Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Ústí ústí ústí, volá básník Miroslav Černý v nové sbírce Siløu psů z nakladatelství Perplex

Ústí ústí ústí, volá básník Miroslav Černý v nové sbírce Siløu psů z nakladatelství Perplex

7.10.2017 Obraz & Slovo

„Narodit se jako Pražák / navíc ve správný čas / věděl bych přesně co se životem,“ přemítá ve své nové sbírce básník Miroslav Černý, rodák z Opavy a pedagog Ostravské univerzity. I na pomezí Moravy a Slezska ve skutečnosti docela dobře ví, co dál se životem. Alespoň jeho poslední kniha Siløu psů napovídá, že život smysluplně naplňuje poezií.

Zvětšit obrázek

Seversky pojatá obálka nové knihy Miroslava Černého.

Úvahy nad básnickými sbírkami vznikají z roztodivných podnětů a tuto podnítilo neočekávané setkání. Mezi stánky knižního veletrhu Tabook v jihočeském Táboře jsem se minulý víkend ocitl víceméně náhodou, když tu slyším hlas: „Buď zdráv.“ To na mě houkl majitel opavského nakladatelství Perplex Dan Jedlička. „Nechceš se podívat na naše nové knížky, tahle opustila tiskárnu předevčírem,“ podával mi Jedlička svazek básní.

Ne, fakt jsem se nechtěl ani podívat. Po zběsilé prohlídce asi padesáti nakladatelských stánků jsem propadl marnosti. „Nač tolik knih,“ rodily se mi zrovna v hlavě „koniášovské“ myšlenky, pak jsem však ze slušnosti nabízený titul alespoň vzal do ruky.

Mirøslav Černý: Siløu psů. Nová básnická sbírka letos čtyřicetiletého cestovatele, pedagoga Ostravské univerzity, překladatele a kmenového autora Perplexu napřed oslovila mé podvědomí, které briskně zareagovalo na přeškrtnuté severské ø v titulu knihy. Siløu psů. Skandinávii totiž miluji.

„Víš co, Dane, já tu knihu otevřu, a když mě zaujme báseň, na kterou narazím, přečtu si celou sbírku. A možná i něco napíšu do Ostravanu,“ pronesl jsem v náhlé zvědavosti o „severské ságy“ či co ta knížečka vlastně skrývá. Věřím navíc v náhodu. A zároveň jsem zastáncem myšlenky, že když někdo vloží do knihy alespoň jednu skvělou báseň, není to úplně hloupá sbírka a její autor pro mě navždy zůstane básníkem.

Šedesátistránkovou sbírku jsem namátkou otevřel na straně 29. A četl:

TENKRÁT NA ZÁPADĚ

kdesi nad ránem koleje
na kolejích chlap

tělem požehná pražci
prackami sevře povolené šrouby
do ucha ho zastudí cinkot
a chvění

z kopřiv vše pozoruje brzdař
ve zlatém pyžamu

„některé národy věří
že mysl nesídlí v hlavě ale v trupu“
ušklíbá se

naposledy to zaškube
vzpomínkami

všechny poledníky mu jdou vstříc
načež společně někam
ústí ústí ústí

Poklona, básníku! Tohle je báseň s velkým B., ač jsem se u prvních dvou řádků zalekl poněkud okatých „hruškovin“. Kdesi cosi, pak podivný chlap, to je přece obraznost ostravského barda Petra Hrušky. „Vlaky z Ostravy / chlap v pruhovaném triku / čeká,“ píše Hruška v básni Červenec. Nevadí, ani bard nemá patent na všechny „divné chlapíky“, zvláště v Ostravě je lze přece potkávat na každém kroku, proč by na ně někde u nádraží nemohl narazit i Černý. Třeba na brzdaře ve zlatém pyžamu.

Podobně se dívaly kolem sebe i jiné velké persony českého básnického parnasu, kromě Hrušky třeba Oldřich Wenzl, takže Miroslav Černý jen navazuje tam, kde jiní skončili. S parádním nátiskem, neotřepaným slovníkem a hlavně s tolik potřebnou empatií, díky které dokáže spatřit báseň i v úplně všedním okamžiku. Chlapi od dráhy pracují v kolejišti, kdo by myslel na poezii? Leckterý jiný autor v tu chvíli ještě potřebuje příběh, jen pod dojmem obrazu nic kloudného napsat nedokáže. Ne tak Černý, jenž čtenáře strhne pouhým obrazem. Tak jako dobrý malíř.

V druhé části básně si však i Černý přece pomůže citací, aby dal vjemu i druhý plán. Touhu. Nesmírnou touhu dlouhou jak zemské poledníky. Touhu po Skandinávii i Oderských vrších, po ponorných řekách, po rozvíření stojatých vod i bosé noze v blátě. Touhu po všem, tak už to básníci mají, bez touhy verše zmírají jak napůl leklí kapři ve vaně.

A pak přijde skvostná tečka: ústí ústí ústí. Tuším, že tenhle konec napřed udivil i samotného autora, ale i v tom je kouzlo tvorby, básník by měl být vlastním dílem kontinuálně překvapován. Ústí ústí ústí. Ústí básně, verše na jazyku a klidně i to město nad Labem.

Báseň TENKRÁT NA ZÁPADĚ přitom není osamělým traperem, který se toulá v jinak „nudné“ sbírce Siløu psů. V té je více silných čísel, i když našel jsem i šedavá místa, která nestojí za delší pozdržení (pravověrná / hlubina tvého nitra / skrývá grál), ale jak už řečeno, touhle krajinou putuje pravověrný básník.

Nikoli tedy jen autor, který zběsile mává poutnickou holí, do krajiny jménem POEZIE však nikdy nenatrefí.

*

Miroslav Černý. Siløu psů. Vydavatelství Perplex v Opavě, 2017.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.