Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Básník Vít Slíva o hradecké Boudě: Trávím v ní července a srpny v básnicko-alkoholickém zapřažení

Básník Vít Slíva o hradecké Boudě: Trávím v ní července a srpny v básnicko-alkoholickém zapřažení

19.8.2017 Obraz & Slovo

Bouda v Hradci nad Moravicí. Mezi moravskými a českými básníky, a dávno už i mezi čtenáři poezie Víta Slívy, je to magický pojem. Bouda, v níž vznikají verše, které se napřed opřou o strop srubu a posléze zamíří k nebi. Kulturní deník Ostravan.cz přináší s Vítem Slívou exkluzivní rozhovor právě o hradecké Boudě. A jak už se stalo zvykem při povídání s poety v této rubrice, otázky vycházejí z jedné autorovy básně, kterou si můžete přečíst pod rozhovorem.

Zvětšit obrázek

Vít Slíva před svou Boudou v Hradci nad Moravicí.
Foto: Renata Štěpařová

Úporně hledím do stropu. Představuji si roubený strop s mnoha suky i letokruhy. Za ty roky, co jezdíte na Boudu, už to pro vás musí být celá mapa nebo osobní Vesmír… Co vše pro vás znamená tohle „koukání do stropu“? Sám to mám tak, že různé skvrny či opadlé kusy omítky na stropě ložnice ve mně vzbuzují řadu představ, navíc se k nim často upínám i jako k určité jistotě.

Vaše představa je správná: ano, suky, letokruhy… Latě staré bezmála sedmdesát let. Jakási průmětna ztišené mysli, vzpomínek a představ. Hleděním do stropu se taky vracím do dětství, kdy jsem lehával ve tmě babiččiny a dědečkovy ložnice v činžáku na Palackého ulici v Přívoze a na stropě se rozevíraly a posouvaly světelné vějíře, jak pod oknem projížděla auta… Bylo to hezké, ale trochu i strašidelné… Tady v Boudě se rád dívám do stropu, když prší: poklepy kapek na střechu arytmicky ozvučují mé přemítání a zesilují pocit, že nemoknu.

…tuším nad ním. Než prozradíme, co tušíte, rád bych byl obecnější. Strop je zvláštní místo, kterým se hlavně bráníme před rozmary počasí. Vy jste ale i velký poutník, často spíte pod širákem; jaký je pro vás rozdíl „být pod stropem“ a „být pod nebeskou klenbou“?

Má vandrovní léta byla léta devadesátá. S Marií jsme tehdy mašírovali každé léto pět dnů po dvaceti kilometrech a spávali pod širým nebem anebo, když pršelo, pod igelitovou fólií. Byly noci, kdy jsme před usnutím hleděli na oblohu, opojeni hvězdami, pivem a jeden druhým; tehdy se zdálo, že naše láska je nekonečná jako ty vesmírné hlubiny…

Odbočka. Není strop jako strop, pod gotickou klenbou u Panny Marie Sněžné na Starém Městě v Praze nebo pod pozdně barokní klenbou v hlučínské pivnici U Bětky je ve stropu i něco z nebe. Jak to cítíte vy?

Nejvýše mě před lety pozvedla chrámová klenba malostranského svatého Mikuláše: v úchvatu jsem se zrakem vpíjel do stropní lucerny a užasl nad pokorou kameníků, jejichž skulptury jsou ve stavbě umístěny tak vysoko, že je v celé jejich kráse může vidět už jenom Bůh…

Klenutý strop v pivnici U Bětky mám rád. Těch bujaře družných posezení umělců různých branží, co se pod ním odehrálo! Ano, i s cikánskou kapelou! Poprvé mě ale ta klenba upoutala, když jsem u Bětky seděl sám. Hned se mi zalíbila, a tak možná shůry vděčně žehnala mému peru, když jsem pod ní načrtával verše budoucí básně Fí, chí, psí – ó mega: Čas je vejít do hospody, / v očích rozbitou rtuť: / servírka – nohy bleskosvody / a břicho sklářskou huť.

Vít Slíva cestou k Boudě. (Foto: Josef Valenta)

…oslepující pouště. Jsme zpět v básni. Pouště? Pragmaticky mě napadá, že v těch vedrech musí být v neklimatizované roubené Boudě hrozné vedro, ale asi je to složitější…

Tón Hellénón dia tés Armeniás poreuomenón polloi tón stratiótón eleiponto hate tús ofthalmús diefhtarmenoi. – Když Řekové táhli Arménií, mnoho vojáků opustilo vojsko, protože přišli o zrak. Tato věta z Cvičebnice jazyka řeckého uvedený verš možná – odkudsi z podvědomí – motivovala: zemská polopoušť přenesena na oblohu, písek proměněn ve hvězdy. A jako starověcí vojáci oslepli sluncem, tak i ten, kdo dlouho hledí do hvězdných pustin, může, zalit nesmírným vesmírným světlem, oslepnout. A zchromnout na rozumu. Pokud jde o pouště a pustiny, prozrazují, že nevěřím na mimozemský život.

…a nad nimi útrpný pohled. To už jsme u Boha či něčeho takového, mám rád Halíkův výraz „něcismus“, který dává šanci na víru i odrodilým katolíkům, jako jsem já. Co vy a víra?

