Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Světová premiéra Ostrava New Orchestra ukázala, že nové hudební těleso má velmi dobře nakročeno

Světová premiéra Ostrava New Orchestra ukázala, že nové hudební těleso má velmi dobře nakročeno

28.8.2017 Hudba

Hudební Ostravu v neděli večer ovládlo ONO – Ostrava New Orchestra. Zbrusu nové zhruba stočlenné hudební těleso, jehož vznik iniciovali tvůrci Ostravských dnů v čele s Petrem Kotíkem, se představilo v Trojhalí Karolína ve světové premiéře. U dirigentského pultu se vystřídali Bruno Ferrandis, Petr Kotík a Carl Bettendorf. Sólových partů se ujali Hana Kotková (housle), Holger Falk (baryton), Tamás Schlanger (perkuse), Juho Laitinen (violoncello) a Keiko Shichijo (klavír). Hudba skladatelů diametrálně odlišných konfesí přinesla mnoho pozoruhodného a orchestr ONO, složený z hráčů celé Evropy, se napoprvé představil výtečným způsobem.

Zvětšit obrázek

Členové nového orchestru ONO během nedělního koncertu.
Foto: Martin Popelář

Jako první ve slušně zaplněném Trojhalí Karolina zazněla kompozice #9.7 (2014–16) amerického skladatele Philla Niblocka. Světová premiéra této skladby se sólovým violoncellem dopadla však rozporuplně. Z minulých let je Niblock ostravským posluchačům znám spíše jako autor víceméně zvukových kulis než hudebně přesvědčivých děl a v podobném duchu vyzněla i jeho nová kompozice, ve které se sólového violoncella ujal Juho Laitinen.

Niblockův styl je neměnný: třicetiminutový konstantní hudební blok se odvíjel vlastně jediným způsobem – vždy po nějakém nahodilém čase se kvintoktávové unisono celého orchestru (včetně partu Laitinena!) snížilo o čtvrt až půltónu. Takto pokračovala kompozice stereotypně celých 30 minut. Bez dynamiky, bez agogiky, výrazu, frází, bez jakéhokoli zřetele k posluchači.

Petr Kotík řídí Ostrava New Orchestra. (Foto: Martin Popelář)

Tristní bylo, že naprosto stejným způsobem bylo koncipováno sólové cello Laitinena, kterého mi místy bylo až líto, v jak nevděčné roli se Ostravě musel představit. Jsem přesvědčen, že tento způsob kompozice by mohl jako zvuková instalace fungovat např. ve výstavních síních jako doprovod vizuální složky, živým koncertům a divákům vůbec nedostačuje.

Diametrálně odlišné vyznění mělo Six Short Places (2012) Niblockova mladšího amerického kolegy Devina Maxwella, který je jedním z letošních rezidentů Institutu Ostravské dny 2017. Jednalo se o šest zvukových obrázků z různých míst a životních peripetií Maxwella, které rezonovaly napětím a atmosférou.

Jednotlivé kratičké výjevy byly zajímavě instrumentovány, vedoucí úloha jednotlivých nástrojů se neustále modifikovala, z hlediska tónového prostoru Maxwell využil i krajních nástrojových poloh, což ovlivnilo zvláštní témbrovost těchto časových záznamů, které místy připomínaly sofistikovanou filmovou hudbu avantgardních režisérů. Určitou simplifikací tradičních harmonicko-melodických postupů a myšlenkovou úsečností připomenuly Maxwellovy časové otisky orchestrální kusy Arnolda Schoenberga z dvacátých let 20. století.

Na závěr prvního hudebního bloku zazněl v české premiéře houslový koncert Salvatora Sciarrina s názvem Giorno velato presso il lago nero (Zamlžený den u černého jezera) z roku 2013. Originální a světově respektovaný italský autor v každé své kompozici podstupuje intenzivní tvůrčí hledání, které ho vede vždy k novým zvukovým a metafyzickým výsledkům. V případě tohoto díla byl Sciarrinovi inspirací obrazem Jana Preislera se stejnojmenným titulem, který ho hluboce zasáhnul. Provedení Sciarrinova koncertu se ujala houslistka Hana Kotková, která se jeho dílem zabývá v současnosti snad nejsoustředěněji. Není tomu tak dávno, kdy v červenci přednesla na Hukvaldech v rámci festivalu Janáčkovy Hukvaldy výběr z jeho Capriccií.

Hana Kotková a dirigent Bruno Ferrandis. (Foto: M. Popelář)

Houslový koncert Sciarrina mne osobně velmi zasáhl v několika významových rovinách: výběrem, kontaminací a střetem melodické matérie sólového nástroje, který do značné míry využil alikvotních tónů, flažoletů, pizzicatových technik a nejobtížnějších poloh nástroje. Nic z toho nebylo v kontextu k celkové faktuře vyumělkované, technicistní či pouze zvukově atraktivní. Sciarrinovův houslový koncert dokázal rozsvítit zcela jedinečné barvy, které místy mohly znít jako prastaré antické chóry s hudebními improvizacemi.

Orchestr se nepodílel na houslovém koncertu jako obvykle užívaný prvek kontrastu, stál spíše v roli deduktivního, rovnocenného partnera, který svým znepokojivým děním ovlivňoval celkovou plasticitu zvuku. Kotková v Sciarrinově koncertu opět předvedla, proč je považována za jednu z nejpřesvědčivějších interpretek nové hudby. Její koncentrace, cit pro každý kompoziční detail a jistota v prokreslené dynamice i nejkrkolomnějších technických prvcích, jsou v jejím případě téměř daností. Provedení bylo brilantní a Kotková musela ještě přidávat, přičemž zvolila opět svého duševně spřízněného autora Sciarrina – tentokrát se jednalo o melodicky a témbrově působivé Capriccio č. 5.

