Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Kdo napsal Slezské písně? Údajné důkazy, že to byl učitel Ondřej Boleslav Petr, zní lákavě

Kdo napsal Slezské písně? Údajné důkazy, že to byl učitel Ondřej Boleslav Petr, zní lákavě

10.9.2017 Obraz & Slovo

V pátém pokračování Chvilky poezie s Petrem Bezručem se letmo dotkneme toho nejpodstatnějšího, o čem se v předvečer stopadesátých nedožitých narozenin Vladimíra Vaška alias Petra Bezruče (15. září) znova diskutuje. Na univerzitách, v kavárnách a třeba i v ostravském klubu Les, kam na kus řeči přichází mnoho současných básníků. Je autorem Slezských písní skutečně poštovní úřední Vašek? Mnohé indicie napovídají, že nejlepší básně této knihy mohou mít jiného autora, bruzovického rodáka a učitele Ondřeje Boleslava Petra.

Zvětšit obrázek

Ondřej Boleslav Petr
Foto: Archiv

V roce 1867 se v Opavě narodil Vladimír Vašek, jenž byl pod pseudonymem Petr Bezruč pasován na slezského barda. Na těšínském gymnáziu zase v šedesátých letech 19. století studoval básník Ondřej Boleslav Petr. Oba muže pak v roce 1891 svedla náhoda do městečka Místku a setkání to bylo osudové. Jeden poeta byl velmi talentovaný, druhý spíše ambiciózní a hlavně pyšný. Jeden náhle zemřel, druhý si přivlastnil jeho verše, na které chtěl navázat, ale nikdy nepřekročil svůj vzor. Mozart a Salieri. Ondřej Boleslav Petr a Vladimír Vašek. Důkazy, že nejslavnější básně Slezských písní nenapsal Vašek alias Bezruč, nýbrž nedostudovaný těšínský gymnazista Petr, se kupí již více než sto let.

Prvním vášnivým zastáncem myšlenky, že Bezruč ukradl některé básně příteli Ondřeji Boleslavu Petrovi, se stal publicista Jan Drozd, který v roce 2003 vydal spisek Autoři Slezských písní. Opíral se přitom mimo jiné o názory lingvisty Františka Hladiše, který hlásal, že Vašek vlastnil Petrovu pozůstalost, vybíral z ní básně, upravoval je (a dělal přitom chyby) a vše doplnil i vlastní tvorbou, z čehož se zrodily Slezské písně. Pak se na stranu Drozda přidal i písničkář Jaromír Nohavica nebo spisovatel Miroslav Stoniš a problematika se stala i zajímavým soustem pro denní tisk, takže literární historik Zdeněk Smolka z Ostravské univerzity si nad celou kauzou jen smutně povzdechl: „O Slezských písních se díky Drozdovi začalo mluvit ve velkém, tolik pozornosti vzbudí literární dílo jen výjimečně. Otázkou však je, zda právě tento druh zájmu literatuře prospívá. Začaly se díky této bulvároidní aféře Bezručovy básně ve větší míře číst? Pochybuji.“

Některé argumenty Jaromíra Nohavica však znějí logicky, písničkář se v jednom rozhovoru s autorem tohoto textu ohradil právě vůči neprůstřelné akademické obci: „Kdokoli autorství Vladimíra Vaška zpochybní, ten je vědeckou obcí umlčen jako dělostřeleckou palbou.“ Nohavica třeba upozorňuje na knihu frýdeckého muzejníka Joži Vochaly (Místecký pobyt Vladimíra Vaška, Opava, 1963), který tlumočí svoji vzpomínku na setkání se sestrou Ondřeje Boleslava Petra. Ta si pamatovala některé ztracené básně svého bratra a Vochalovi zarecitovala: „Byli tu z Modré, a byli tu z Polské, / byli od Váhu a my od Těšína.“

Stejný verš se objevuje v Bezručově básni Hrabyň ve Slezských písních. Podle Nohavici prostě Bezruč jen lehce pozměnil místopis, jinak celou báseň ukradl příteli. „Boleslav Petr psal o slavném frýdeckém mariánském poutním chrámu, který Bezruč několika škrty proměnil v poutní místo Hrabyň u Opavy. Frýdecké reálie ale nedokázal změnit a ty vůbec neodpovídají těm hrabyňským, vždyť podle historiků měly hrabyňské poutě jen lokální význam, nikdy na ně nechodili Slováci od Váhu ani poutníci z Těšínska, zato do Frýdku ano,“ zmínil se Nohavica.

