Jejich hlavní protagonista Marek „Frodys“ Pytlík na něm prostřednictvím devíti písní přináší další poutavý pohled do vod atmosférického post-rocku. V následujícím rozhovoru Frodys mimo jiné ozřejmí, proč chápe tuto kapelu jako svou továrnu na sny, respektive jako svůj audiovizuální projekt, a proč považuje skládání za terapii.

Zvětšit obrázek

Kapela Postcards from Arkham.
Foto: Pavel Zubek

Pokud vezmeme v potaz, že Postcards from Arkham vznikli v roce 2012, tak novinka Manta je jejich třetím albem za pět let. Což není málo. Čím to je? Máš pocit, že potřebuješ chrlit nové písně, protože kapela je nyní v kurzu, nebo je prostě těleso Postcards from Arkham natolik rozmanité, že se „prostě skládá samo“?

První deska byla náhoda, stejně jako to, že se z Postcards from Arkham stala kapela. Všechno, co se událo, je nějakým způsobem souhra toho, co cítím, a reakcí na podněty vnějšího a mého vnitřního vesmíru. To je hlavní princip tohoto projektu. Všechno si žije vlastním životem a já to jen sleduji a občas udám směr. Je to ten hlavní důvod, proč mě Postcards from Arkham baví.  Kdysi jsem si vyzkoušel skládat na povel a došlo mi, že tudy u mě cesta rozhodně nevede. Důkazem toho je skladba Her Cosmic Song z aktuální desky, kterou jsem začal skládat, když mi bylo asi 17 let. Dokončil jsem ji teprve teď. Prostě jsem cítil, že potřebuje čas a svoje místo na jiné desce. Navíc jsem po vydání alba ÆØN5 a split-alba mojí druhé kapely Awrizis prošel menším syndromem vyhoření. Zkoušel jsem skládat, ale vůbec mě to nebavilo. Potřeboval jsem najít inspiraci. Ta přišla. Nicméně docela by mě zajímalo, jak jsi přišel na to, že je kapela nyní v kurzu?

Vycházím z toho, že kapela stále více koncertuje, přičemž hrajete i na známých festivalech v Česku (kde se nedostane každá tuzemská skupina), máte za sebou i evropské turné a reakce na vaši tvorbu jsou v zásadě dobré… Tedy samá pozitiva…

To mě těší, že to tak někdo vnímá. Ano, pozvali nás na Brutal Assault, objeli jsme většinu České republiky i s akustickým busking tour a kus Evropy, ale to je spíše důkaz dlouhé a náročné práce, která pro nás určitě ještě nekonči. S těmi pozitivy bych byl taky trochu opatrný. Tím, že si jdu za svým, jsem trnem v oku spoustě lidí, a to se dostalo do fáze, kdy pozitiva už moc neslýchám. Ale to k tomu samozřejmě patří, s tím se člověk musí smířit a před tím mě spousta lidí už varovalo. Navíc označení, že je někdo v kurzu, je pro česky underground liché. Vždyť nejspíš jediný umělec, který je v Česku v kurzu déle než pět let, je asi Karel Gott. (smích) Ale díky, vážím si toho.

Jasně, záleží na úhlu pohledu. Pojďme tedy k aktuálnímu počinu. Na které elementy jsi při skládání nového alba kladl důraz? Jakého výsledku jsi v tomto případě chtěl dosáhnout?  

Skládání je pro mě terapie. Je to způsob, jak udržet mou mysl v rovnováze. Cílem je, abych v procesu vytváření desky všechno nesmazal a nezačínal od začátku. Zkrátka, někdy cesta je cíl. Já skutečně nejsem ten typ, který by nějak kalkuloval a nad něčím moc přemýšlel. Jsou samozřejmě určité praktické věci, které se naplánovat musí. Už jenom domluvit studio, domluvit vydavatele, domluvit koncerty, klip, grafiku, to se bez plánování neobejde. Vždy kladu důraz na to, abych byl s deskou spokojený já. Samozřejmě počítám s tím, že se někomu líbit nemusí. Ale že bych měl přímo stanovený nějaký cíl, to fakt ne. Na tvoření je přece krásné to, že nikdy dopředu nevíš, jak bude finální výtvor vypadat. Potom jsou nejkrásnější ty detaily, které vznikly, aniž bys chtěl.

Nakoukněme také do tiskové zprávy vydavatelství MetalGate, kde se uvádí, že zatímco na debutu Oceanize ses nechal inspirovat hlavně povídkami Howarda Phillipse Lovecrafta, tak jeho následovníka ÆØN5 jsi ukotvil zejména do snových krajin, přičemž třetí album míří mimo naše pojetí světa, mimo takzvaný „úhelný prostor“, za kterým se rozprostírají netušené kosmické hlubiny… Máš tedy pocit, že se svět Postcards from Arkham mění, či proměňuje nějak výrazně, nebo jsou to prostě stále Postcards from Arkham, kteří však mají mnoho tváří?

