Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Překážky a nezdary mne motivují k úsilí je překonávat, říká ostravský herec David Janošek

Překážky a nezdary mne motivují k úsilí je překonávat, říká ostravský herec David Janošek

12.9.2017 Divadlo

Herec a scénograf David Janošek vystudoval Střední školu umění a designu, obor design nábytku a interiéru, kde v roce 2009 maturoval výpravou k inscenaci Rusalka. Následně studoval Vyšší odbornou školu restaurátorskou, kterou zakončil absolutoriem v roce 2012. Souběžně se třetím ročníkem na VOŠ začal studovat herectví v ateliéru Oxany Smilkové na brněnské JAMU, kde v roce 2015 absolvoval v roli Salvadora Dalího (Smilková: Absolutní štěstí mouchy aneb Poslední mystifikace Salvadora Dalí). Od sezóny 2015/2016 je členem činoherního souboru Národního divadla moravskoslezského. V minulé sezóně se blýskl v hlavní roli v inscenaci hry Car samozvanec.

Zvětšit obrázek

Člen hereckého souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě David Janošek.
Foto: Archiv

Kým byli, případně jak se seberealizovali vaši prarodiče a rodiče?

Babička a praděda byli zahradníci. Z toho možná vyplývá můj vztah k přírodě a ke kytkám, rostlinám. Zejména v poslední době zjišťuji, že se k těmto motivům ve výtvarné tvorbě dost často obracím. Mamka je stavební inženýrka, táta byl doma spíše v technických oborech.  S divadlem však nemají nic společného.

Určitě ale tušíte, proč se na to ptám. Někdo někde o vás totiž trefně řekl, že jste multitalent, a takový talent se asi neobejde bez genetického dědictví…

Nevím, jestli genetického, ale je fakt, že mamka mne pořád tahala po hradech a zámcích, vodila mne od malička do divadel. Vštěpovala mi lásku ke kultuře. Taťka byl zase velice zručný a technicky zdatný. Tady někde bych hledal základy – i když u taťky nějaký silný vztah k divadlu nikdy nebyl.

Vy jste sice herec erudovaný, absolvent JAMU, ale zároveň jste velmi šikovný a vzdělaný řemeslník v oborech, které mají velmi blízko k výtvarnému umění. Jak tedy vypadal proces vašeho vzdělávání a hledání toho nejvhodnějšího (z hlediska vašeho osobního založení) oboru?

Jako kluk jsem si začal vyrábět loutky a loutková divadélka. Asi v deseti letech jsem se doslova zamiloval do Spejbla a Hurvínka. Chtěl jsem ty loutky za každou cenu doma. Tehdy jsem se ozval ředitelce Divadla Spejbla a Hurvínka, paní ředitelce Helence Štáchové, jestli je nějaká možnost od nich ty loutky získat. Odepsala, že se omlouvá, ale že ty loutky mají ve fundusu a obnovují je a upravují vždy na další a další představení, takže se nevyřazují. Nezbylo mi nic jiného, než si je vyrobit. A tady nouze naučila Dalibora housti – já jsem prostě tak moc chtěl ty loutky mít, že jsem se musel naučit je vyrobit. Pak jsem si začal vyrábět další a další loutky, a přitom jsem přicházel na nejrůznější technologie. To mi mohlo být tak kolem třinácti, čtrnácti let. Mamka mě, když to viděla, začala vodit na nejrůznější přednášky o loutkách. Tam jsem potkal paní teatroložku Zbořilovou, od ní jsem dostal kontakt na loutkáře a výtvarníka pana Smrčku a scénografa Jardu Milfajta a všechno se začalo takzvaně nabalovat. A začal jsem se připravovat na přijímačky na brněnskou Střední školu uměleckých řemesel. Pan Smrčka, známý brněnský loutkář, mi tehdy na konzultaci k přijímačkám řekl, ať se na tu školu vůbec nepokouším dostat, že na to spíš nemám. To bylo něco pro mne – takové řeči mne vždy motivují k ještě většímu úsilí! Dnes se snažím uklidnit tím, že mě tím snad chtěl motivovat…Nevím…

Jestli vás dobře znal, určitě to řekl schválně…

Kéž by! Pan Smrčka mi řekl, že na té škole existuje i obor hračka – to mne začalo zajímat. Jenže ten obor se v ten rok, kdy jsem se hlásil k přijímačkám, zrovna neotevíral. Ale to už bylo po návštěvě školy při dnu otevřených dveří. Tehdy se mi tam strašně zalíbilo. Řekl jsem si, že tuhle školu prostě musím mít bez ohledu na obor! Byl to kouzelný umělecký svět – malba, grafika, design… Abych se ke dřevu a práci s materiálem a technologií obrábění dostal blíž, nastoupil jsem na obor Design nábytku a interiéru.  Zároveň však ve škole dobíhal i onen obor hračka, a tak jsem aspoň chodil na řeč k Jardovi Milfajtovi, který tam učil. Byť jsem byl student na nábytku, potkával jsem se s hračkáři, kteří mi pootevřeli dveře do tvorby divadelní, scénografické a loutkové ještě víc…

V jedné vaší výpravě jsem viděl motiv řezbářského řemesla – byla tam malba odvíjená od řezbářského ornamentu vrubů. A řekl jsem si, že vy musíte být i řezbář nebo alespoň člověk, který si o tomto řemesle něco přečetl …

Ano, máte pravdu. Je to tak. Všechno se do sebe vzájemně promítá.

