Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Setkání kytaristů letos v Ostravě kraloval bubeník Dalibor Mráz s novým projektem i opavská kapela Ladě

Setkání kytaristů letos v Ostravě kraloval bubeník Dalibor Mráz s novým projektem i opavská kapela Ladě

8.10.2017 Hudba

V pátek a v sobotu se v ostravském Cooltouru uskutečnilo Setkání kytaristů. Tradiční hudební festival, který se každoročně koná v Ostravě a ve Zlíně, nabídnul i letos workshopy a samozřejmě koncerty kytaristů a kapel, ve kterých hraje kytara stěžejní roli. Promíchání mladých talentů a zvučných jmen se ukázalo jako přínosné. Nejsilnější dojem vyvolalo nové virtuózní uskupení Dali Mraz Group, zemitá kapela Ladě i hyperaktivní Lazer Viking.

Zvětšit obrázek

Bubeník Dalibor Mráz (uprostřed) se spoluhráči z projektu Dali Mraz Group.
Foto: Barbora Kocubová

Setkání kytaristů v oba dny odstartovala tzv. coolna, což je přiléhavý název pro kytarový workshop. Klasickou kytaru a její možnosti v pátek představil brněnský kytarista Vladislav Bláha, v sobotu pak Štěpán Slížek uvedl kytarové novice do fingerpickingu a jeho možností.

Příjemným překvapením pátku byl mladý kytarista Kristián Číhalík, který dokončuje teprve ZUŠ Heleny Salichové. Číhalík skládá písničky, které mají velký potenciál, šikovně vymyšlené doprovody a svěží formu. Kytarista překvapil hráčskou jistotou, hrál čistě a potěšil velmi příjemným hlasem. Jeho muzika vychází z kořenů kytarového indie folku, nebojí se však ani jazzově zabarvených akordů. Deset minut v podání Číhalíka skutečně dokázalo osvěžit.

Koncert kytaristy Vladislava Bláhy a cimbalistky Zuzany Lapčíkové sliboval slovy moderátora mnohé, skutečnost ale byla podstatně odlišná. Bláha s Lapčíkovou zahráli klasické kytarové skladby počínaje Koncertem D dur Antonia Vivaldiho a Suitou Carusell Milana Tesaře konče. Aranžmá pro cimbál si vesměs vystačilo s vedlejší melodií a chybělo mu nosnější harmonické pozadí.

Vladislav Bláha a Zuzana Lapčíková. (Foto: Barbora Kocubová)

Po interpretační i dramaturgické stránce bylo vystoupení Bláhy a Lapčíkové zklamáním. V úvodním Vivaldiho koncertu D – dur bylo zřetelně slyšet, že si každý hraje tak trochu na svém písečku. Precizní souhra kolabovala, Bláha měl evidentně problém udržet šestnáctinové pasáže v rychlém tempu pod kontrolou jak pravé, tak levé ruky. Program byl promíchán tak, že vždy po společném duu (Café 1930 Astora Piazzolly apod.) zahrál nestor brněnské kytary sólově, přičemž představil své oblíbené kousky z tvorby Manuela de Fally (Danza del molinero) a Nikity Koshkina (Usher waltz).

Nutno říci, že se uznávaný virtuóz Bláha postupně rozehrál a získal jistotu, přece jen bych však očekával od umělce ověnčeného takovým renomé ze světových festivalů a koncertních síní větší formu a znamenitější pojetí. Dramaturgie koncertu byla poměrně šedivá, Lapčíková v doprovodné úloze neměla příležitost se rozlétnout do své typické svobodné polohy. Nechápu, proč měla kytara tolik sólových vstupů (které navíc Bláha sáhodlouze komentoval) a cimbál Lapčíkové se samostatně rozezněl pouze jednou v samotném závěru. Právě Janáčkova Vzpomínka v podání Lapčíkové potěšila i jejím čarokrásným hlasem a byla největším zážitkem společného koncertu. Škoda, že nedošlo na inspirativní fúzi klasiky s folklorem, která se od obou dala očekávat.