I většina těles ve vesmíru má nějaký bod, kolem kterého se točí. Postcards from Arkham se tak nějaký vždy budou točit kolem H. P. Lovecrafta a mě. Ale spousta věcí se měnila, mění a měnit bude. Co se nevyvíjí, to umírá. Kdybych ti desku Manta pustil asi před rokem, tedy v raných fázích skládání, asi bys ji nepoznal. Mám už nějaké nápady na novou desku, která bude asi zase úplně jiná. Sám jsem zvědav, kam mě ta cesta zavede. Jak jsem už uvedl, nic cíleně neplánuju. Jestli to byli, jsou a budou stále Postcards from Arkham, musí posoudit ostatní. Já vím jistě, že se budu vždycky snažit udělat maximum pro to, abych vytvořil něco hodnotného.

Mimochodem měl jsi u nového alba vymyšlený nejdříve koncept, kterým ses při skládání řídil a atmosféru a vyznění písní jsi tomu podřizoval, nebo jsi nejprve složil skladby a až potom jsi k nim hledal nějaký koncept? 

Ono je to těžké. Skladby do poslední chvíle i po nahrávání trochu měním. Žijí si svým životem. Ale od začátku procesu jsem cítil, že tahle deska bude o trochu temnější než předchozí dvě. To se odrazilo hodně na celkovém vizuálu i konceptu. Nepopiratelně je tvrdší, tedy v porovnání s předchozími. Ale skladby a koncept tak nějak fungují v symbióze, někdy je potřeba přizpůsobit hudbu a někdy zase koncept. Všechno je to o nějakém citu.

Kapela Postcards from Arkham. (Foto: Archiv)

Ne že by zpěv na novém albu převládal, ale vokální složka se dostává ve srovnání s předchozími alby stále více do popředí. Proč? Máš pocit, že svět Postcards from Arkham vyžaduje stále více slov na úkor hudby? 

Na předchozích dvou deskách byl vokál na druhé koleji, a to záměrně. U třetí desky jsem najednou začal vnímat prostor pro rozmanité vokály. Nejdříve dělám předprodukci celého alba instrumentálně a teprve potom začínám řešit další věci. Přišlo mi to jako příjemná změna, něco nového a čerstvého. Trochu mi to začalo připomínat mou oblíbenou desku od Opeth Advent. Sám jsem zvědav, kolik prostoru dostanou vokály na další desce, ale instrumentální složka pro mě bude pořád nejdůležitější.

Nutno podotknout, že album, které jsem měl možnost slyšet ještě před jeho vydáním, má velmi přesvědčivý a rázný nástup. Z první písně The Kvlt Ov Dream vyzařuje taková doom metalová atmosféra, další Owl Not What They Seem nemá daleko k black metalu. Proč si tyto písně zařadil na úvod? Co si od tohoto kroku slibuješ?

Když si poslechneš předchozí dvě desky, mají dlouhý a pozvolný nástup, to je fakt. Napadlo mě začít trochu ostřeji, když už je celková atmosféra desky trochu temnější. Troufám si říct, že zrovna takové skladby, jako jsou The Kvlt Ov Dream a Owl Not What They, od nás moc lidí nečekalo. Je to taky příjemná změna v koncertním setlistu. Zatím to funguje skvěle. Celkově je aktuální deska ovlivněná živým hraním. Vždyť jsme odjeli jedno tour v Česku i jedno evropské tour a teď nás čeká druhá větev našeho Acoustic Busking Ritual Tour.

Každopádně druhou polovinu novinky tvoří de facto instrumentální písně (Wanderlvst, Dunwich Shaman, Valley ov the Past Lives) s výraznou melodií, podmanivou a poklidnější atmosférou. Co jsi chtěl docílit tím, že jsi je zařadil za sebe? Nebo jde třeba o skladby, které už vznikly dříve?

Když vyprávím příběh, snažím se budovat nějakou atmosféru. Začátkem desky jsem chtěl šokovat, zaujmout pak posluchače a zase uklidnit. Byla by škoda čtyři minuty vařit lektvary Shamana z Dunwich a pak to rozbít nějakou zběsilostí. Konkrétně, když ti Shaman dá vypít lektvar, budeš mít z toho pocity ze skladby Valley ov the Past Lives. Ty písničky do sebe trochu zapadají, stačí popustit uzdu fantazii.

