Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Náročný maraton nové hudby nešetří publikum. Dalšími vrcholy Daan Vandewalle a Radikální minulost

Náročný maraton nové hudby nešetří publikum. Dalšími vrcholy Daan Vandewalle a Radikální minulost

1.9.2017 Hudba

Pět koncertů ve dvou dnech. Americká klasika a mladí autoři. Hlubina – Trojhalí – Divadlo Antonína Dvořáka. Od komořiny po orchestrální skladby. Tak pestrá byla nabídka hudby během posledních dvou srpnových dnů festivalu nové a experimentální hudby Ostravské dny.

Zvětšit obrázek

Daan Vandewalle během čtvrtečního koncertu na Hlubině.
Foto: Martin Popelář

Ve středu odpoledne se v prostorách Trojhalí Karolina představil mladý americký soubor Momenta Quartet, a to v nejlepším světle. Vynikající technika, soustředěná interpretace, pečlivá příprava každé ze skladeb, osobní zaujetí a skromnost. Tak by se dala charakterizovat hra newyorského smyčcového kvarteta, které se nebojí žánrových přesahů, soudobé hudby ve všech jejích podobách a připomíná takto své slavnější kolegy z Kronos Quartetu. Nakročeno k jejich následování mají velmi dobře.

Všechna uvedená díla až na závěrečnou skladbu Petra Kotíka byly české premiéry, tři ze skladatelů jsou letošními rezidenty kompozičních kurzů. Pro mě nejzajímavější byla patrně první skladba Alexe Minceka String Quartet No. 3 (2010), a to především díky své vnitřní stavbě a logice. Od počátečních roztříštěných tónů se hudební faktura zhušťovala do syrrytmických bloků, přičemž charakteristická barva tohoto nástrojového obsazení se skladateli stala výchozím prvkem. Skladba tematicky zkoumá různé úhly pohledu na objekt skrze hudební výrazivo.

Ze středečního koncertu. (Foto: Martin Popelář)

Rhapsodie of 132 (2013) Bálinta Laszkóa je jakousi pestrou mozaikou, koláží fragmentů smyčcových kvartet minulosti; vtipnou a dobře vyváženou.

Nejstarším autorem i nejstarší skladbou byla Meditacion from dos Bosquejos (1927) mexického autora Juliána Carrila. Táhlá, krásná, hluboce tragická skladba působila v kontextu ostatních skladeb jako z jiného světa.

Major thirds (2016) Petra Bakly zazněla jako jediná kompozice s přidaným klavírem, na který hrál Joseph Kubera. Autor vyšel z intervalu velké tercie, na kterém vystavěl celou dvacetiminutovou skladbu. V tremolech znějící klavír podbarvoval v začátku v jednohlasu vedené smyčce, později hrající v tercii, byl instrumentačně velmi zajímavý nápad, který ale bohužel na tak dlouhé ploše neosvěžili ani změna barvy na pizzicata. Udržet jeden princip na dlouhé ploše není jednoduchá záležitost, nicméně výchozí nápad pohrávání si s durovou tercií vyšel díky různým efektům, mlžením vcelku zajímavě.

Ze středečního koncertu v Trojhalí. (Foto: Martin Popelář)

Další tři skladby po přestávce byly co do časového rozsahu skromnější. Pawel Malinowski, Rebecca Bruton i Petr Kotík, který kromě skladatelského příspěvku koncert i dirigoval, přinesli do kvartetního repertoáru slušný příspěvek, zajímavý a ozvláštňující prvek byl quasi citát chorální melodie ve Smyčcovém kvartetu č. 2 „Torso“ Petra Kotíka.

Necelou čtvrthodinu mělo publikum nato, aby se přesunulo do Divadla Antonína Dvořáka, kde byl od 20 hodin další koncert přenášený přímým přenosem stanicí Vltava. Koncert s podtitulem Radikální minulost patřil co do dramaturgie k vrcholům festivalu, neboť představil díla dnes již klasiků/vizionářů nové hudby Charlese Ivese, Mortona Feldmana, Petra Kotíka, Rudolfa Komorouse, Philipa Glasse, Jana Rychlíka a Johna Cagea.

Z koncertu Radikální minulost. (Foto: Martin Popelář)

Interpretace se ujali oba orchestry – ONO i Ostravská banda pod taktovkou Bruna Ferrandise a Petra Kotíka. Rozsah této dvojrecenze mi bohužel nedovoluje zastavit se u každé ze skladeb, vybrala bych jen pro ilustraci dvě pro mě nejinvenčnější, a sice skladbu Olympia, v Kanadě žijícího českého autora Rudolfa Komorouse a Africký cyklus (1961) Jana Rychlíka. Komorous v provedení svých dnes již postarších žáků Christophera Butterfielda a Owena Underhilla byl roztomilou reminiscencí na stará dobrá šedesátá léta s jejich hravostí, vynalézavostí, přitom ale seriózním přístupem k hledání nových cest tehdy ještě tzv. Nové hudby. Dodnes inspirující a svěží hudba.

První šestiminutová věta z Afrického cyklu Jana Rychlíka byla neuvěřitelně milým osvěžením jak co do nástrojového obsazení, tak co do invence. Rychlík totiž v této skladbě geniálně použil prvky tzv. minimální hudby o mnoho let dříve, než jeho světově proslulí kolegové. Večer ukončilo simultánní provedení tří skladeb Johna Cage – Klavírního koncertu (1958), Atlasu Eclipticalis (1961) a Winter Music (1957). Koncert slovem provázeli redaktorka Hana Dohnálková a Petr Kotík.