Jak s tím vším ale souvisí vaše studium herectví?

To byla druhá linie mých zájmů. Odmala jsem tancoval. Přes pohyb a přes loutky, a to, že jsem si s nimi hrál, jsem zjistil, že mne baví panáky nejen vyrábět, ale také oživovat. Rozžívat nebo rozžíhat ty jejich světy a životy. Pohybem v příběhu. Vzhledem k tomu, že jsem pak na střední škole začal chodit do divadel ze zájmu o divadelní výpravy, se to všechno spojilo. Začal jsem se tehdy zajímat víc o muzikál. Tam se dá tančit a zpívat – tam se objevil taky snad nějaký předpoklad, že by to třeba mohlo jít, takže jsem si řekl, že zkusím studium muzikálového herectví. Rozhodně jsem tehdy vůbec nemyslel na činohru, ba naopak – říkal jsem si, že na tohle já vůbec nemám, ta velká témata, ty velké role, znal jsem jen velké herce a připadalo mi, že svět činohry mi vůbec nenáleží… Na prvních muzikálových přijímačkách jsem totálně pohořel. Tehdy jsem vůbec nevěděl, co to obnáší. Což mě ale zase motivovalo k ještě usilovnější přípravě na druhý pokus za rok. Když mi někdo řekne, že něco nejde, nutí mne to dokázat opak.

Překážky a nezdary jsou tedy ve vašem případě motivační …

Stoprocentně. Vždycky. Nakopává mě to. Avšak ani napodruhé jsem přes přijímačky neprošel. To už jsem si říkal, co v tom tedy je, když jsem se celý rok maximálně připravoval. Přihlásil jsem se potřetí. A tehdy, díky mé kamarádce, která tou dobou už studovala činohru na JAMU a která mi řekla, že jsem tak divný typ, že mám raději zkusit činohru, protože tam se hledají atypy, jsem si podal přihlášku na činohru i na muzikál. Ten rok mě přijali na oba obory. Na činohru dokonce s prvním místem, to jsem vůbec nechápal. A nastaly čtyři krásné roky v ročníku Oxany Meleshkiny-Smilkové.

Studoval jste souběžně oba obory?

Nakonec to bohužel nešlo, i když jsem chtěl. Ta časová dotace výuky na každém oboru je tak veliká, že jsem si nakonec musel vybrat – to znamenalo nenastoupit na muzikálový obor ve prospěch činoherního. Vzhledem k tomu, že jsem se ale nedostal na JAMU napoprvé, jsem nastoupil po maturitě na Vyšší odbornou školu restaurátorskou na obor Restaurování nábytku a nepolychromované dřevořezby, který jsem pak ve třetím, tj. absolventském ročníku, studoval už souběžně s prvním ročníkem herectví; tedy jsem si jistý studijní souběh vyzkoušel. Tehdy taky ještě nastala situace, že jsem už jako student prvního ročníku herectví dostal nabídku na roli Firse ve Višňovém sadu v režii Oxany Smilkové ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Takže jsem dopoledne zrestauroval nábytek a odpoledne jsem jel do Hradiště na zkoušku – nebo naopak, abych zvládl i premiéru i absolutorium.

Co bylo nejtěžší na ztvárnění postavy starého Firse vámi, mladým mužem?

Já jsem tehdy v té naivitě nic složitého nevnímal. Oxana mne na začátku zkoušení chytla za ruku a tou postavou provedla tak, že všechno šlo jaksi přirozeně. Jediné, co bylo složité, byla jistá „ruská herecká urputnost“, se kterou mne nechala věci říkat a dělat tisíckrát, než byly podle ní úplně přesně a správně.

Teď už si to můžete vůči své profesorce dovolit: co tedy vzkážete Oxaně Smilkové? Co vás v průběhu studia u ní nejvíce těšilo, a naopak nejvíce iritovalo?

Čeho si moc vážím, to byla její úžasná otevřenost vůči našim myšlenkám a nápadům, vážím si její úcty k individualitě a tvůrčí výjimečnosti. Brala a rozvíjela všechno, co vycházelo z nás, z našeho myšlení, i metaforického. Naučila mě velké pokoře k hereckému kolegovi, režisérovi, dílu, divadlu celkově. Ukázala mi, že v divadle nic není nemožné, že na jevišti jde všechno a nic není problém…Co bych vzkázal? Že děkuji za vše, co pro mě v divadle i lidsky udělala i přesto, že byl člověk často díky velké dřině na hranici svých sil…

A brala vaše myšlenky do svých inscenací?

