Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Verše v hrubém rubáši aneb První nedělní chvilka poezie s básníkem Petrem Bezručem

Verše v hrubém rubáši aneb První nedělní chvilka poezie s básníkem Petrem Bezručem

13.8.2017 Obraz & Slovo

V pátek 15. září uplyne 150 let od narození slezského barda Petra Bezruče. V kulturním deníku Ostravan.cz vám pěvce Slezských písní budeme připomínat každý týden až do onoho slavného výročí. Chceme se však vyhnout již stokrát vyřčenému, proto nebudeme příliš zmiňovat Bezručovu biografii ani citovat z jeho díla. Zkusíme být originálnější, ačkoliv o tomto opavském rodákovi již byly popsány tisíce stran studií či vzpomínek. Prosím, vstupte s námi do první bezručovské chvilky poezie.

Zvětšit obrázek

Petr Bezruč se odmítal fotografovat, vždy odvrátil tvář.
Foto: Archiv

Když Petr Bezruč alias Vladimir Vašek slavil v září 1937 sedmdesáté narozeniny, byl veřejností uctěn téměř jako živý bůh. Stačí si zalistovat třeba v časopise Svobodná republika, který mistrovi poblahopřál těmito vznešenými slovy: „Pozdravujeme Vás za všechen lid v této zemi zrozený, vzpomínáme Vás a vzpomínat budeme, podobně jako pastýři vzpomínali na hvězdu, která je vedla do Betléma.“

S obdobnou úctou gratulovali básníkovi k sedmdesátinám i nejlepší čeští poetové, takto třeba blahopřál Jaroslav Seifert (* 1901 † 1986):

SLEZSKÉ PÍSNĚ

Tkány hrubou nití
v hrubé osnově,
přece v nich však svítí
zlato ve slově.

Lid, jejž musíš znáti,
falše nesnáší
a je zvyklý spáti
v hrubém rubáši.

Archivářka slezského Zemského archivu Jaromíra Knapíková zjistila že „bezručovské téma v Jaroslavu Seifertovi rezonovalo vždy, když opavský rodák slavil některé ze svých jubileí“. Žižkovský básník dokonce beskydského stařečka, který

Seifertovými slovy „po horách bídy šel bystře“, několikrát navštívil. A nepřicházel s prázdnou, nýbrž obtěžkán knihami z pražských knihkupectví, svými sbírkami i díly svých básnických přátel. Seifert se také pravidelně snažil Bezruče přemluvit, aby se nechal na památku vyfotografovat. Nikdy nepochodil, beskydský bard fotografování nesnášel a raději se otočil k fotografovi zády, jak ukazuje i snímek v úvodu tohoto textu. Seifertovi dokonce Bezruč fotografování odmítl i písemně:

Maleři ty sympatický
maluj synky,
děvy všicky
ale dědky hrbaté
ty ponech té zubaté.

*

Sedmdesátku Petra Bezruče zhmotnil do básně i Jiří Karásek ze Lvovic (* 1871 † 1951), na přelomu 19. a 20. století spoluzakladatel časopisu Moderní revue a v té době i tajemný dekadentní poeta. V textu věnovaném „slavnému stařečkovi“ Karásek zohlednil fakt, že Bezruč oslavy životních jubileí nesnáší a všechny hosty by nejraději poslal do pr….

PETRU BEZRUČOVI DO PAMÁTNÍKU

Po slávě přemnohý žízní,
v purpur se oslavy halí…
Ubohý stařečku, v trýzni
před slávou utíkáš v dáli.

Krmí tě prázdnými slovy,
když se tě zmocnili jednou.
Geniu, Smetanovi,
i pensi odňali bědnou.

Krmí tě lichotkou, sladem,
prcháš před žvanilů cháskou…
Někoho moříme chladem
a druhého opičí láskou!

Málo se ví, že Karáska ze Lvovic spojovala s Petrem Bezručem i poštovní uniforma. Karásek k poštovní správě nastoupil v roce 1892 a byl přidělen k nádražní poště na Smíchově, posléze k poštovnímu úřadu Praha 15 (1896), poštovnímu úřadu Smíchov 1 v hodnosti poštovního asistenta a později poštovního oficiála (1900), načež odešel na post redaktora resortního věstníku na ministerstvo pošt a telegrafů (1919) a na pozici ředitele pražského Poštovního muzea (1925). Karásek byl také spoluautorem díla Česko-německé a německo-české odborné poštovní, telegrafní a telefonní provozní názvosloví (1925).

Petr Bezruč se stal zaměstnancem pošty v Brně v roce 1889, poté byl poštovním asistentem v moravském Místku (1891 až 1893) a posléze pracoval na brněnské nádražní poště jako poštovní úředník, později inspektor a ředitel. Při zatčení v roce 1915 zastával v Brně funkci c. k. poštovního kontrolora a u výslechu uvedl: „Pracuji v reklamačním oddělení, přijímám ústní i písemné stížnosti stran.“

Dva velcí čeští básníci tedy byli oddanými poštovním úředníky, ví to vůbec někdo z vedení dnešní České pošty?

*

Třetím gratulantem k Bezručovým sedmdesátinám je neméně slavný český poeta Josef Hora (* 1891 † 1945). Hora se ve svém blahopřání především poklonil Slezským písním, k nimž i mohutně odkazoval.

P. B.

Dunaj a Vltavu neměl rád —
a jakby! Škaredým stínem
se raděj než maškarou vždy chtěl zvát,
jen svého kmenu být synem.

Zpíval sýčky a hasnoucí krev
a radovat když se přec chtíval,
na pestré tance slováckých děv
se z daleka, ze svých hor díval.

Také ty Beskydy v očích mám.
Kdo jeho mythus s nich setře?
Je vlastně blízko od nich k nám,
tak blízko, Bezruči Petře!

A co spojuje Bezruče a Horu? Například fakt, že se stali vůbec prvními národními umělci v Československu, ačkoliv Hora titul dostal in memoriam, pouhý den po smrti (22. června 1945). Bezruč titul z roku 1945 oslavil na beskydském Gruni v horském hotelu Charbulák. „Esli mě tu chcetě eště vidět, tuš si něchtě zaplatiť. Ja sem to odhadnul bez teho šnapsu a bez teho kafe na pědapadesat korun,“ napsal 29. srpna 1945 na svazek dosud platných protektorátních bankovek, které nechal po oslavě ve výčepu. „Narychlo nám volali z národního výboru, ať připravíme občerstvení. Byl tu i ministr Nejedlý, ani nemluvte, to byl zlý člověk. Jen Petra Bezruče napadlo, že v hospodě se platí. Udělal úžasné gesto,“ vyprávěla autorovi tohoto textu hoteliérka Jelena Charbuláková, v rukách onen svazek protektorátních bankovek, přičemž nescházela ani koruna z oněch pětapadesáti.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.