Světová premiéra Ostrava New Orchestra ukázala, že nové hudební těleso má velmi dobře nakročeno

Jako první ve slušně zaplněném Trojhalí Karolina zazněla kompozice #9.7 (2014–16) amerického skladatele Philla Niblocka. Světová premiéra této skladby se sólovým violoncellem dopadla však rozporuplně. Z minulých let je Niblock ostravským posluchačům znám spíše jako autor víceméně zvukových kulis než hudebně přesvědčivých děl a v podobném duchu vyzněla i jeho nová kompozice, ve které se sólového violoncella ujal Juho Laitinen.

Niblockův styl je neměnný: třicetiminutový konstantní hudební blok se odvíjel vlastně jediným způsobem – vždy po nějakém nahodilém čase se kvintoktávové unisono celého orchestru (včetně partu Laitinena!) snížilo o čtvrt až půltónu. Takto pokračovala kompozice stereotypně celých 30 minut. Bez dynamiky, bez agogiky, výrazu, frází, bez jakéhokoli zřetele k posluchači.

Petr Kotík řídí Ostrava New Orchestra. (Foto: Martin Popelář)

Tristní bylo, že naprosto stejným způsobem bylo koncipováno sólové cello Laitinena, kterého mi místy bylo až líto, v jak nevděčné roli se Ostravě musel představit. Jsem přesvědčen, že tento způsob kompozice by mohl jako zvuková instalace fungovat např. ve výstavních síních jako doprovod vizuální složky, živým koncertům a divákům vůbec nedostačuje.

Diametrálně odlišné vyznění mělo Six Short Places (2012) Niblockova mladšího amerického kolegy Devina Maxwella, který je jedním z letošních rezidentů Institutu Ostravské dny 2017. Jednalo se o šest zvukových obrázků z různých míst a životních peripetií Maxwella, které rezonovaly napětím a atmosférou.

Jednotlivé kratičké výjevy byly zajímavě instrumentovány, vedoucí úloha jednotlivých nástrojů se neustále modifikovala, z hlediska tónového prostoru Maxwell využil i krajních nástrojových poloh, což ovlivnilo zvláštní témbrovost těchto časových záznamů, které místy připomínaly sofistikovanou filmovou hudbu avantgardních režisérů. Určitou simplifikací tradičních harmonicko-melodických postupů a myšlenkovou úsečností připomenuly Maxwellovy časové otisky orchestrální kusy Arnolda Schoenberga z dvacátých let 20. století.

Na závěr prvního hudebního bloku zazněl v české premiéře houslový koncert Salvatora Sciarrina s názvem Giorno velato presso il lago nero (Zamlžený den u černého jezera) z roku 2013. Originální a světově respektovaný italský autor v každé své kompozici podstupuje intenzivní tvůrčí hledání, které ho vede vždy k novým zvukovým a metafyzickým výsledkům. V případě tohoto díla byl Sciarrinovi inspirací obrazem Jana Preislera se stejnojmenným titulem, který ho hluboce zasáhnul. Provedení Sciarrinova koncertu se ujala houslistka Hana Kotková, která se jeho dílem zabývá v současnosti snad nejsoustředěněji. Není tomu tak dávno, kdy v červenci přednesla na Hukvaldech v rámci festivalu Janáčkovy Hukvaldy výběr z jeho Capriccií.

Hana Kotková a dirigent Bruno Ferrandis. (Foto: M. Popelář)

Houslový koncert Sciarrina mne osobně velmi zasáhl v několika významových rovinách: výběrem, kontaminací a střetem melodické matérie sólového nástroje, který do značné míry využil alikvotních tónů, flažoletů, pizzicatových technik a nejobtížnějších poloh nástroje. Nic z toho nebylo v kontextu k celkové faktuře vyumělkované, technicistní či pouze zvukově atraktivní. Sciarrinovův houslový koncert dokázal rozsvítit zcela jedinečné barvy, které místy mohly znít jako prastaré antické chóry s hudebními improvizacemi.

Orchestr se nepodílel na houslovém koncertu jako obvykle užívaný prvek kontrastu, stál spíše v roli deduktivního, rovnocenného partnera, který svým znepokojivým děním ovlivňoval celkovou plasticitu zvuku. Kotková v Sciarrinově koncertu opět předvedla, proč je považována za jednu z nejpřesvědčivějších interpretek nové hudby. Její koncentrace, cit pro každý kompoziční detail a jistota v prokreslené dynamice i nejkrkolomnějších technických prvcích, jsou v jejím případě téměř daností. Provedení bylo brilantní a Kotková musela ještě přidávat, přičemž zvolila opět svého duševně spřízněného autora Sciarrina – tentokrát se jednalo o melodicky a témbrově působivé Capriccio č. 5.

