Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Jako v nebi, tak i na zemi. Slezský hold Petru Bezručovi prokazuje, že odkaz básníka je dosud živý

Jako v nebi, tak i na zemi. Slezský hold Petru Bezručovi prokazuje, že odkaz básníka je dosud živý

17.10.2017 Obraz & Slovo

K letošním bezručovským oslavám se postupně připojují nejen instituce, ale i jednotlivci se svými vlastními pokusy, jak vzdát slavnému bardovi hold. Jedním z nich je i sborník nazvaný Jako v nebi, tak i na zemi, který připravil k vydání editor David Bátor za výrazné pomoci Marka Wolfa a v grafické úpravě Pavla Kerlina. Jim oběma, spolu s řadou dalších, děkuje v úvodním slově právě David Bátor. Jaký tedy je tento slezský hold místnímu bardovi?

Zvětšit obrázek

Obálka sborníku Jako v nebi, tak i na zemi.

Sborník je členěn docela přehledně a hlavně se záměrem mapovat základní rozměr básníkova putování nejen Slezskem a Moravou, ale dál do vzdáleného zahraničí i blízkého Polska. Objevují se proto stati literárně-historické, komparatistické i ty vzaté jaksi z dějin každodenního života. Všechny v zásadě drží elementární odbornou úroveň a vnáší i řadu cenných otázek, jako např. studie L. Martinka ze Slezské univerzity. Ta připomíná jisté provokativní nebo spíše kontroverzní postavení Slezských písní pro Poláky z těch oblastí, které byly po první světové válce národnostně i státně problematické. Používá k tomu srovnání s polským básníkem P. Kubiszem a ukazuje, že to, co se u nás jevilo jako všeplatná norma národnostního vzmachu, může být vnímáno i jako národnostní šovinismus.

Pro milovníky Bezručova díla je cenným zdrojem informací také studie Dílo P. Bezruče v mezinárodním jazyku Vlastimila Kočvary. Text pojednává nejen o překladech Bezruče do esperanta, ale též o atmosféře a lidech, kteří tvořili centra esperanta u nás i ve světě. Zároveň poukazuje i na pozoruhodný fakt, že esperanto se v mnoha případech stalo i jakýmsi „třetím“ jazykem překladu. Totiž že právě díky překladům do esperanta se Bezručovy Slezské písně dostaly například do Číny, ale i jinam.

Branku u Opavy zase zastupují hned dva texty, jedna je studie-článek mapující osud českého učitele v Brance Čeňka Kanclíře. Text s detailností zaujatého chodce mapuje příběh tohoto propagátora české kultury a jeho vztah k Petru Bezručovi. Druhý je jakousi reportáží a reflexí nového fenoménu, totiž Braneckého literárního festivalu, který každoročně sdružuje jak místní umělecké nadšence, tak i autory národního významu.

Jinému detailu z Bezručovy biografie, výletům po Vítkovsku, se zase věnuje Ondřej Hložek. Tento text ale sráží absence „pointy“, protože jestliže se pokouší hovořit o vlivech, které krajina měla na psaní Bezručových textů, i těch mimo jádro Slezských písní, což je záměr velmi úctyhodný, očekával bych trochu soustředěnější pohled do těla básně, a ne jen její prostou citaci a položenou, leč vzápětí odmítnutou otázku, nakolik v konkrétní básni autor zaměňuje, či nezaměňuje pojmy Slezsko a Morava.

Toto všecko jsou texty, které nějakým způsobem mapují a mnohdy též doplňují informace o životě a díle slezského básníka. Co ale v rámci sborníku působí poněkud problematicky a zároveň ukazuje i na jedno nebezpečí s takovým počinem spojené, je text Kurta Gebauera nazvaný Hloubením tunelů za budoucnost národa. Citujme jeho závěr: „Pražské tunely jsou dobrou investicí do budoucnosti, kdy jezdící auta a český pracující budou vzácností. Příliv pracovitých imigrantů a úbytek energie konečně nastolí v české kotlině zlaté časy. Z Čechů bude jako rarita opečovávaný původní kmen. Jednou z mála činností vhodných pro tuto skupinu původního etnika bude psaní básní v češtině. V podzemí. Na povrchu bude fungovat specifický levl angličtiny, u méně vzdělaných, čerstvěji přišlých, směs ukrajinských a vietnamských dialektů, romštiny, čínštiny a slovenštiny. Češi budou underground středně východní Evropy. Národ Jana Husa, Dobrovského, Jungmanna, Jana Gebauera, Masaryka, Jaroslava a Dominika Haška bude underground středně východní Evropy s centrem v podzemí Stromovky v Praze.“ (s. 11)

Můžu sebevíc rozumět ironii, sarkasmu, ale musím se přiznat, že kdesi v základech tohoto textu cítím jakýsi, bohužel, ve sborníku vůbec nereflektovaný rozměr šovinistický a xenofobní; že zkrátka není ono slezanství, moravanství, slovanství, češství Bezručovo vnímáno jako fenomén dobově ukotvený a do dvacátého prvního století nepřevoditelný, jak věřím. Že právě toto je jedno z míst, kde musí touha uctít památku ustoupit klidnému vědění a vědomí. Protože se domnívám, že daleko cennější je pro nás Bezruč takový, jakého si přečteme, než ten, kterého budeme piedestalizovat se vším všudy.

Právě o to první se, myslím, pokouší David Bátor v poslední části sborníku, kde nechává promlouvat autory, dnešní i minulé, o svém postoji k Slezsku, k Bezručovi, k básním. V takovém případě je tedy nejspíš i zbytečná otázka kvalit jednotlivých příspěvků, protože tu nejde o nějaké programové prohlášení, ani o snahu postihnout celý region, spíš se Bátor spolehl na jména, která sám pokládá za součást Bezručova odkazu tím, že se k autorovi Slezských písní sami hlásili (Lev Karvinský, Chamrád, Závada), nebo sáhl po autorech nějak s regionem spjatých.

Zde snad jen drobnost – takový počin si přeci jen zasloužil alespoň několik slov k dovysvětlení, protože potom člověka nutně napadají otázky, jestli poezie Davida Bátora a Víta Slívy je zde souměřitelná třeba s verši Vladimíra Víchy či Jana Kunzeho. A zda k Bezruči jako symbolu touhy a odhodlání rvát se o život skutečný, živý i žitý, nemluví v kraji básníků víc, a to hlasy daleko inspirativnějšími. Možná, že byli osloveni a odmítli, nevíme, a to je škoda. Tím ovšem, opakuju, nevolám po úplnosti, nenapadám ani výběr, jen podotýkám, že mohl být objasněn a pojmenován přesněji, než jak se to stalo zde, v mikroúvodu k oddílu: „Poslední kapitolou této knihy jsou zcela pochopitelně básně a písňové texty. Všechny texty v této kapitole jsou holdem básníkovi, který svým dílem položil základní kámen poezie ve Slezsku a stále je a zůstává jakousi kulturní křižovatkou i věčným otazníkem literárních dějin.“ (s. 45)

Maticí slezskou vydaná antologie je tak úkazem, který doplňuje Bezručovské oslavy a zároveň je vlastně i trochu pojmenovává – staly se předmětem zájmu jak vědeckých institucí, tak bouřlivých jedinců, kteří, tu s většími, tu menšími prohřešky proti typografickým a nakladatelským zvyklostem, vehementně vytahují Bezručovo dílo a kladou je na svůj štít. Což je ostatně sdostatek zřetelným důkazem, že jde, zaplaťpánbůh, o dílo aspoň v tomto regionu živé a žité.

Jakub Chrobák | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.