Právě že ano. To vyvrcholilo hlavně v absolventském představení. Tam, pokud jde o mne, využila všeho, co jsem jí nabídl za předcházející tři roky studia. Nic do mne necpala zvenku. Vycházela ze mne, jen třeba něco převedla do extrému. Původně jsme měli dělat variace na knížete Myškina od Dostojevského. Nakonec jsme se dostali k tématu, jak vzniká u tvůrce, ať je to výtvarník, nebo divadelník, proces tvorby. To chtěla zachytit jevištními prostředky. Proto k tomu zvolila postavu mého milovaného teatrálního extravagantního Salvadora Dalího …

…kterého jste hrál vy …

…ano. Hledali jsme i úskalí takové tvorby.

A jak tedy vzniká takový proces tvorby?

No právě! Na to jsme doslovně nepřišli. Dostali jsme se spíš k otázkám, které tvůrce vedou k tvorbě, k potřebě tvořit – od vzdoru vůči rodičům k osobním vztahům, k vnitřní potřebě člověka sdělit to, co nikdo jiný nemůže, protože nikdo jiný do duše člověka nevidí víc než on sám (smích).

A jak tedy podle vás člověk-umělec v jakémkoli žánru přijde na své osobní téma?

To je hodně těžká otázka. Mohu mluvit jen za sebe. U mne je to touha a potřeba přenést nebo přinést si do světa zamyšlení nad hezkými věcmi, pozastavit se, přinést si krásno. Zní to povrchně…Spíš je to o tom dohnat to, co mi v životě chybělo. Táta mi umřel, když jsem byl docela malý… divadlo mi dává možnost zažít to, o co jsem přišel nebo co jsem nemohl zažít. V těch nejrůznějších příbězích se vždy snažím najít to, co mi v životě schází, a přetavit to pro sebe v to hezké. Musím ale dodat, že to mám rozdílně ve výtvarnu a v hraní.

Mluvíte o kráse, odmítáte tedy estetiku ošklivosti? Orozcovy obrazy plné bolesti, Goyovy Přízraky….

Rozhodně ne! V tom je neuvěřitelná krása. Já neshledávám krásu v těch prvoplánově krásných věcech. Hledám kontrasty. I když dělám nějakou dejme tomu „líbivou věc“, vždy v tom tématu hledám skrytou zvrácenost, perverzi, prostě protipóly ideálu krásy, protože jinak by to nebylo komplexní. Na základě kontrastu teprve vystoupí krásno. Krása vzniká vždy na základě nějaké ošklivosti. Je vycpaný páv krásný nebo ne? To mě zajímá…Krása je pro každého něco jiného…

Když si tak povídáme a vy tady prezentujete nejrůznější schopnosti, musím se zeptat: neměl jste někdy touhu udělat nějakou inscenaci úplně sám? Sám si vybrat téma, vymyslet scénografii, choreografii, dát život postavám, vymyslet hudbu atd.

Ne. Na to opravdu nemám. Prostě bych na to sám nestačil…došel bych k tomu, že kolem sebe potřebuji tým tvůrčích lidí, se kterými bych myšlenky rozvíjel. Přál bych si však mít tolik talentů, abych to sám zvládl…(smích)

Tak pojďme k té vaší druhé nejčastější činnosti vedle herectví, a tou je scénografie. Kdyby se vám hrnuly nabídky na scénografie u inscenací v takové míře, že by už nešlo dělat herectví, co byste upřednostnil a čeho byste se vzdal – herectví, nebo scénografie? Můj otec mi říkával: Když chceš něco mít, musíš se zároveň něčeho vzdát…

Teď jste se trefil do věci, kterou zrovna dost řeším. Na tuto sezónu připravuji deset výprav. A začíná se, co se výprav týká, plnit diář i na sezónu 2018/2019. Přesto nedokážu říct, že bych se dokázal vzdát herectví. V tuto chvíli ještě ne. Časem uvidíme. Dovedu si představit, že upřednostním práci scénografa. Ale s tím, že si vždycky rád zahostuji jako herec.

Vraťme se ještě k vašim slovům, že jste si nedovedl představit sám sebe jako činoherce v rolích s velkými tématy. Dnes už máte takovou roli na repertoáru v postavě cara Lžidimitrije na scéně NDM. Je to tedy tak, že narůstající životní zkušenost je podmínkou pro kvalitnější a kvalitnější hereckou práci?

Rozhodně. V mém případě rozhodně. Protože podle mě zkušenosti formují vidění světa. To, jak já vidím svět, se automaticky odráží v mé tvorbě. Mohu si něco naivně myslet, pak přijde skutečný prožitek a hned vidím tu samou věc jinak. A je jen na mně, jestli pak v tvorbě použiji tu svoji naivní pozici, nebo tu prožitou věc.

Váš někdejší spolužák, dramaturg Adam Gold, nově nastupující do Národního divadla moravskoslezského, v nedávném rozhovoru pro Ostravan řekl, že by rád do repertoáru NDM vnášel mimo jiné závažná společenská témata. Co je pro vás dnes a tady závažným společenským tématem?

Nespravedlnost. Zranitelnost. A samota.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.