Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. Filmový festival OKO netradičně aneb Ďábel v kostele svatého Václava

Filmový festival OKO netradičně aneb Ďábel v kostele svatého Václava

26.9.2017 Atd.

Devátý ročník mezinárodního filmového festivalu Ostrava Kamera Oko se přehoupnul do své druhé poloviny výjimečnou projekcí s živou hudbou. Stařičký snímek Stavitel chrámu z roku 1919 o legendě kolem architekta Petra Parléře, který se pro zdar svého díla stavbu Svatovítského chrámu spolčil se samotným ďáblem, se dočkal speciální formy uvedení, a to v exkluzivním místě kostela sv. Václava v Moravské Ostravě.

Zvětšit obrázek

Z projekce Stavitele chrámu v kostele sv. Václava.
Foto: Martin Popelář

Tato budova patří v krajské metropoli k nejstarším, a tak příhodně v pondělí večer souzněla s uvedením nejstaršího filmu, který se letos na OKO promítá. Vrcholem nebyla ani tak samotná projekce jako živý hudební doprovod pod vedením Radima Přidala, který historickému dramatu ze skromných počátků československé kinematografie dodal až monumentální rozměr.

Ten den na přehlídce OKO ale nezačal úplně nejšťastněji. Festivalu se podařilo potopit projekci jednoho z nejmonumentálnějších projektů světové kinematografie Metropolis, kterou v kině Art pořadatelé z nepříliš jasných důvodů uvedli v televizní kopii s logem stanice s „pouze“ reprodukovanou původní hudbou Gottfrieda Huppertze a jeho stopadesátičlenného orchestru. Film zastoupený v sekci Architektura je přitom natolik univerzální, že by si spíše zasloužil uvedení z hlediska kameramanského umění, protože v tomto směru nemá obdobu. Obvykle bývá festivalovou ozdobou a třeba přehlídka Nové horizonty jej před léty promítla v těšínském kostele s padesátičlenným orchestrem a za účasti tisícihlavého davu lidí. OKO je v tomto ohledu pořád v plenkách a tak divák musel vzít za vděk s miniaturou Stavitel chrámu.

Miniaturou v dobrém slova smyslu, protože Stavitel chrámu byl uveden na rozdíl od utopené Metropolis v precizně restaurované kopii v digitalizované formě. K vidění tak byl korektní pohyb herců bez zkreslujícího zrychleného pohybu a vytušit se dala i barevná viráž, i když velmi slabě zřetelná. Přestože chybělo charakteristické vrčení promítačky, hudba pod svatováclavskou klenbou neměla chybu a mohla se skvěle vyrovnat velkorysým hudebním doprovodům, které se na specializovaných festivalech s neozvučenými snímky objevují. Ba je i v lecčem předčila, protože hlavní slovo tady měl přeci jen obraz pod taktovkou jednoho z průkopníků české kameramanské školy Jindřicha Brichty. Škoda, že toto upozornění na kameramanském festivalu nezaznělo aspoň v úvodu před samotnou projekcí. Hlavní pozornost se tak soustředila na průkopnické filmové herectví zatížené ještě silně divadelní dikcí, sentimentalitou nebo až lidovou naivitou, což byl v roce 1919 v jiných kinematografiích už přežitek.

Z projekce filmu Stavitel chrámu. (Foto: Martin Popelář)

Samotná hudba pod taktovkou kytaristy Radima Přidala si zaslouží menší analýzu. Čtyři hráči si rozdělili přesně úlohy, a ačkoliv jejich výkon hodně spočíval na improvizaci, v podstatě nic neponechali náhodě, a ještě se jim podařilo stmelit do celkového výsledku samotné prostředí kostela i nastávajícího svátku svatého Václava.

Hlavní slovo měly zpívané árie v podání operní zpěvačky Barbory Jiráskové, která průkopnické filmové dílo povýšila až někde do nebeských výšin, což chvílemi hraničilo až s nekritickým přijetím Stavitele chrámu v očích samotných pořadatelů, ale zase došlo k umocnění zážitku pro samotné diváky, kterých nebylo mnoho.

Vysoký soprán uvedl do děje tradiční schéma dobového představení hlavních postav a jejich představitelů. Petr Parléř – Rudolf Deyl starší, Jakub Seifert jako Karel IV. a další herecká elita z dobové divadelní provenience. K áriím se přidaly další hudební roviny. Dramatický děj podtrhnul střídavě Marian Friedl hrající na kontrabas a klarinet a Matěj Drabina, který se usadil za upravenou a speciálně pro tento projekt vytvořenou sadou perkusí, včetně pochodového bubnu. V okamžicích infernálních scén, kdy se v opuštěném lomu zjevuje Parléřovi samotný Ďábel, evokoval zlověstný svist roztočenou plastikovou hadicí nad hlavou.

