Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Všichni víme, že jsme smrtelní, říkají inscenátorky „Poslední večeře“ v Hotelu Palace

Všichni víme, že jsme smrtelní, říkají inscenátorky „Poslední večeře“ v Hotelu Palace

23.10.2017 18:34 Divadlo

Po čtyři následující večery vdechne život prázdným prostorám ostravského Hotelu Palace život tvůrčí tým, který se sešel, aby pod hlavičkou Kulturního centra Cooltour představil nový divadelní projekt nazvaný Running (túmór) aneb Poslední večeře v Hotelu Palace. Projekt vznikl na motivy textu Jakuba Vilímka, mladého autora oceněného agenturou Aura-Pont za nejlepší původní českou hru, a který ji v tomto případě psal přímo „na tělo“ místu, kde inscenace vznikla. Autorkou scénáře a dramaturgyní inscenace je Simona Petrů, režie se ujala Tereza Lexová. S oběma jsme si povídali o chystané inscenaci, jejímž tématem je rakovina.

Zvětšit obrázek

Simona Petrů (vlevo) a Tereza Lexová.
Foto: L. Vrchovský

Co vás přivedlo k účasti na realizaci projektu Running (túmór)?

Tereza: S nabídkou projektu nás oslovilo kulturní centrum Cooltour prostřednictvím Báry Kocmánkové, která nejen zastupuje organizaci, ale jako herečka v inscenaci i účinkuje.

Tématem projektu je zhoubná nemoc, rakovina. Bude to o těžké nemoci jednoho člověka, nebo se dostanete i k přesahu osobního lidského rozměru a k širším souvislostem?

Simona: Tato inscenace přesahuje osobní rozměr příběhu jednoho člověka, který se musí vyrovnávat se zprávou, že jeho život se chýlí ke konci. My jsme to chtěli pojmout jako obecné téma tabuizované choroby. Té choroby, na kterou raději nemyslíte do chvíle, než s ní přijdete do bližšího kontaktu. Pokud se ale člověk setká s touto diagnózou, ať už se týká jeho nebo někoho z nejbližšího okolí, musí se s tím začít vyrovnávat. My na několika osobních příbězích ukazujeme různé varianty toho, jak se utkat s nemocí, jakým způsobem se s ní utkávají zdravotníci a jak je na tuto nemoc nahlíženo ve společenském kontextu. Kromě postav, které samy nemoc prožívají, je tady i postava lékařky, která vše vidí z druhé strany. Je tu zdravotník, který otevírá otázky, jakým způsobem komunikovat s pacienty. V obecném rozměru pak hovoříme o tom, že každý z nás má v případě nemoci právo se rozhodnout o vlastní cestě a všichni ostatní, příbuzní, lékaři, zdravotníci, prostě všichni jsou povinni toto respektovat, akceptovat. Dotýkáme se i tématu dobrovolného ukončení života, eutanázie.

Nejde tedy, jak vás poslouchám, jen o prvoplánovou výzvu k prevenci…

Simona: Nejde, i když jsme se rozhodly začlenit do projektu i příběhu Lucie Bitalové, ženy, která rozjela akci Měsíc raka, což považuji za absolutně hrdinský čin ve chvíli, kdy se dozvím takovouto diagnózu a vidím, že můj život končí, a jsem schopná ještě všem ostatním říci: Nebuďte blbí a jděte na preventivní prohlídku.

Tato otázka by spíše patřila autorům textu a dramatizace, nicméně slova v podtitulku mají biblický podtext. Je to záměr?

Tereza: Záměr to samozřejmě je. Spojení slov „poslední večeře“ s sebou nese v našem kulturním kontextu metaforický význam. Myšleno nikoli náboženský, ale obecněji duchovní. Souvisí s tím, že téma rakoviny s sebou přirozeně nese téma smrti, vědomí naší konečnosti, pozemské účtování, smíření, touhu lidské duše po transcendentnu, ať už je vykládáno jakoukoli formou. Poslední večeře ale nemusí být jen časem, po kterém se navždy rozejdeme, ale naopak časem, kdy se naposledy sejdeme, abychom spolu zažili cenné chvíle. Poslední večeře tak není myšlena jako společné stolování, ale jako poslední usednutí, modlitba či rozloučení s těmi, kteří si na nás mohou odnést památku a v jejichž myslích můžeme dál trvat.

V tiskové zprávě kulturního centra Cooltour je psáno, že autorka psala svoji hru „přímo na tělo“ této inscenaci…

Tereza: Text jako takový vznikal s vědomím toho, v jakém prostoru se bude inscenace odehrávat, a díky tomu můžeme složit několik souběžných příběhů o cestách, jakými se lze s tabuizovanou diagnózou vyrovnávat.

Proč se bude hrát zrovna v nehostinných prostorách bývalého Hotelu Palace?

Tereza: Projekt se měl původně uskutečnit v objektu bývalých městských jatek na Stodolní ulici, krátce před začátkem zkoušení tam ale došlo k technickým komplikacím a bylo třeba přesunout se jinam. Objekt bývalého Hotelu Palace se ukázal jako ideální místo, které nabízí nejen zcela unikátní atmosféru zanikajícího světa – a tedy jakéhosi bezčasí – ale členitý prostor nám umožnil také rozehrát tematické výtvarné instalace Lenky Přibylové. Hotel Palace se nám stal jakousi metaforou rozpadajícího se života a pozemského těla, které však, pokud nalezne novou ideu, může vydat spoustu cenného, přestože neodvolatelně spěje k zániku své existence v původní formě.

Je tedy inscenace nepřenosná do jiných prostor?

Simona: Ano. Inscenace je k prostorám Hotelu Palace velmi těsně připoutaná.

Kdybyste měly pojmenovat žánr, ve kterém se inscenace odehraje, co byste řekly?

Tereza: Pokud bych musela žánr nějak označovat, zřejmě nejlépe naplňuje záměry „site specific“. Inscenace je zasazena do kontextu konkrétního prostoru, vychází a pracuje s jeho geniem loci. Tematicky má propojovat divadlo a výtvarné umění a v neposlední řadě také probouzet v lidech zájem o to, co možná přehlížejí. Ve svém městě i ve svém životě.

Co si přejete, aby divák cítil, když bude odcházet z představení?

Simona: V téhle inscenaci se pořád dokola opakuje otázka: Co byste si doopravdy přál nebo přála? Já bych si přála, aby divák necítil skleslost a bolest, ale aby odcházel s pocitem, že všichni víme že jsme smrtelní a že náš život jednou skončí, ale máme právo a svobodnou možnost naložit se svou smrtí jako se svým životem. Není důležité, kolik času nám ještě zbývá, ale jakým způsobem jsme s tím časem schopni naložit.

Data představení Running (túmór)

24.10. v 19:00 PREMIÉRA
25.10. v 19:00 1.repríza
26.10. v 19:00 2. repríza
27.10. v 18:00 3. repríza

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.