Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Norbert Lichý slaví 30 let u Bezručů a říká: Někdy se mi o divadle zdají strašné sny

Norbert Lichý slaví 30 let u Bezručů a říká: Někdy se mi o divadle zdají strašné sny

20.10.2017 Divadlo

V sobotu 20. října se v Divadle Petra Bezruče uskuteční benefice a neformální oslava herce Norberta Lichého, který na této scéně působí již třicet let - od listopadu 1987. Benefičním představením se stane inscenace Spalovač mrtvol, kde ztvárňuje hlavní roli. Poté by mělo následovat společenské setkání. Možná přijde i dražba předmětů, se kterými Norbert Lichý hrál na jevišti. Výtěžek zamíří na dobročinné účely, stejně jako vstupné. Tři dekády s jedním divadlem to už je svým způsobem i důvod na menší rekapitulaci.

Zvětšit obrázek

Norbert Lichý jako hlava rodiny v inscenaci Spalovač mrtvol.
Foto: Lukáš Horký

Sobotní benefice má dobročinný charakter. Komu bude věnován výtěžek?

Školičce Dáši Mazákové pro děti s více vadami. Máme s nimi dlouholetou spolupráci, vždy u nás slaví Vánoce.

Je znám sobotní program? Jak bude benefice probíhat?

Představuji si to tak, že bude společenská zábava. Benefiční večer je sice oficiálně pojmenován po mě, ale ještě jsou tady dvě kolegyně, které mají diváci možnost vídat na jevišti Divadla Petra Bezruče stejnou dobu jako mne, Kateřina Krejčí a Marcela Čapková. Myslím, že bychom měli slavit všichni společně a třeba si promítneme fotografie a ukázky z her.

Je připraven nějaký scénář?

Na to jsou jiné hlavy, vedení divadla. Já mám samozřejmě seznam hostů, které bych rád viděl. Snažil jsem se pozvat všechny, se kterými jsem tady spolupracoval, režiséry, dramaturgy, bývalé kolegy. Pozval jsem pana Nohavicu, pana Wykrenta, pana Eliáše, paní Vikovou a mnoho těch, kteří mě znají od dětství.

Na jevišti DPB jste hrál už jako devítiletý, jak to ale vypadalo v roce 1987, když jste do tohoto divadla nastupoval do stálého angažmá?

Začalo to nevinně. V osmdesátém sedmém jsem dostal první roli jakože na angažmá. Když se v uvozovkách povede, tak že dostanu smlouvu. Myslím, že to bylo v Miláčkovi a hned pak následoval Ondráš. Oficiálně se mnou uzavřeli smlouvu nastálo až v roce 1988, ale přišel jsem už v listopadu 1987. Takže jsem přecházel uprostřed sezóny z Divadla loutek do Divadla Petra Bezruče.

To bylo ale ještě v bývalém sídle, kterým byl Dům kultury Vítkovice, dnes Dům kultury města Ostravy. Jak to tam vypadalo?

Já to tam měl rád, ten velký prostor. Současný prostor je variabilní, ale málokdo s ním pracuje naplno. Kdežto v kulturáku bylo třeba propadlo, které se dnes už jen tak nevidí, natož aby jej využili tvůrci inscenace.

Jsou režiséři, kteří jsou schopni naslouchat nápadům herců?

Ale ano, ale většinou je lépe to zařídit tak, aby to vypadalo, že je to jejich nápad, jako u všeho. Berte to ale, že jako žertuji.

Nejste jenom herec, ale také skládáte hudbu a hrajete v několika kapelách. Neuvažoval jste taky někdy o možnosti režírovat nebo mít vlastní pořad?

Ne, nikdo mi to nenabídnul. Sólovou věc určitě ne, ale je tady aspoň Audience, kde ovšem také nejsem sám. Navíc, divadlo jednoho herce není zcela mé gusto, protože divák, který si koupí lístek, tak ví, že už nikdo nepřijde, a z toho mohou pramenit i různá zděšení. Takže se toho bojím, koukat se hodinu a půl na jednoho chlapa. Musel bych si to pekelně promyslet.

A jak vzpomínáte na své působení v Divadle loutek, kam jste přestoupil ze Šumperského divadla?

Chtěl jsem se dostat do Ostravy, tak jsem přestoupil do Divadla loutek. Ostravská divadla byla tehdy společně pod jednou institucí, takže případný další přestup už byla otázka jednoho podpisu. K legendárním představením patřil Kuba Kubikula, kterého jsme hráli mockrát. Ještě po mém odchodu byl na repertoáru tři nebo čtyři sezóny, nastudoval jej Petr Nosálek, dej mu Pánbůh věčnou slávu. Já tam hrál medvědáře a hrál jsem na harmoniku. Barbucha měl čtyři variace velikosti loutky a postupně se zvětšoval. To jsem byl mladý, třiadvacet, jo, to se to hraje, když je někdo mladý. Teď už je to těžší.

