Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Klavírista Michal Bárta: Pokud děláte hudbu, zkuste ji dělat pro ni samotnou

Klavírista Michal Bárta: Pokud děláte hudbu, zkuste ji dělat pro ni samotnou

12.10.2017 Hudba

Michala Bártu zná každý, kdo se posledních dvacet let nějaký čas vyskytoval na Janáčkově konzervatoři. Nekonfliktní pohodář s charismatickým smyslem pro humor patří k nejoceňovanějším ostravským klavíristům v oblasti hudební korepetice. Můžete jej slyšet například 24. října na Podzimním koncertu Fakulty umění, kde doprovodí přední ostravské sopranistky Evu Dřízgovou a Veroniku Holbovou. O tom, proč netoužil nikdy po sólové dráze a co by rád dělal za 20 let, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Zvětšit obrázek

Michal Bárta a Eva Dřízgová Jirušová v Českém rozhlase Ostrava.
Foto: Michael Ruman

Léta jsme se potkávali na konzervatoři, v kavárně Daniel i na jiných místech, kde se tehdy scházeli studenti i učitelé. Kdo byl váš pedagog a jak na vlastní studia vzpomínáte?

Na konzervatoři byla mým pedagogem Xenie Hranická. Vlastně jí vděčím za to, co teď umím. Myslím, že u každé profese je důležité dostat dobrý základ. Ten jsem dostal a nejenom to. Zůstali jsme ve velmi úzkém kontaktu i poté, co jsem opustil školu jako student. Dodnes, když si s něčím nevím rady, vím, kam se obrátit. Samozřejmě každý pedagog zanechá ve studentovi i stopu lidskou. V tomhle ohledu jsem si jistý, že mne nic lepšího nemohlo potkat.

Kdo další vás v klavírní hře směřoval a ovlivnil?

Bezpochyby to byla paní Marta Toaderová, velmi výrazná osobnost – moje pozdější pedagožka na vysoké škole. Od ní jsem si nepochybně odnesl smysl pro detail. Ona byla schopná pracovat tak dlouho, dokud skladba nevypadala přesně tak, jak měla. Tenkrát jsem to nenáviděl, dnes se to snažím dělat stejně. Musím ale přiznat, že se mi nikdy nepodaří dosáhnout takové důslednosti a pracovitosti, s jakou jsem se setkal právě u ní. Pak to bylo samozřejmě mnoho dalších lidí, ale nechci jmenovat. Vždycky na někoho zapomenu.

Pamatuju si, že jste odjakživa korepetoval. To je úděl, nebo máte pro tuto hru prostě předpoklady?

Je to jednoduché. Mám moc rád operu. Je v tom příběh. Když je to dobrá opera, neposloucháte pěvce a orchestr, nevnímáte titulky, prostě jste uvnitř příběhu. Hudba, scéna, světla a všechno ostatní si s vašimi emocemi dělají, co chtějí. Nejste tam jako divák, nebo jako interpret. Prostě jenom jste. A jste součástí příběhu, který se odehrává v prostoru jeviště a hlediště. Tohle miluju. A když nemůžu zpívat, to mi fakt nikdy nešlo, tak si to kompenzuju tím, že se zpěváky hraju. Nevím, jestli je to úděl, ale prostě mě to baví.

Sólová dráha klavíristy vás nikdy nelákala?

Jsem líný. Na to, aby člověk nastartoval dráhu sólového klavíristy, je třeba opravdu zapáleně a usilovně pracovat. Já jsem kdysi vyhodnotil svou osobnost jako člověka – pohodáře a stále na tom trvám. Jak jste se zmínil na začátku rozhovoru, potkávali jsme se často v kavárně Daniel a já mám kafe moc rád. Takže místo usilovné práce si radši užívám pohodu. Nikdy se netlačím do toho, o čem si myslím, že mi to nabourá můj klid. Nikdy jsem nedělal to, co se ode mne čekalo. Dělám prostě to, co mne baví, a myslím, že je to docela příjemný způsob života.

Michal Bárta (vlevo) a barytonista Alexander Vovk. (Foto: Karel Kita)

Jak hodnotíte úroveň studentů klavíru dnes a před 15 lety?