Po přestávce program pokračoval dílem druhého rezidenta Institutu, Íránce Idina Samimi Mofakhama, který vyučuje na Katedře skladby a hudební teorie Univerzity aplikovaných věd a technologií v Teheránu. Mofakhan v Trojhalí uvedl v české premiéře skladbu Holography z roku 2015. V kompozici je zachycen jeho osobní přístup k spektrální hudbě, k syrové zvukové avantgardě, íránské folklorní tradici i reminiscencím klasicko-romantické syntézy. Holography je konstruována v zásadě dialogickým způsobem. Orchestr je vržen do role nositele výrazového napětí, které expanduje na základě několikanásobně dělených smyčců v mohutné intervalové textuře. Štěpení tónového materiálu znělo velice syrově, agresivní orchestrální tok Mofakhan také zřetelně zvrásnil široce rozklenutou dynamikou.

Pianistka Keiko Shichijo. (Foto: M. Popelář)

Sólového partu se ujala pianistka Keiko Shichijo. Sympatická a stylově univerzální interpretka se představila rovněž v několika rovinách. V oblasti klasické klavírní hry předvedla měkce sytý úhoz a smysl pro barevné odstíny nástroje, ve sféře klavírních technik nové hudby zaujala přesností při hře šňůrou na struny klavíru, prsty i kovovým plátem na struny nástroje. V jednom momentě předepsal Mofakhan také důrazný cluster celým loktem pravé ruky. Se všemi úskalími skladby se Shichijo vyrovnala bravurně a následovala tak zářně dokonalost Hany Kotkové. Mofakhanova hudba byla jasnou demonstrací velkého talentu, zrání a v mnoha momentech velice originálního vyznění.

Závěr patřil autorovi, jehož hudba na Ostravských dnech z principu nemůže nikdy chybět. Iannis Xenakis byl v Trojhalí uveden už před dvěma lety. Jeho AÏS (1980) zaznělo v české premiéře s vynikajícími sólisty Holgerem Falkem (baryton) a Tamásem Schlangerem (perkuse). V této vokálně-orchestrální skladbě nás Xenakis zavádí do říše mrtvých, přičemž v narativní rovině zkřížil několik úryvků z Odyssey a fragmentu básnířky Sapfó, v níž je sugestivním básnickým stylem vyjádřena nezvratitelná propastnost lidského putování k smrti. Orchestr v tomto díle brutálními výrazovými prostředky (syrové disonance, extrémní nástrojové polohy, nečekané barvy v podobě sólového vstupu kontrafagotu apod.) líčí kontrast mezi dvojicí živý – mrtvý. Vyjadřuje expresivně duševní stavy, před nimiž nelze utéct.

Holger Falk v Ostravě. (Foto: Martin Popelář)

ONO Xenakisovu skladbu zahrálo přesvědčivě a s velkým nasazením. Na několika místech se sice souhra v pár momentech rozešla se zápisem v partituře, výkony obou sólistů však byly znamenité. Zejména musím ocenit skvěle připraveného barytonistu Falka, jehož part se pohyboval z drtivé většiny v mnohem vyšších polohách, než jsou svěřeny hlasovému rozsahu barytonu. Tím bylo dosaženo značně expresivního výrazu, Falk v každém ohledu svého téměř nezpěvného partu dokázal, že je naprosto povolaným interpretem.

Nastudování světové premiéry ONO si vzali v pondělí na starost dirigenti Bruno Ferrandis, Petr Kotík a Carl Bettendorf. Petr Kotík bohužel v monotónní půlhodinové kompozici Niblocka neměl příliš příležitostí k nějaké ukázce hmatatelné dirigentské výstavby. Bohužel ani v Xenakisovi se mu příliš nedařilo a v několika místech se v udávání nástupů očividně rozcházel s aktuální pozicí hráčů v partituře.

Lépe si vedl Bettendorf, který projevil dobrý přehled, osvědčenou taktovací techniku a dokázal z Maxwellových skladbiček vykřesat tektonicky nevšední obrazy.

Ostrava New Orchestra. (Foto: Martin Popelář)

Z trojice nejvíce zaujal francouzský dirigent Ferrandis, který se ujal děl Sciarrina a Mofakhama. Tyto dvě skladby také díky jeho neobyčejně pozornému řízení orchestru a dokonalému porozumění partiturám vyzněly nejpřesvědčivěji. Ferrandis svým entuziasmem, nadhledem a nadšením zjevně nakazil hráče orchestru, kteří pod jeho vedením podali koncizní, maximálně přesné a nejsevřenější výkony.

Orchestr ONO na své premiéře velmi příjemně překvapil: podal velmi soustředěný, pozorný a empatický výkon, na převážně mladých tvářích bylo vidět, jak je hra inspiruje. Hráči se dokázali povznést nad některá úskalí daná nevýhodnými akustickými podmínkami (ty přicházely zejména zvenčí – rušivou automobilovou dopravou).

Dramaturgie koncertu byla s jednou výjimkou velmi šťastně a zodpovědně připravená, zásluhou Petra Kotíka se v Ostravě zrodil špičkový nový orchestr, od kterého můžeme čekat i v budoucnu velké věci.