Duo Angus a Vlodek. (Foto: Barbora Kocubová)

Dalším okénkem pro mladého muzikanta bylo vystoupení dua Angus a Vlodek z Lidové konzervatoře Ostrava. Za tímto pseudonymem se neschoval nikdo jiný než kytarista a učitel Vladislav Petrášek se svým čtrnáctiletým žákem. Elektrické duo zahrálo několik metalových a bluesrockových etud pro dvě elektriky. Oceňuji, že všechny skladby napsal pan učitel Petrášek sám. V jeho stylu se odrazila dobrá znalost rockových postupů, ale i osobitý skladatelský přístup s příměsí karikatury a ironické nadsázky. Naopak, proč si pan učitel „vyzobal“ sólovou kytaru jen pro sebe a ve všech skladbách nechal hrát žáka poměrně infantilní doprovod, zůstává záhadou. Z vlastní pedagogické praxe vím, že i náročnější sólové linky zvládnou šikovní kytaristé této věkové kategorie hravě.

Po deváté hodině už všichni netrpělivě čekali na hlavní kytarovou osobnost letošního Setkání kytaristů. Francouzský rodák Alexandre Glize po svém pátečním workshopu představil své kytarové umění v hodinovém sólovém recitálu. Řekněme si nejprve, v čem je Glize dominantní: Výborně ovládá klasickou kytarovou techniku, což dokládal kvalitní prstovou hrou a feelingem  (na Youtube má i nejnáročnější live verze klasického repertoáru, jako je např. nesmírně náročná Ciaccona d – moll Johanna Sebastiana Bacha). Největší specialitou Glizeho je práce s loopery, hráčská rychlost a pohotová znalost exotických stupnic, flamenca a jazzové harmonie.

Alexandre Glizke na Setkání kytaristů v Ostravě. (Foto: Barbora Kocubová)

Osobitý svět loopování má svá pozitiva i negativa: kytarista může linky násobit a vrstvit do stop, čímž vyvolá dojem téměř orchestrálního zvuku. Práce s looperem navíc jednoznačně zkvalitňuje rytmické dovednosti kytaristy, protože tady prostě neexistuje sešlápnout pedál dřív nebo později. Negativním faktorem loopingu je, že se člověk musí velmi soustředit a trochu ztrácí kontakt s publikem. Také možnosti nahrát do stopy prostornější akordické postupy a složitější kombinovanou formu jsou omezené.

Alexandre Glize zahrál velmi dobře, ale na výbornou to tentokrát nebylo. V úvodu se kytarista pochválil za samozřejmou věc, že všechny stopy vytváří přímo na pódiu. Největším zklamáním pro mne byla jeho hudba, čerpající především z flamenca, která nic zajímavého krom virtuozity nepřinesla. Taky osobní prezentace svalnatého kytaristy, který si demonstrativně před koncertem sundal mikinu, aby obnažil namakané bicepsy, byla místy úsměvná. Už po dvou skladbách se podíval na hodinky a oznámil, že neví, co má dál hrát, proto se musí podívat do mobilu. Tenhle žertík (?) pak opakoval po každé písničce. Glizeho technicky brilantní hra měla i drobné nedostatky v loopování: jednu kompozici nedohrál, protože špatným sešlápnutím ztratil kontrolu nad rytmem, v druhém případě se do smyček dostal brum.

Bubeník Dalibor Mráz. (Foto: Barbora Kocubová)

Vrcholem prvního večera byl Dali Mraz Group. Absolvent Janáčkovy konzervatoře v Ostravě Dalibor Mráz patří k několika málo ostravským muzikantům, jejichž jméno má zvuk nejen mezi bubeníky v tuzemsku, ale i v Evropě. Na setkání kytaristů Mráz přijel se svým novým projektem, který tvoří trio ve složení Dalibor Mráz (bicí), Marius Pop (kytara) a Martin Gudics (baskytara). Jejich set byl hutnou náloží poctivé progrockové i metalové fusion, která se zapojením elektroniky vyvolala velmi slušný tlak. Excelentní hudební výkony a parádní feeling všech tří členů byly doslova balzámem na uši.

Struktura Mrázových kompozic naplněná neustálými změnami metrorytmiky  je běžnému posluchači stěží srozumitelná, ale to je jen zdání! Stačí se ponořit do úžasných kytarových linek Popa a lidových vokálů v samplech, které propůjčují jazzově-progresivní fúzi další rozměr, a veškerá tíha je rázem tou největší svobodou. Dali Mraz Group přivezli na Setkání kytaristů světově vytříbený sound, hudbu a oslnivé výkony. Škoda, že to většina kytarové obce ten večer ignorovala a úžasné trio hrálo v prořídlém sále pro pár desítek lidí.