V čem je to těžší?

Člověk není pěkný, jak býval, ani tak zajímavý. Mám na mysli hlavně opačné pohlaví…

Ale přicházejí zkušenosti, ne?

Ale to jo, jenže když se člověk dívá, jak holky chodí na mladé kolegy, tak si říká, no jo, máme to za sebou. Ale je to tak správný.

Když se vrátíme k sobotní benefici, pamatujete na nějakou podobnou oslavu svých kolegů?

Pamatuji si, jak měl oslavu pan Odl, když v divadle slavil padesátiny. Ve starém divadle po představení Nebe na zemi, kdy jsem hrál na piano. Má oslava padesátin ale už nedopadla tak dobře, to jsem šlápnul do prázdna a roztříštil si patu.

Tři dekády u divadla, to je nepřeberné množství rolí a hereckých zkušeností, na které nejraději vzpomínáte?

Tak to víte, nejlepší to bylo zamlada. Když přijde zkušenost a člověk si na jevišti pohrává, tak už je to jiné. Kdybych dříve hrál s tím, co dnes vím, taky by to vypadalo hodně jinak. Některé věci dojdou pozdě a vrátit se nedají. Tehdy se člověk rychle učil a byl samá sranda.

I za tuhého režimu?

V divadle je vždycky sranda. I když tehdy byl jasný nepřítel. Pokud nebyly agitky, tak ruská kultura není blbá. Třeba k moc hezkým představením patřila Revoluční freska v režii pana Janíka. Na něj vzpomínám strašně rád, byl to učitel a pracoval s hercem, dověděl jsem se od něj hodně věcí, měl autoritu, a to jsme byli někdy i rošťáci. Moc rád vzpomínám na Ondreje Spišáka, Cikáni do nebe a Rozmarné léto, obě inscenace byly výborné. Pak Pavel Palouš, druhý kmenový režisér tohoto divadla, ten mi dával velké role a občas i muziku. Dnes už je takových nabídek málo, konkurence je velká a já také nejsem nějaký extra skladatel. Také vzpomínám rád na německo-polského režiséra Ochodla. Mohl bych jmenovat spoustu režisérů, ale nechci, myslím, že většina z nich mi hodně dala.

A nějaká nezapomenutelná historka?

Ne. Nejsem „rozprávač vtipov“. Nejsem bavič.

A zásadní vzpomínka?

Zásadní je ta, když nás rozpustili jako příspěvkovou organizaci. Hráli jsme představení Cikáni jdou do nebe a poté jsme přečetli dopis magistrátu. Následně se pustili Nohavicovi Kejklíři a všichni jsme plakali. Bylo to silné a smutné. Druhý den jsme šli na pracák. Přitom nebyl žádný důvod nás rozpustit.

Jak je to s dnešní pozicí divadla, hraje se o současných problémech?

Nechci se nechat někam zahnat. Musíme být tolerance sama…

Ale když budeme vše tolerovat, to asi daleko nedojdeme…

Někteří mají představu, že diváci jsou unavení, chtějí si odpočinout a zasmát se, ale podle mě se nepotřebují jen zasmát, oni potřebují emoce, které ale můžou být i naprosto vážné. Je třeba uvádět příběhy, ne tituly, které nic neříkají. Někdy odcházíte z divadla a nemáte nic, zasmáli se zbrojnoši. Na dobré představení si ale vzpomenete i dlouho poté. Někdy někde, něco se divákovi vybaví…

A co se vám vybaví jako herci?

Divák! Také se mně zdává o divadle. Strašné sny, hlavně, že zapomenu text. Někde stojím a vůbec nevím, co mám říkat.  Probudím se hrůzou! Jakou roli má splňovat divadlo, o tom měl jasnou představu pan Janík. Dokonce se někdy naštval a odešel. Trval na tom, nekompromisně.

Takoví režiséři asi moc nevyhovují…

Ale ano, chtěl nás vyprovokovat a pomohlo to, šli jsme do sebe a hodně jsme o tom přemýšleli. Chtěl, aby divadlo a herectví bylo pravdivé.

Dá se dělat i v dnešní době pravdivé divadlo?

Ano, ale taky musí být dobrý text. Není řečeno, že člověk má trhat kulisy, ale přesvědčit lidi, že to myslíte vážně. Diváci se nemění, poznají lež. Vědí, když jenom předstíráte a máte odstup, nedá se samozřejmě ke všemu takto přistupovat, ale principiálně by to tak nějak být mohlo.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.