Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Kniha o Slezské Ostravě jde na dračku, její autor Česlav Piętoň připravil i výstavu a vypráví, jak se děsil místního hřbitova

Kniha o Slezské Ostravě jde na dračku, její autor Česlav Piętoň připravil i výstavu a vypráví, jak se děsil místního hřbitova

29.10.2017 Obraz & Slovo

Generace, která toho z historie Ostravy věděla nejvíce, postupně vymírá. Naštěstí se ještě najdou jedinci, kteří si své poznatky nenechávají jen pro sebe, ale rádi je předají budoucím pokolením. Což je případ devětasedmdesátiletého badatele a kronikáře Česlava Piętoňe z Muglinova. Měsíc co měsíc vytváří monotematickou stranu v místním zpravodaji a rozhodnutím zdejší radnice mu nyní po sedmi letech vyšla kniha o předválečné historii Slezské Ostravy.

Zvětšit obrázek

Česlava Piętoň (vpravo) při křtu knihy Slezská Ostrava v proměnách času.
Foto: Slezskoostravská galerie

Publikace nazvaná prostě Slezská Ostrava v proměnách času je souhrnem všech Piętoněm dosud publikovaných článků i fotografií. Chodící kronika a podle některých „místní Alois Jirásek“ sice upozorňuje, že se jedná jen o recyklaci informací vytištěných ve zpravodaji Slezské radnice, přesto je kniha velmi úspěšná a navíc ji doprovází i samostatná výstava ve Slezskoostravské galerii.

Kdo se do knihy začte, musí uznat, že díky místnímu „Jiráskovi“ zdejší ostravský obvod doposud neměl vydařenější zrcadlo lokální historie, jelikož Piętoňova zjištění jdou hluboce nad rámec běžných tiskovin. Dokáže být informačně velmi přínosný i na malé ploše. Řadu zjištění má podložených dnes už nedostupnými prameny, což je ostatně i důvod, že jeho pravidelné příspěvky v místních novinách si lidé na rozdíl od jiných informací rádi uchovávají.

Někteří vědí, že se Slezskou Ostravou je spjat například Ivan Olbracht, Zdeněk Jirotka nebo Ota Filip, zde však Piętoň teprve začíná a je ochoten na požádání vysvětlit, kde se například nachází ten skutečný rodný dům Zdeňka Jirotky. Velkou roli hrají i jeho vlastní zážitky z dětství, nejeden je přitom atmosféricky dušičkově strašidelný.

Výstavu ve Slezskoostravské galerii tvoří obvyklé panely, které si obvod nechal pořídit už v minulosti, Piętoň byl navíc požádán, aby je doplnil o další materiál. Ve většině případů se jedná o pohlednice, které ještě nebyly veřejnosti tolik známy a poprvé se s nimi seznamuje právě v místním zpravodaji a posléze v jeho knize.

„Na těchto panelech se jedná o zvětšené fotografie, pokud možno ty, které se v knize objevují.  Například historické fotografie, ale také pohlednice Slezskoostravského hradu. Jsou uspořádány tak, jak si je sám průběžně po sedm let připravuji. Kdybych vystavil jen originály, které jsou navíc malé, tak na nich lidé téměř nic nerozpoznají. Když se ale zvětší do formátu A4, vynikne množství rozmanitých detailů,“ vysvětluje badatel.

Publikace se rychle šíří mezi místními. „Vypadá to, že je úspěšná. Potkal jsem sousedku, která se do galerie vypravila s vozíčkem, protože dostala za úkol pro rodinu koupit pět kusů,“ usmívá se místní kronikář, který na vernisáži rozdal asi sedmdesát podpisů. Potkal se tam také s místním pamětníkem a rodákem profesorem Janem Hališkou, který mu podle jeho slov může ještě poskytnout dosud neznámé cenné informace. „Rád bych jej požádal o upřesnění budov, které se nacházely po druhé straně Bohumínské ulice a které byly zbořeny při její přestavbě. Padl celý blok baráků, přitom existuje fotografie, která je zachycuje. Chybí mi soupis obchodů. Pan Hališka je sice mladší než já, ale je možné, že si pamatuje něco jiného než já. Vždycky je cenné konfrontovat své vlastní poznatky s jinými. Třeba ohledně zahradní restaurace U Rudolfa,“ vysvětluje Piętoň.

Dalším zvláštním případem je i restaurace U dubu. „Prvně jsem její název považoval za zavádějící, trvalo delší dobu, než se mi podařilo její existenci ověřit, dokonce existuje i snímek jejího sálu,“ vypráví nadšeně badatel.

Fotografií, které má k dispozici, je ovšem mnohem více, zdaleka ne všechny byly zatím zveřejněny. Což je dáno i omezeným prostorem v novinách anebo také v knize, která přes velký formát zdaleka nevyužívá veškeré grafické možnosti, jež by díky němu mohla mít. Přesto její vydání autor velmi vítá. „Generace, která něco ví o minulosti obvodu a Ostravy, postupně vymírá. Jsem rád, že jsem dostal možnost své znalosti zhodnotit. Můj seriál v místních novinách už má od začátku roku několik nových dílů a k některým námětům se mohu dostávat znovu. Při stavbě bunkru na Muglinově jsem například objevil snímek naší klubovny číslo 37, kam jsem chodil v roce 1946. Pamatuji si, že to bylo na Vánoce. To jsem nebyl ani skaut, ani vlče. Pamatuji si, jak na ni někdo upekl koláčky, které tak neodolatelně voněly. Nakonec každý dostal jeden a dvě cukrovinky k tomu,“ líčí pamětník.

Jenže to skutečné dobrodružství mělo teprve začít. „Schůzka skončila ve 20 hodin a já měl jít sám domů do středu Muglinova. Dnes to není problém, vše je osvětlené, ale tehdy nic, všude tma, a to byl horor. Je třeba si uvědomit, že to byla doba, kdy si dračky peří vyprávěly různé strašidelné příběhy. A já měl najednou jít sám domů. Celý den na ta strašidla nemyslíš, ale pak se vše sepne a za každým rohem někdo je,“ poutavě vypráví Piętoň. Navíc jeho cesta tehdy vedla kolem hřbitova, co pro sedmiletého kluka představovalo další napětí.

„Hřbitov je pořád stejný, akorát se likvidují staré hroby, včetně márnice, která ve své době sloužila svému účelu. Uchovávala mrtvoly, které byly na márách. Čtyři lidi je tam vždy nesli. Horší ale bylo, když se objevil nějaký sebevrah. Jednou přinesli paní, která se utopila v místním rybníku, nevím, jestli záměrně, nebo to byla nehoda. V márnici ji převlékali, hadry jsme našli pohozeny za márniční zdí, kde se jinak dávaly staré věnce. Dívali jsme se na ni okýnkem a prožívali ten horor. Ale ono to bylo spíše hrůzostrašné krásno ve smyslu: Já jsem ještě tady, ona už je mrtvá. Chtěl bys a nechtěl bys…,“ zamýšlí se nad životním údělem Česlav Piętoň.

O to větší překvapení a důkaz toho, jak se životní kruhy uzavírají, jej potkaly i na nedávném zahájení výstavy. „Na vernisáži si nechala knihu podepsat příbuzná jejího jediného syna. Takových věcí dokumentujících sounáležitost dějin je ovšem více,“ usmívá se autor přínosné publikace o historii Slezské Ostravy.

Knihu je možné koupit ve Slezskoostravské galerii za 250 korun. Výstava, která zabírá tři velké místnosti, potrvá do 8. listopadu 2017.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.