Maraton duchovní hudby na zastávce v pustkoveckém kostele: Vynikající Bruch i nepřesvědčivý Beethoven

Do posledního místa zaplněný kostel opět poukázal na divácky mimořádně úspěšný letošní ročník, který provází obrovský zájem veřejnosti. Když v šest hodin obsadili zlínští filharmonici svá místa, zarazilo na první pohled jejich oblečení. Hráči totiž byli v civilních bundách a svetrech. Vypadali u svých nástrojů zvláštně a musím říct, že se mi tohle cool oblečení velmi líbilo! Hned vzápětí vše vysvětlil dirigent Vojtěch Spurný, který se obecenstvu noblesně omluvil a řekl, že dovolil svým svěřencům civil z důvodu nízké teploty, která v kostele panovala. Gentlemanské gesto šéfa, které se odplácí vděkem i respektem.

Dílo Maxe Brucha lze situovat do kontextu skladatelů Johannese Brahmse a Antonína Dvořáka. Bruch se narodil v roce 1838. Jeho skladby jsou prostoupeny romantickým výrazem až do konce jeho dlouhého života v roce 1920. Proto i Dvojkoncert e moll pro violu, klarinet a orchestr, op. 88 z roku 1911 je diametrálně vzdálený kompozičním výbojům mladého Stravinského, Schoenberga, Skrjabina či Ivese. Dvojkoncert je členěn klasicky do tří vět, jejichž tempa jsou si vcelku podobná. Jeho nejvýraznější charakteristikou je poklidná lyričnost a meditace.

Violistka Kristina Fialová. (Foto: Ivan Korč)

Sólových partů se ujali violistka Kristina Fialová a klarinetista Igor Františák. Violistka Fialová je všeobecně oceňovaná za svůj výrazný interpretační projev, který vyzařuje temperamentem, brilantní tónovou kulturou a inteligencí celkové výstavby. Její dokonalá technika a obrovská muzikalita na sebe nenechaly dlouho čekat. První větu Andante con moto zahájila Fialová dvojí rapsodickou pasáží, které odpovídají orchestrální akordy. Violistka hned v úvodu naplnila očekávání báječnou agogikou a nádherně barevným a kultivovaným tónem.

Klarinet Igora Františáka jí odpověděl stejnou melodií s procítěným výrazem, následně se oba nástroje spojily v terciovou kantabilní melodii v přesné souhře. Introvertní dynamika Františáka provázela i následující zachmuřené téma, které si opět oba sólisté předávali s intonačně bezvadným a technicky precizním výsledkem. První věta koncertu je melodicky jednou z nejšťastnějších, které skladatel napsal. Jemně smutnou atmosféru a sofistikovaný dialog obou sólových nástrojů podpořil orchestr pod vedením Spurného.

Igor Františák a Kristina Fialová. (Foto: Ivan Korč)

Allegro moderato druhé věty obsahuje náročnější sólové pasáže obou nástrojů, které se nesou v triolových hodnotách. I zde je důvod ocenit zvukově barevný soulad obou interpretů a bravurní sehranost. Co se týče dynamiky, měla viola proti klarinetu mírně navrch. Třetí věta, ačkoli nadepsána Allegro molto, nevnáší do díla tempový kontrast, naopak se svým mírně archaickým duchem vrací k estetice první věty. Druhá i třetí věta nejsou naplněny tak uhrančivou melodikou. Idylický, téměř pastorální závěr vyzněl smířlivě do tlumeného piano pianissima. Nastudování Bruchova dvojkoncertu bylo vynikající, oba sólisté odvedli znamenité výkony, kterým korespondoval dobře připravený orchestr.

Svou první Mši C dur napsal Beethoven ve svých sedmatřiceti letech. Byla to jeho první větší skladba pro sbor a orchestr, kterou si objednal kníže Esterházy u příležitosti pouti v jeho kapli Panny Marie. Tam byla také Mše C dur 15. září 1807 poprvé provedena za řízení skladatele. Příznačné je, že kníže byl Beethovenovou hudbou doslova zděšen a zklamán. Pro náš kraj je významný fakt, že nekonvenční mše byla provedena v opavském kostele sv. Ducha. Stalo se tak dle svědectví přímého účastníka Aloise Fuchse v neděli 28. září 1811, během druhého pobytu skladatele v Hradci nad Moravicí. Pikantní je, že mladý Fuchs zpíval v opavském provedení sopránové sólo. Tympanistovi prý musel Beethoven jeho sólo osobně předehrát.