Z koncertu Radikální minulost. (Foto: M. Popelář)

Čtvrteční program všech tří koncertů v prostorách Provozu Hlubina byl ve znamení severoamerických autorů. Koncert navečer, věnovaný odkazu Rudolfa Komorouse představil skladby jeho žáků ve špičkové interpretaci Ostravské bandy, Momenta Quartetu a Andreje Gála na violoncello za řízení Owena Underhilla. Tento druh hudby nezaznívá na festivalech soudobé hudby příliš často, možná pro svou „neavantgardnost“, přesto má na nich své místo, jak dokládají i Ostravské dny. Jde o jiný hudební směr, či styl. Skladby jsou psány pro klasické tradiční nástroje, které jsou použity i klasickým tradičním způsobem, typické pro ně je dokonalé zvládnutí skladatelského řemesla, instrumentace a praxe, takže přestože se na první pohled mohou jevit nemoderně, jde o pozoruhodnou, novou hudbu.

Violoncellista Andrej Gál. (Foto: Martin Popelář)

Recenze nemůže být a možná by ani neměla být příliš objektivní, přikloním se tedy k ryze subjektivnímu výběru tří pro mne nejzajímavějších skladeb: Morning Glory (2007) Lindy Catlin Smith, Koncertu pro violoncello a orchestr (2016) Owena Underhilla a Pastorale Christophera Butterfielda. Všechny tyto skladby se vyznačovaly vynikajícím smyslem pro instrumentaci a souznění nástrojových barev, formálně byly velmi dobře vystavěny. Americká hudba vyrůstá z jiné tradice, často je tonální, inspiruje se hudbou jiných žánrů, což se evropskému uchu vyrostlému na „nové hudbě“ mnohdy může jevit primitivně, neoriginálně, naivně, nic z toho ale nebyl případ dramaturgicky i interpretačně překrásného koncertu.

Po čtvrthodinové pauze pokračoval maraton druhým z koncertů. Newyorský Loadbang je těleso neobvyklého nástrojového obsazení – basklarinet, trubka, trombon a baryton. Pro komponisty vynikající a inspirující sestava. S entusiasmem a radostí z muzicírování představili současné newyorské autory a zasloužili si právem ovace ve stoje. Čtyři skvělí sólisté, které jejich práce baví. Je těžké z celé řady výborných skladeb vybrat jednu jako reprezentanta – moje volba padla v tomto případě na Alexe Minceka (kterého jsem již chválila za smyčcový kvartet) a jeho skladbu Number May Be Defined (2014) pro její instrumentační vynalézavost, která nezapomněla ani na zpěváka, jehož part zněl jako starý počítač, rané techno. Beru si na svědomí, že můj výběr je nespravedlivý k ostatním, neboť všechny skladby byly po kompoziční stránce zajímavé a dobře napsané.

Newyorský Loadbang. (Foto: Martin Popelář)

Vrcholem dne bylo nicméně provedení skladby The People United Will Never be Defeated (1975) Frederica Rzewskeho klavíristou Daanem Vandewallem. Frederic Rzewski je významnou postavou americké avantgardy, zabývá se a skrze svou tvorbu upozorňuje na sociální a politické události a problémy. Jeho kompoziční styl stojí mj. na tzv. klasicko- improvizačních hybridech plných energie a síly. Stylový rozsah jde od tonálních a zábavných skladeb až k avantgardě, hudbě atonální či seriální, a to vše dokáže zkombinovat v rámci jedné skladby. To byl případ i hodinové kompozice pro klavír, kdy veskrze banální melodii variačně proměnil na ploše šedesáti minut do neuvěřitelných podob.

Skladba měla být už dávno pevnou součástí klasického klavírního repertoáru (vynikající analýza díla je obsažena v programové brožuře festivalu). Všechny tyto odstíny poučeně a virtuózně přednesl dnes již stálý host Ostravských dnů Daan Vandewall. Svou virtuozitu nejen klavírní, ale i improvizační předvedl v neuvěřitelně brilantní kadenci, v jakési hudební smršti, která o to více dala naplno vyniknout znovuuvedení hlavního tématu ze začátku. Klavírista ještě přidal dvě nejnovější skladby Frederika Rzewskeho a jako perličku kratinký přídavek z dílny Alvina Currana.

Daan Vandewalle. (Foto: Martin Popelář)

Pořadatelům patří za čtvrteční mimořádný kulturní zážitek velký dík. To bylo ostatně vidět na ovacích ve stoje při všech třech koncertech v do posledního místa naplněném sále.

Moje výtka se týká pouze mnohdy až neúnosné délky některých koncertů a zařazení tří tak samostatně významných recitálů jednoho za druhým, prakticky s pouze čtvrthodinovou pauzou. První koncert začal v 17.30 a poslední skončil skoro až před půlnocí. Pro člověka, který má zájem tuto hudbu slyšet, ale chodí kromě toho do práce, je to velmi náročné (nemluvě o tom, že koncerty jsou každý den po dobu bezmála dvou týdnů a procházka noční Ostravou po půlnoci také není nejpříjemnějším zážitkem.

Pro mladé lidi plné energie je to možná adrenalin, ale pro starší ročníky je to náročné a já osobně si mnohé skladby nemohu naplno vychutnat právě z důvodů únavy a náročnosti soudobé hudby. Nemluvě o tom, že jako recenzent potom píši text v lepším případě do dvou hodin do rána. Což je škoda.

Lenka Nota | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.