Jsou stále velmi talentovaní mladí lidé a mají spoustu možností, jak svůj talent rozvíjet. Problém mám s tím, že se ze společnosti vytrácí potřeba estetiky a emoce. Na prvním místě je ekonomika a prestiž. Tak se často stane, že velmi talentovaní lidé jdou studovat úplně jiný obor, protože je to prostě společensky žádoucí a ekonomicky výhodnější.

Na podzimním koncertě Fakulty umění 24. října zazní hudba Sergeje Prokofjeva, Clauda Debussyho a Antonína Dvořáka. Kterého z těchto tří autorů máte čistě subjektivně nejraději?

Dvořáka. Je to genetika. Oba jsme Češi. Mám pocit, že jeho hudbě rozumím. Nebudu rozebírat hudebně teoretická hlediska. Je to prostě pocit. Navíc právě Moravské dvojzpěvy jsem hrál už mnohokrát s různými sólistkami. Jsem si jistý, že s Evou Dřízgovou a Veronikou Holbovou to bude moc fajn zážitek pro posluchače i pro mne.

Se sopranistkou Evou Dřízgovou spolupracujete už léta, natočili jste spolu krásné CD s písněmi Christiana Sindinga. Jak byste svou kolegyni po profesní stránce charakterizoval?  

Spolehlivá, pracovitá, vždycky skvěle připravená. Někdy se stydím, že takový nejsem taky. Ale teď vážně. Nejenom já, ale mnoho mých známých a kolegů si Evy Dřízgové nesmírně váží za to, co vytvořila a stále vytváří na jevištích divadel i koncertních pódiích. Kdo měl možnost ji slyšet, nemůže ji nemít rád. Co je ještě krásnější, když zjistíte, že je úžasný člověk s takovou dávkou lidskosti a pochopení, kterou jí většina lidí může jen závidět.

Co vás na hudbě nikdy neunavuje?

Když je ta hudba opravdu dobrá. Nezáleží na stylu nebo žánru. Prostě musíte slyšet, že je v ní energie, emoce a upřímnost. Naopak blbá hudba dokáže unavit poměrně rychle.

Co vás naopak na hudbě dokáže odradit?

Když vidím, že se na jevišti odehrává zoufalá exhibice interpretů, kteří se snaží zaujmout publikum svým egoismem. K tomu mě jako diváka přece nepotřebují a já u toho nemusím být. Pokud děláte hudbu, zkoušejte ji dělat pro ni samotnou.

Máte nějaký sen, který byste si rád splnil?

Mám. To ale vůbec nesouvisí s hudbou. Raději bych si ho nechal pro sebe, ale jestli se splní, slibuju, že dám vědět.

Myslíte si, že klasické umění má perspektivu do budoucna, že nepřežije jen jako muzejní hodnota?

Já pořád doufám v to, že nepůjde o muzejní hodnotu! Umění by mělo být součástí každého člověka. Společnost se momentálně intenzivně zabývá zdravým způsobem života. Až se dostane do stádia, kdy začne řešit nejen fyzickou, ale i psychickou a emocionální pohodu, zjistí, že potřebuje umění. Proto tady umění celou dobu je.

Nevadí vám, že se pořád dokola uvádí hudba Mozarta a Beethovena, ale hudbu 20. století či současné autory lze při troše štěstí zaslechnout pouze na specializovaných festivalech?

Je pravdou, že se hudbě 20. století nedostává takové pozornosti, jakou by si mnohdy zasloužila. Já ale nejsem pravá osoba, které byste se na tohle měl ptát. Sám na sobě pozoruji, že k některým modernějším skladbám musím ještě dospět.

Nedávno jsme se potkali na koncertě Svatováclavského hudebního festivalu. Oceňujete návrat hudby do sakrálních staveb?

Samozřejmě. Jestli se nemýlím, motto Svatováclavského hudebního festivalu je „Koncert v kostele je zážitek.“ A je to pravda. Ať mluvíme o akustice, která je velmi specifická, nebo o duchovním rozměru, který tento prostor bezpochyby má.

Jak byste se rád viděl za 20 let?

Úplně stejně. Já nemám důvod něco měnit. Dělám práci, kterou mám rád, s lidmi, které mám rád, a teď mě nenapadá žádné lepší řešení. Nechám tomu volný průběh. Možná budeme za 20 let dělat rozhovor na úplně jiné téma a já se budu věnovat úplně jiným věcem, ale teď chci ještě chvilku hrát na klavír a dělat hudbu.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.