Ve stejné básni zazní verš: „Tenkrát jsem býval hezounký hoch – po cestě jsem zpíval.“ Tahle vzpomínka na dětství podle Nohavici také vůbec nesedí. „Neumím zpívat, nemaje hudebního sluchu, což mi vynášelo v normálce posměšky kantorů a vlastní hoře,“ napsal Bezruč pro Lidové noviny v roce 1940. „Na takové hoře by přece básník v dospělosti dojatě nevzpomínal. Dítě to navíc nebylo moc hezké, poďobané od neštovic. Hrabyňský kostel Bezruč popisuje jako mohutný kostel, ve skutečnosti je to ve srovnání s frýdeckým chrámem jen malý venkovský kostelík,“ přemítá Nohavica, když o Bezručovi přednáší na středních školách. Popisy krajiny také neodpovídají Hrabyni, nýbrž Frýdecku. „Všechno jsem osobně prošel, zdokumentoval. Tuhle báseň nenapsal Bezruč, jen vzal verše svého přítele a vydal až po jeho smrti. Vlastně ještě napřed počkal, až umře i Petrův bratr,“ vyprávěl písničkář autorovi tohoto článku.

Knihu Joži Vochaly z roku 1963 si deník Ostarvan.cz opatřil v archivu a zajímavých citací, které naznačují pochyby, je v ní více. Citujeme alespoň z dopisu Bezručova bratra Ladislava Vaška, který o prázdninách v roce 1892 navštívil Místek a měl možnost sedět ve společnosti Boleslava Petra, jenž mu prozradil, že básně, které skládá, mu posuzuje právě Vladimír Vašek. „Pochlubil se mi, že mu pan asistent Vašek z pošty pochválil báseň, kterou složil na krásu blízkých Beskyd. Vytkl mu jen několik drobných vad v rytmech, ale povzbudil jej k dalším pokusům,“ napsal Ladislav Vašek.

Bezruč Slezské písně opravdu sepsal až po Petrově předčasné smrti, s odstupem šesti let od svého pobytu v Místku, přičemž svému nakladateli Janu Herbenovi poněkud zmateně vysvětloval, jak se stal básníkem: „Pamatuji se, jak mi jednou goral z Beskyd vyprávěl o té Maryčce. A mně jaksi stoupalo cosi do krku a já si myslel: Kdybych dovedl být básníkem a napsat ti pár veršů za hrob…“

Buď jak buď, dokud nebude nalezen rukopis s básněmi Boleslava Petra, spor nebude rozsouzen. Nohavicu však všichni literární vědci neodmítají, ostravský literární teoretik Pavel Hruška třeba před třemi lety napsal: „Osobně mě otázka přesného autorství Slezských písní zase tolik netrápí a bojím se, že se obecně věnuje více pozornosti právě oněm přetřásaným sporům ohledně jejich vzniku než vlastnímu čtení toho uhrančivého díla. Ale označovat Nohavicu za diletujícího bezručologa je unfair. Pokud je mi známo, prostudoval a prošel si (i fyzicky!) všechny hypotézy a teorie, sestoupil ad fontes a s obdivuhodnou vytrvalostí přečetl snad kompletní rozsáhlou literaturu, která k tomuto tématu existuje. Mnohá jeho zjištění jsou velmi závažná a říkají si o upřímnou pozornost, nikoli o povýšenou přehlíživost, jíž se mu ze sféry akademického mainstreamu dostává.“

Co dodat? Když autor tohoto textu psal v roce 2009 společně s Janem Balabánem divadelní hru Bezruč?! pro Divadlo Petra Bezruče, shodli jsme se, že tehdy vrcholící boj o autorství Slezských písní budeme ignorovat. Dle našeho pohledu je běžné, že řada básníků vychrlí za celý život jedinou dobrou sbírku, často právě prvotinu. Jednoduše ji napíšou „s vášní pijáka“, jak to o sobě v souvislosti se Slezskými písněmi prohlásil i Petr Bezruč čili poštovní úředník Vladimír Vašek.

Poslední díl bezručovského cyklu na stránkách deníku Ostravan.cz bude příští neděli věnován Bezručovu pohřbu, který se proměnil ve velkolepou manifestaci komunistického režimu. 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.