Ze soboty jsem ušetřil energii a čas pouze na kapely. Obě však produkují takovou muziku, takovým stylem, který si zaslouží velkou pozornost. Po ataku v podání post-indie rockových February, kteří ostatně za dva roky existence mají dost dobře našlápnuto, jsem směřoval na opavské Ladě. Kapelu předcházejí nálepky, že Ladě jsou nezařaditelní, neznámí, apod. Možná to, ale to pramení jen z neschopnosti naslouchat. Nemá smysl popisovat, jak jejich koncert vypadal a co zahráli, protože zážitek Ladě je nepřenositelný. Omezím se tedy na pouhé zamyšlení.

Kapela Ladě na Setkání kytaristů. (Foto: Barbora Kocubová)

Hudba Ladě je něco jako četba knihy se silným příběhem. Znáte to. Příběh, který vás opravdu dostane, protože zasáhne nebo ovlivní váš pohled na určitý výsek reality. Kouzlo Ladě pramení z naprosté odevzdanosti a semknutosti hudby a textu. Alchymistů jako je kytarista Petr Uvira, který dokáže naslouchat své muzice, ale i textovému poselství zpěváka Michaela Kubesy, u nás moc není. Uvira hledá k textům ten nejlepší možný hudební tvar a nezdráhá se přitom vyrazit různě klikatými cestami hudebních žánrů a stylů.

Když se k tomu přidá basa podobně smýšlejícího Jiřího Patera a bicí Patrika Benka, výsledkem je nikoli neidentifikovatelný, ale naopak zcela křišťálový, ryzí hudební artefakt, který odolává střepinám času. Na Ladě baví jejich hudební inteligence, míra souznění, stejně jako uvážlivá strategie, která jim umožňuje vstřebat psychedelické reinkarnace The Residents či ohlušující peřeje The Swans do jedinečně kompaktního výsledku. S jedinou poznámkou. Nikdy neztratíte Ariadninu nit. Vždy poznáte, i potmě, že jsou to Ladě.

Lazer Viking je podobný fenomén jako Ladě. No wave. No photos! Striktně máchnul paží po fotografce, která si jej přišla vyfotit jako nějakého mazlíčka z bezprostřední blízkosti. Hypnoticky uzavřený do své one man show jako jogín do své meditace. Kdo nezažil nátěr, který je schopen Lazer vyvolat pomocí samplů a compu naživo, těžko uvěří tomu, co všechno v Cooltouru tento chlápek vyváděl.

Kdybych napsal, že běhal po židlích mezi lidmi a zpíval v podřepu na stole, jako nějaký vyhublý pavouk, tak by to bylo málo. Protože to v každém momentě podepřel šťavnatou hrou na kytaru, kterou má zmáknutou do nejmenších nuancí feelingu a výrazu. Hlas jako Captain Beefheart, Elvis i Tom Waits, to všechno je do sebe zavinutý a přesto do poslední kapky potu rozdávající se Lazer Viking.

Lazer Viking na Setkání kytaristů. (Foto: Barbora Kocubová)

Sobotní Setkání kytaristů navštívilo mnohem více lidí než o den dříve, přesto jsem příliš mnoho známých tváří ostravské kytary nezaregistroval. Čím to? Domnívám se, že dramaturgie letošního ročníku nebyla vůbec špatná, přesto si myslím, že na osobnosti typu Glizeho se stavět ještě nedá. Co takhle pozvat Thomase Fellowa, Phila Keaggyho či Marka Pasieczného?

Rád bych také okomentoval styl speakera, který celé Setkání kytaristů moderoval. Jeho informace ke kapelám ve stylu jízdního řádu by bylo vhodné si odpustit, zejména když večer nabere půlhodinové manko. Ale především, moderátor si poněkud sebestředně povídal na úkor kapel, které už stály nachystané na pódiu, nebo už (Dali Mraz) chtěly prostě hrát, a ne poslouchat své životopisy, které si každý dohledá na netu.

To jsou naštěstí příliš malé vroubky na dobrém renomé tohoto podniku, který dýchal pohodou, uvolněnou atmosférou a nabídnul převážně podařené workshopy a koncerty mladých i respektovaných kapel a kytaristů. Ostatně, tyto poznámky mají sloužit jen ke zkvalitnění smysluplné akce, kterou Setkání kytaristů bezesporu představuje. Můžeme se těšit, s čím festivalová dramaturgie vyrukuje příští rok.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.