Ano, jsme u Boha, je to jeho pohled. I já jsem katolík, nevím nakolik odrodilý. Katolík-alkoholik. Tatínek, který pro náboženskou výchovu nás tří synů obětoval učitelské povolání a na štěrkovně i zdraví, ze mě chtěl mít kněze, ale byl bych jím jen na ostudu. Má víra prošla během života několika vzestupy a sestupy, teď se zdá být ve vleklé krizi, a čím jsem blíž smrti, tím hlubší. Víc a víc se obávám, ne: děsím!, že po smrti nebude nic, nic v úplném smyslu slova, které má jinak smysl jen částečný. K Bohu se často obracím, a přitom mám zásadní pochybnosti o jeho existenci. Geniálně takovou názorovou a pocitovou pozici vyjádřil Nohavica v písni Až to se mnu sekne: Já vím že Bože nejsi ale kdybys třeba byl tak / hoď mě na cimru kde leži stary Lojza Miltag… – Jsem starý. „Moudrost stáří“ – je-li něco takového – chápu jako rezignaci na pošetilé pídění po pravdě. Na nejpodstatnější otázky nejsou odpovědi.

 …neslitovného trvání. To je věčnost, ze které na mě jde trochu strach. Co přesně myslíte neslitovným trváním?

Sám přesně nevím… Útrpný pohled neslitovného trvání je konstrukt natolik intuitivní, že bych ho nejraději neracionalizoval. Matně cítím, že je vzhledem k mému prožívání poslední fáze života výstižný. – Snad ale přece jen něco. To „neslitovné trvání“: je věčnost? Je to Bůh? Nebo Satan? Nebo samo bytí, které nemůže nebýt? Co já vím? –  Šílenost představy o věčném trvání šlehá ze známé pasáže Joyceova Portrétu umělce v jinošském věku. Zanícený Otec Arnall pouští na školáky hrůzu líčením pekelných muk a jejich věčnost jim přibližuje příměrem o gigantické hoře písku (a mountain of that sand, a million miles high, reaching from the earth to the farthest heavens, and a million miles broad, extending to remotest space, and a million miles in thickness) a ptáčkovi, který jednou za milion let odnese z té hory v zobáčku jedno jediné zrníčko… A když tu horu konečně celou poodnáší, věčnost je sotva na počátku (after that eon of time the mere thought of which makes our very brain reel dizzily, eternity would scarcely have begun)… – Přirozená je touha neskonat, žít i po smrti těla; neumím si ale představit, co dělat ty eóny eónů (tús aiónás tón aiónón) na věčnosti… To ale nikdo, přirozeně. Mozek vězí v nerozlomitelné kleci sebe sama.  – I duše?!

Jsme u konce básně, které jste dal název POKUS O POHLED DO NEBE. Je člověk tak nicotný, že to jsou pořád jen pokusy? A co astronomové, piloti, kosmonauti?

Jako básník se o pojmutí vesmíru, té obrovité záhady, do svého pohledu pouhopouze pokouším. Co astronomové, piloti a kosmonauti, nevím.

Vít Slíva před Boudou. (Foto: Renata Štěpařová)

(Bouda 29/7/17; 17.45) To je datace básně. Dopsáno někdy před klekáním. Bál jste se v dětství klekánice?

Klekánice o mě v dětství neprojevovala zájem, a tak jsem se jí nebál. Bál jsem se chodit do sklepa pro brambory a bandy výrostků, kteří mě v bohumínském parku obrali o drobné, co jsem jich měl pár u sebe. – Třikrát denně slyším v Boudě zvonit kostel: v šest ráno, v poledne a v sedm večer. Večerní zvon zřejmě zve i ke klekání. Když se rozezní ten polední, vycházím před Boudu a s očima upřenýma k nebi se modlím řecky Anděl Páně… Ho angelos tú Kýriú

A něco víc o Boudě, jak dlouho ji máte, jak se to celé přihodilo?

Přihodilo se to tak, že po válce koupil děda Babinec, maminčin otec, od pana Heinze kopec nad Hradcem, založil na něm sad a v něm dal postavit dřevěnou boudu. V padesátých a šedesátých letech jsem tam jako dítě a jinoch strávil nejednu krásnou chvíli. – Z kopce se stal Kopec a z boudy Bouda v roce 1980: to jsem sem pozval svou první třídu z královopolského gymnázia. Tak se tu od čtvrtka desátého do neděle třináctého července odehrálo veliké „Há osmdesát“. – Ale než ti mí milí přijeli, psal jsem si tu tři noci při svíčce a při vodce do deníku Dnění. A tak to už zůstalo. Trávím v Boudě července a srpny v básnicko-alkoholickém zapřažení. – Několikrát v životě jsem měl sen, že ve svahu před Boudou stojí antický chrámek velikosti altánu. Ten návratný sen v sobě nese – myslím si – podvědomou touhu takovou svatyňku tam postavit. Jako by se snově vizualizovala jakási profánní sakrálnost boudního prostoru, jakási esence všech duší, které tu přebývaly: duší mých předků, bratří, dětí, přátel, a ovšemže žen.

Jak často v Boudě v létě píšete, zbývá čas chodit na procházky a pokoušet se o další pohledy do nebe?

Procházkám učinila přítrž artróza. A tak „úporně hledím do nebe“ přes bílý papír.

*

VÍT SLÍVA
POKUS O POHLED DO NEBE

Úporně hledím do stropu
a tuším nad ním
oslepující pouště
a nad nimi útrpný pohled
neslitovného trvání.

(Bouda 29/7/17; 17.45)

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.