Bude to pekelný koncert, láká frontman maďarské kapely The Trousers na narozeniny ostravské Degradace

V Ostravě jste vystoupili už dvakrát. Poprvé to bylo v roce 2014 v tehdy ještě fungujícím klubu Plan B a o dva roky později jste se představili na Slezskoostravském Rock-Festu. Co se vám při vzpomínkách na tyhle koncerty vybaví?

Oba dva koncerty byly skvělé! Plan B byla první akce, kde jsme se seznámili s tebou a s kluky z Degradace. Byl to vlastně začátek našeho krásného přátelství. Tehdy jsi nám Ostravu popisoval jako „český Detroit“ s odkazem na průmyslovou minulost města, což se nám líbilo. Také nás nadchla procházka po nábřeží podél řeky Ostravice. Kapelní fotka, kterou jsme použili pro naše odznaky, byla pořízena právě tam. Slezskoostravský hrad, kde se konal onen Rock-Fest, je taktéž úžasné a nádherné místo.

V České republice hráváte poměrně často. Vedle Ostravy jste se objevili i v Praze, několikrát v Olomouci, loni dokonce ve Frýdku-Místku. Kdy přišel vůbec první kontakt s českými promotéry a kluby?

Poprvé jsme se objevili v roce 2010 v Praze, kde jsme hráli s kapelou Bitch´n´Chips v klubu Futurum. Od té doby jsme tam hráli častěji, v klubech jako Chapeau Rouge, Buben, XT3 nebo Cross. Bylo to tam parádní a doufám, že se brzy vrátíme. No a pak následovaly akce v Brně, Ostravě a Olomouci. Myslím, že české publikum si umí zařádit a líbí se mu to, co hrajeme. Proto se tady taky rádi vracíme. Dalším důvodem je české pivo. To je opravdu, jak se říká, nejlepší na světě!

Vaše desky Soul Machine z roku 2010 a tuším, že i Freakbeat, byly v Maďarsku nominovány jako nejlepší hardrockové nahrávky. Jak je to ale u vás s tvrdým rockem, punkem a podobnými žánry? Z různých stran jsem slyšel, že kapely tohoto ražení nemají v Maďarsku zrovna na růžích ustláno. 

Máme v zemi pár vládních programů, které kapely podporují v nahrávání, koncertování a dalších aktivitách. Některé žánry jsou zde hodně oblíbené, ale vypadá to, že lidé trvají na tom, že chtějí maďarské kapely slyšet zpívat maďarsky. Je opravdu těžké přejít na nějakou další, vyšší úroveň, jestliže jsi v klubové kapele. Máme tady rockové rádio, ale to je hodně domovsky orientované. Je zde pár letních rockových festivalů, které jsou pro kapely našeho typu dobré. Jelikož už hrajeme dlouhá léta a máme za sebou i pár úspěchů, můžeme si na nich občas zahrát. Všechno se ale točí hlavně okolo Budapešti, takže v ostatních městech se nedají uspořádat dobré koncerty. Jen v případě, že předskakuješ někomu známějšímu a většímu jako třeba Tankcsapda nebo Junkies.

Z Maďarska pochází spoustu zajímavých kapel, které mají i v Česku kultovní status, jako třeba Omega nebo Locomotiv GT. Jaký je váš vztah k těmto souborům, měli na vás či na vaši tvorbu nějaký vliv?

Všichni se shodneme na tom, že Locomotiv GT byla nejlepší maďarská kapela všech dob. Hodně profesionální muzikanti a skladatelé, měli skvělý sedmdesátkový šmrnc a smysluplné texty. Omega už je pro nás něco jiného, ale klobouk dolů, že stále po pětapadesáti letech hrají. Ačkoli naše muzika není na těchto tradičních interpretech postavena, najdou se tady umělci, které opravdu obdivujeme. Například na přelomu 60. a 70. let byl v Maďarsku zázračný kytarista, který se jmenoval Béla Radics. Zanechal po sobě jen pár nahrávek, ale je to legenda. Když si poslechneš některé z jeho sól, řekneš si, že na svém vrcholu byl snad i lepším kytaristou než Eric Clapton. Fascinující a zároveň smutné, protože zemřel jako alkoholik ve věku šestatřiceti let.

Už jsem zmínil album Freakbeat. To bylo zajímavé i vaší spoluprací s Nickem Anderssonem, vůdčí osobností švédských The Hellacopters, pro metalové fanoušky je pak znám z působení v Entombed.