Když už jsme u fantazie, tak s posluchačovou fantazií si Postcards from Arkham hrají třeba i díky tomu, že užívají různé netradičnosti typu znaků Æ, Ø, slov Wanderlvst (na úkor Wanderlust), nebo zmiňme fakt, že na obalu nového aba je foto vzhůru nohama, název alba se zase čte zprava doleva…  Můžeš vysvětlit, co tě k tomu vede? Že by to bylo právě o jisté vnímavosti a detailech, které mnohdy rozhodují…?  

Mám rád geometrii, grafiku a trojrozměrný prostor v kombinaci s hudbou. Postcards from Arkham je takový můj audiovizuální projekt, takže mě prostě baví experimentovat s grafickými a jazykovými prvky. Celkově jsem se vizuální stránku tohoto alba snažil opět přiblížit hudební složce. Předchozí deska byla barevná, komplikovaná, plná pestrosti a kreseb. Nová deska je temná, syrová, minimalistická a plná ostrých hran, které ale dohromady tvoří krásné obrazce.

Postcards from Arkham na stylizované promo fotografii.

Dalšími prvky, které jsou na albu Manta docela hojně zastoupeny, jsou třeba šepot nebo mluvené slovo.  Je to dáno spíše tím, že si v těchto momentech netroufáš zpívat, nebo chceš v těchto situacích dosáhnout jisté tajemné atmosféry, jako bys chtěl jen něco naznačit, ale nikoliv úplně prozradit?

Stále se učím, a učit budu. V hraní na kytaru se už konečně cítím docela pohodlně, ale svůj vokál jsem ještě před třemi lety neuměl používat. Neuměl jsem řvát, natož zpívat čistě. Opět mě vnější okolnosti přinutily to změnit a já se tak postupně učím pracovat se svým hlasem. Zatím si troufnu na řev, šepoty a mluvu, která jde místy trochu do hip hopu. Až později mi došlo, že se to vlastně ke konceptu Postcards from Arkham docela hodí. Pokud to bude nutné, budu se snažit svůj vokální projev zlepšovat. Strunné nástroje jsou pro mě stále prioritou.

Je možné shrnout, co vlastně chtějí Postcards from Arkham říci, pokud tedy chtějí vůbec něco říci, případně kam směřují? Respektive co se prostřednictvím Postcards from Arkham snažíš světu sdělit ty osobně? 

Nebudu zapírat, že veškerá moje tvorba je hodně osobní. To, co dělám, beru vážně a někdy až moc osobně. Což jde asi i slyšet a vidět. Pro mě je maximum, když za mnou někdo přijde a řekne, že ho moje tvorba inspiruje k jiné tvorbě, a je jedno, jestli ke skládání hudby, kreslení nebo stavění letadel. Takže to je možná ono, snaha donutit svět přemýšlet a tvořit. V dnešní době mám stále více pocit, že to svět opravdu potřebuje.

Když se ohlédneš za všemi třemi alby Postcards from Arkham, co vidíš? 

Rád říkám, že Postcards from Arkham je taková moje továrna na sny. Díky tomu jsem zažil spoustu skvělých věcí a vytvořil pro mě něco hodnotného. Na těch třech deskách vidím i tři moje životní období. Je docela zajímavé nahlížet na sebe sama skrze svou tvorbu. Člověk se z toho může poučit, anebo objevit věci, které by mi nikdo jiný neřekl.

Postcards from Arkham v minulosti nahráli také cover verze od Pendulum, Depeche Mode či Placebo. Byly to ojedinělé pokusy, nebo hodláš v tomto procesu pokračovat? Jakého interpreta, či jakou skladbu máš v merku?  

Hehe, teď mi trochu hraješ do karet. Mám spoustu šílených nápadů a dokonce teď na jednom pracuji. Rád přetvářím jiné skladby do podoby mě blízké, a čím šílenější je ten rozdíl, tím lépe. Ale je to spíše zábava a v poslední době na to není moc čas. Ale v plánu určitě něco je.

Na závěr ještě odbočme od Postcards from Arkham. Jestli se nepletu, tak není tomu tak dávno, co ses ucházel o post kytaristy ve švédské kapele Katatonia. Můžeš ve stručnosti popsat tuto zkušenost těm, kteří tento příběh neznají? Jak moc jsi byl blízko/daleko od angažmá v této celosvětově respektované kapele?

Přiznám se, že jsem od toho nic neočekával. Jsem realista, navíc se na scéně pohybuju už nějakou dobu, takže vím, jak to chodí. Byl jsem ale docela příjemně překvapen podporou nejen svých přátel, cizích lidí, ale i odezvou samotné kapely, která mi potvrdila moje tušení. Pro ně v té době (těsně před vydáním alba a začátkem tour) bylo podstatné, aby byl nový člen nejlépe ze stejného města nebo alespoň ze Švédska. Což je pochopitelné.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.