Z provedení Beethovenovy Mše C dur. (Foto: Ivan Korč)

K provedení Mše C dur na včerejším koncertu byli přizvání renomovaní umělci. Český filharmonický sbor Brno je nedílnou součástí každého Svatováclavského hudebního festivalu a pravidelně zvyšuje své i festivalové renomé nadstandardními výkony a bezchybným nastudováním, za nímž stojí legendární sbormistr Petr Fiala. Kvarteto sólistů vytvořili Andrea Široká (soprán), Jana Sýkorová (alt), Tomáš Černý (tenor) a Martin Gurbaľ (bas).

Úvodní Kyrie vyznělo ve velkolepé zvukovosti jako třídílná árie s třemi hudebně odlišnými tématy. Nápadné zde je těsné spojování sól a sboru, které Beethoven uplatnil také v dalších částech mše. V oddílech Gloria a Credo zaujaly nádherné kontrapunktické pasáže sboru a velké gradace, na kterých se podílel nejvíc brněnský sbor. Poslední část mše, Agnus Dei, Beethoven koncipoval jako prosbu za mír na zemi. Je dobré si připomenout, že skladatel dílo napsal v době hrůz napoleonských válek. Neobvyklá harmonická složka Agnus v závěru působí smířlivě, ale přesto prosvítá zvláštním smutkem.

Český filharmonický sbor Brno. (Foto: Ivan Korč)

Nastudování Beethovenovy mše lze hodnotit jako nepřesvědčivé. Dynamický poměr mezi orchestrální a sborovou sekcí nebyl ideální. Sboristé svými burácejícími fortissimy v řadě míst zcela přehlušili orchestr i sólisty. Filharmonie pod řízením Spurného zaujala povýtce spíše jednotlivými instrumentálními vstupy, které byly brilantní: celková tektonická výstavba však nepřesvědčila ani v detailech tvarování motivů, témat a jejich spojování, ani v celkovém kontextu.

Kvarteto sólistů rovněž nepředvedlo výkon, který by zasloužil přílišné ovace. Sopranistka Andrea Široká zpívala zvláštně, její nádechy uprostřed frází byly podivné, vokál zněl napjatě, předimenzovaně a na hraně intonačních i dynamických možností. Zklamáním byl také výkony Tomáše Černého, jehož projev mi ze všeho nejvíce připomínal školácký projev, bez hřejivého, témbrově a výrazově propracovaného vibrata, prokreslené dynamiky a ponoru do díla, kterým se tak blýskl famózní tenorista Kryshak v nedávném provedení Rybovy Stabat mater.

Z provedení Mše C dur. (Foto: Ivan Korč)

Ani Martin Gurbaľ, který standardně odvádí precizní výkony, tentokrát nijak neoslnil, spíš si připsal další položku do profesního životopisu. Jediný, kdo se v sólové roli neztratil, byla altistka Jana Sýkorová, jejíž nádherný, artikulačně přesvědčivý a kouzelně sytý vokál v kontextu ostatních hlasů zcela čněl a kraloval.

Co říci závěrem? Koncert v první polovině představil instrumentálně zdařilé výkony Františáka a Fialové. V těch se festivalový ředitel ukázal spíše v klidovější, koncentrované a meditativní rovině. Fialová pak ztělesnila báječně všechny atributy, které její hru předcházejí: přesnost, preciznost, entuziasmus, prožití každého tónu a překrásně modelované hudební fráze. Bohužel následující skladba nenašla paralelu ve výkonu sólistů (s výjimkou skvělé Sýkorové) ani v celkovém pojetí dirigenta Spurného. Ne vždy se vše podaří tak, jak by si jistě všichni přáli.