Po přestávce program pokračoval dílem druhého rezidenta Institutu, Íránce Idina Samimi Mofakhama, který vyučuje na Katedře skladby a hudební teorie Univerzity aplikovaných věd a technologií v Teheránu. Mofakhan v Trojhalí uvedl v české premiéře skladbu Holography z roku 2015. V kompozici je zachycen jeho osobní přístup k spektrální hudbě, k syrové zvukové avantgardě, íránské folklorní tradici i reminiscencím klasicko-romantické syntézy. Holography je konstruována v zásadě dialogickým způsobem. Orchestr je vržen do role nositele výrazového napětí, které expanduje na základě několikanásobně dělených smyčců v mohutné intervalové textuře. Štěpení tónového materiálu znělo velice syrově, agresivní orchestrální tok Mofakhan také zřetelně zvrásnil široce rozklenutou dynamikou.

Pianistka Keiko Shichijo. (Foto: M. Popelář)

Sólového partu se ujala pianistka Keiko Shichijo. Sympatická a stylově univerzální interpretka se představila rovněž v několika rovinách. V oblasti klasické klavírní hry předvedla měkce sytý úhoz a smysl pro barevné odstíny nástroje, ve sféře klavírních technik nové hudby zaujala přesností při hře šňůrou na struny klavíru, prsty i kovovým plátem na struny nástroje. V jednom momentě předepsal Mofakhan také důrazný cluster celým loktem pravé ruky. Se všemi úskalími skladby se Shichijo vyrovnala bravurně a následovala tak zářně dokonalost Hany Kotkové. Mofakhanova hudba byla jasnou demonstrací velkého talentu, zrání a v mnoha momentech velice originálního vyznění.

Závěr patřil autorovi, jehož hudba na Ostravských dnech z principu nemůže nikdy chybět. Iannis Xenakis byl v Trojhalí uveden už před dvěma lety. Jeho AÏS (1980) zaznělo v české premiéře s vynikajícími sólisty Holgerem Falkem (baryton) a Tamásem Schlangerem (perkuse). V této vokálně-orchestrální skladbě nás Xenakis zavádí do říše mrtvých, přičemž v narativní rovině zkřížil několik úryvků z Odyssey a fragmentu básnířky Sapfó, v níž je sugestivním básnickým stylem vyjádřena nezvratitelná propastnost lidského putování k smrti. Orchestr v tomto díle brutálními výrazovými prostředky (syrové disonance, extrémní nástrojové polohy, nečekané barvy v podobě sólového vstupu kontrafagotu apod.) líčí kontrast mezi dvojicí živý – mrtvý. Vyjadřuje expresivně duševní stavy, před nimiž nelze utéct.

Holger Falk v Ostravě. (Foto: Martin Popelář)

ONO Xenakisovu skladbu zahrálo přesvědčivě a s velkým nasazením. Na několika místech se sice souhra v pár momentech rozešla se zápisem v partituře, výkony obou sólistů však byly znamenité. Zejména musím ocenit skvěle připraveného barytonistu Falka, jehož part se pohyboval z drtivé většiny v mnohem vyšších polohách, než jsou svěřeny hlasovému rozsahu barytonu. Tím bylo dosaženo značně expresivního výrazu, Falk v každém ohledu svého téměř nezpěvného partu dokázal, že je naprosto povolaným interpretem.

Nastudování světové premiéry ONO si vzali v pondělí na starost dirigenti Bruno Ferrandis, Petr Kotík a Carl Bettendorf. Petr Kotík bohužel v monotónní půlhodinové kompozici Niblocka neměl příliš příležitostí k nějaké ukázce hmatatelné dirigentské výstavby. Bohužel ani v Xenakisovi se mu příliš nedařilo a v několika místech se v udávání nástupů očividně rozcházel s aktuální pozicí hráčů v partituře.

Lépe si vedl Bettendorf, který projevil dobrý přehled, osvědčenou taktovací techniku a dokázal z Maxwellových skladbiček vykřesat tektonicky nevšední obrazy.

Ostrava New Orchestra. (Foto: Martin Popelář)

Z trojice nejvíce zaujal francouzský dirigent Ferrandis, který se ujal děl Sciarrina a Mofakhama. Tyto dvě skladby také díky jeho neobyčejně pozornému řízení orchestru a dokonalému porozumění partiturám vyzněly nejpřesvědčivěji. Ferrandis svým entuziasmem, nadhledem a nadšením zjevně nakazil hráče orchestru, kteří pod jeho vedením podali koncizní, maximálně přesné a nejsevřenější výkony.

Orchestr ONO na své premiéře velmi příjemně překvapil: podal velmi soustředěný, pozorný a empatický výkon, na převážně mladých tvářích bylo vidět, jak je hra inspiruje. Hráči se dokázali povznést nad některá úskalí daná nevýhodnými akustickými podmínkami (ty přicházely zejména zvenčí – rušivou automobilovou dopravou).

Dramaturgie koncertu byla s jednou výjimkou velmi šťastně a zodpovědně připravená, zásluhou Petra Kotíka se v Ostravě zrodil špičkový nový orchestr, od kterého můžeme čekat i v budoucnu velké věci.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.