Barbora Jirásková nejen, že svým hlasem oživila svět filmu duchovním rozměrem, ale také jej zpřítomnila hrou na rolničky a zejména využitím zvuků vody šplouchající ve speciálně připraveném barelu. Tam, kde Parléř pluje s loďkou po Vltavě nebo kde skáče do vody kameníkova dcera Alena, mělo skromné publikum vzácný pocit bytí u toho.

Jednalo se tak o jeden z mála konkrétních zvuků v tomto hudebním doprovodu, jehož pestrost souzněla se standartními hudebními doprovody u prestižních zahraničních produkcí ke slavným filmům jako je třeba Kabinet doktora Caligariho nebo Upír Nosferatu, kde kontaktní zvuk nesmí nikdy chybět, protože ve vybraných scénách umožňuje skutečně „být u toho“.

Nad výslednou souhrou v kostele s evokací Parléřova ďábla přitom bděl kytarista Radim Přidal využívající zkreslovací krabičky a syntezátor s varhanními zvuky. Šlo o premiéru, a tak se hrálo s nebývalým nasazením a někdy až moc hlasitě. Diváci se tak během projekce dočkali cválajícího koně, přitom na plátně jen pozvolna přiklusal, představa slavnosti v Parléřově snu se stala dravým dynamickým rejem, souboj s Ďáblem hrůzostrašnou podívanou a závěrečný požár impozantně kakofonickým danse macabre.

Emoční nasazení hráčů nepolevilo a na všech bylo vidět, že jedinečnou příležitost hrát v kostele u neozvučeného filmu chtějí naplnit do posledního tónu. Přitom se stále drželi precizního záměru a neopomenuli do svého projevu zahrnout ani dramatické ticho. V případě smrti postavy se ke slovu dostalo jen intimní vyťukávání na xylofon.

Kapela, která doprovázela filmovou projekci. (Foto: Martin Popelář)

„Hrálo se nám super. Celé prostředí sv. Václava je úžasné, je v něm vynikající akustika, se kterou jsme počítali už na zkoušce. Dali jsme dohromady kapelu lidí, kteří jsou vynikající improvizátoři. Na improvizaci jsme také postavili náš doprovod, ale nebyla to úplně volná improvizace. Hlavním tématem nám byl svatováclavský chorál, který nám přišel příznačný vzhledem k celému tématu,“ uvedl bezprostředně po skončení projekce kytarista Radim Přidal.

Produkčnímu záměru, ve kterém měl hlavní slovo dramaturg Tomáš Zetek, se nedalo téměř nic vytknout. Zdá se, že upozadění více než tříhodinového Metropolis mělo v tomto ohledu svůj důvod a filmová jednohubka čtyřicet minut trvajícího Stavitele chrámu se skutečně zablýskla. Publikum si mohlo vychutnat skvěle rozestavenou plochu s dominantním plánem a „upozaděnou“ kapelou vedle něj, tak aby divákův průzor nebyl ničím hacen.

Narušil jej pouze lehce přepálený horní okraj obrazu mimo plátno. Což je celkem školácká chyba a mohla být během příprav lehce odstraněna. Ale na OKO už je téměř tradicí, že obraz filmového díla ne vždy zapadá do svého předem určeného rámce. Pověstnou se stala replika kameramana Marka Jíchy, který na jednom z prvních ročníků v bývalém kině Vesmír prohlásil, že bychom si v Ostravě měli nechat před projekcí vyprat filmové plátno.

Na letošní zahajovací projekci v naplněném sále v industriálních koupelnách na Dole Hlubina se tak během promítání prestižních Ismaelových přízraků „jen“ míhaly stíny nosných sloupů a siluety reflektorů. Ale na to se na jediném kameramanském festivalu v Česku nehledí, hlavně že mezi organizátory panuje dobrá nálada a publikum už tak nějak musí počítat s nestandardním prostředím.

Stavitel chrámu s živým hudebním doprovodem tak příjemně překvapil, a protože z něj neexistuje žádný záznam, mohou všichni nepřítomni kinofilmové jen a jen litovat, že jim tento vrcholný zážitek zůstal utajen.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.