Jasně! Na švédské ambasádě v Budapešti pracoval chlapík jménem Lars Erik Tindre, velký fanoušek rockové muziky. Když hráli Backyard Babies na festivalu Sziget v roce 2009, uspořádal pro ně na ambasádě párty. Já tam byl a s Larsem se při té příležitosti seznámil. Přišla řeč i na Hellacopters. Když se vrátil do Stockholmu, rozhodl se Nickeho vypátrat a poptat se ho na případnou spolupráci. Setkal se s ním při akustickém vystoupení Imperial State Electric v jednom obchodě s deskama a řekl mu, jaké máme plány. Nicke mu to odsouhlasil, ale potom jako by se po něm slehla zem a dlouho se nic nedělo. V roce 2013 mi ale od Nickeho přišel dopis, ve kterém mě požádal, abych mu zaslal nějakou skladbu, že nám do ní natočí sólo. Povedlo se. Dokonce mi pak napsal, že by bylo fajn, kdybychom spolu někdy zahráli, ale naneštěstí k tomu ještě nedošlo.

Zoltán Kőváry je frontmanem kapely The Trousers. (Foto: archiv)

Rockové muzice se věnuje, a celkem úspěšně, také tvůj bratr Peter Kováry. Jste si hudebně blízcí? Nenapadlo vás někdy dát to spolu dohromady?

Když jsme byli děcka, tak jsme spolu měli kapelu, která se jmenovala Rag Doll podle jedné z písní Aerosmith. Někdy okolo roku 2003 jsme ale šli každý svou vlastní cestou. Brácha se přidal ke známé electro kapele Neo a já začal hrát s indie-rockovými Amber Smith. V roce 2009 jsem odešel, abych založil svou vlastní kapelu. Peter produkoval první album The Trousers Planetary Process a také hostuje ve skladbě High On Love z alba Soul Machine. Od té doby, co zformoval Peter Kovary and the Royal Rebels jsme spolu odehráli mnoho koncertů a někdy si spolu na konci jejich setu zajamujeme v písních jako Route 66 od Rolling Stones nebo All Day and All of the Night od Kinks.

Nedávno vaši sestavu opustil dlouholetý bubeník Chase E. Vedle bicích se u vás staral také o zvuk a produkci. Bude vaše studiová spolupráce pokračovat i nadále?

Chase E. pro nás bubnoval jedenáct let a zabýval se veškerou zvukařskou prací na každém našem albu, poslední tři pak i produkoval. Je to velmi talentovaný muzikant a profesionál. Hluboce mu důvěřuji. Budeme s ním chtít ve studiu spolupracovat tak dlouho, jak jen to bude možné, protože se dobře známe a naše společná práce může být efektivní. Z kapely odešel, protože už ho nebavilo cestování, nechtěl už dál koncertovat. Chápu ho a mezi námi nedošlo k žádnému konfliktu či hádce.

Jak moc se s novým bubeníkem změnil zvuk The Trousers?

Trochu možná. Chase E. byl extrémně precizní a uvědomělý. Miloval, když mohl ze svého minimalistického přístupu vytřískat maximum. Samu, náš nový bubeník má hodně silný úder. Taktéž je milovníkem jednoduchých, ale efektivních věcí. Často mluvíme třeba o Philovi Ruddovi z AC/DC jako o takovém příkladu. Myslím, že Chase E. a Samu mají podobný přístup, ale jejich rozdílné osobnosti se jistojistě projevují v jejich bubenickém stylu a pódiovém vystupování.

Vaše poslední deska Mother Of Illusion vyšla v roce 2015. Mezi alby máte vždy dvou až tříroční intervaly. Znamená to, že další album už se blíží?

Ano, máš pravdu! Minulý rok jsem napsal jedenáct nových skladeb a nedávno jsme je již začali natáčet. Šest skladeb už máme hotových s bicími, mou rytmickou kytarou a vokálem. Doufám, že to vše stihneme dokončit do konce roku a začátkem příštího to vydáme. Deska se bude jmenovat Invisible Darkness. Budeme se teď snažit najít nějakého vydavatele, který by nám to vydal v Německu spolu s naší koncertní agenturou All Rooms Booking z Berlína. Snad to bude úspěšné album stejně jako Freakbeat nebo Mother Of Illusion.

Co můžeme očekávat od vašeho vystoupení v klubu Barrák?

V posledních měsících se naše současná sestava ustálila a drží perfektně pohromadě, takže publikum od nás dostane to nejlepší. Zapojíme pár nových skladeb z připravovaného alba a taky nějaké ty covery z punkové nebo garáž rockové klasiky. Bude to pekelný koncert. Den před Ostravou hrajeme v Bratislavě, takže k Vám přijedeme plni ohně a nadšení. Nemůžeme se dočkat, až se zase potkáme s našimi kamarády z Degradace a Reverend Backflash!