Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Peníze si do hrobu opravdu nevezmeme, říká Lenka Kocierzová, ilustrátorka knihy Co víme o smrti…?

Peníze si do hrobu opravdu nevezmeme, říká Lenka Kocierzová, ilustrátorka knihy Co víme o smrti…?

21.11.2017 Obraz & Slovo

Každý z nás dobře ví, že jednou zemře, ovšem neví, kdy a neví jak, říká novinář Miroslav Sígl ve své knize nazvané Co víme o smrti...? Jejího druhého vydání se nedožil, což znamená, že už ani nepoznal výsledek práce ostravské výtvarnice Lenky Kocierzové, která ji ilustrovala svými charakteristickými kresbami s černou linkou. Byl by ale spokojen. Lenka Kocierzová, která je držitelkou titulu Seniorka roku 2017, se na takovou práci jako jsou ilustrace knihy výsostně těšila a říká, že s výsledkem je mimořádně spokojená, však také do časosběrné publikace plné citátů a úryvků z klasických děl propašovala ostravské reálie, zejména ze svých milovaných Vítkovic. O tom všem se mohli dozvědět návštěvníci prezentace knihy v ostravském Domě knihy Knihcentrum. Přítomná byly nejen živelná ilustrátorka, ale také Lenka Střížovská, autorova dcera, a vydavatel knihy Karel Hejna.

Zvětšit obrázek

Ilustrátorka Lenka Kocierzová během prezentace knihy Co víme o smrti...?
Foto: Hana Papežová

Můžeme znát podrobnosti vašeho seznámení s panem Síglem?

Mirek Sígl byl novinář a kronikář. Když se dozvěděl, že já jsme také kronikářka, už byly ruka v rukávě. Začalo mezi námi zajímavé přátelství. Kronikářská činnost nás spojila. Dotáhla jsem jej s jeho manželkou do Ostravy a odjížděli nadšeni. Všude pak říkal, jak je Ostrava úžasná a jací jsou ti Ostraváci výborní lidé. Vždycky vyprávěl o své dceři Lence, kterou jsem ale tehdy ještě neznala. Až později, když jsme společně jeli uložit Mirkovu urnu na hřbitov, jsem se setkala s jeho dcerou Lenkou, která je mou velmi dobrou přítelkyní a knihu pomáhala dokončit. Smrt jejího tatínka nás vlastně spojila. Všechno se najednou začalo rodit. Letos už je to pět let.

Jak kniha vlastně vznikla a proč jste neilustrovala už její první vydání?

Miroslav Sígl v sobě tuto myšlenku nosil už dlouho. Všichni lidé tomuto tématu unikají anebo se jej bojí. Přitom jde o součást našeho života. Připravila jsem mu návrh obálky a další kresby, ale nakladatel tehdy prohlásil, že chce, aby v knize byly fotografie. Pokrčila jsem jenom rameny. Takové situace se stávají a tak v prvním vydání byly hlavně fotografie náhrobků. S panem Tomášem Hejnou z Olympie jsme se dohodli až na druhém vydání, přitom to první vydal jeho strýc, takže vše je opět propojené.

Spolupráce s vaší jmenovkyní Lenkou tedy už byla snadná?

Seznámily jsme se i skrze vycházky po ostravských hřbitovech, to téma mi je velmi blízké, zpíváme si na nich písničky a recitujeme básničky o smrti. Kniha mi byly blízká a tak s Lenkou už to byla práce jedna radost. Vymyslely jsme třeba, jak namalovat hřbitovní zeď nebo křížovou cestu. Vše šlo jako ping-pong. Ze sedmdesáti jich bylo nakonec dvě stě. Najednou to nebyla vůbec kniha o smrti, ale kniha o životě a o našem přátelství. Je to má cesta k mému konci a jsem ráda, že to tak dopadlo. Křest byl v nové budově v Národním muzeu v Praze.

Podařilo se do knihy zanést některé reálie z Ostravy?

Objevuje se v ní například naše Moranka z Vítkovic, jak ji vynášíme, pak ostravské synagogy, otázka židovství. Ostravských motivů je tam opravdu hodně.

Jak vnímáte přítomnost smrti? Není to příliš odstrašující téma?

Lenka bydlí v ulici U hřbitova a chodí s vnoučaty na procházky právě na hřbitov. I já mám dceru, která bydlí naproti hřbitovu, kam chodíme s vnuky na procházky. Loni jsme pohřbívali mého bratra, vnuk se na mě díval a říká: Babičko, já jsem tě poprvé v životě viděl plakat. Začal přemýšlet o tom, co je to smutek. Takže musíme dětem vyprávět i o takových věcech. Důležité je, co jim tady zanecháme, co po nás zůstane. Když mě ale má maminka brala v dětství na hřbitov, tak se tam potkávala se všemi známými a já musela poslouchat všechny vítkovické drby.

Poslední místo odpočinku je tedy pro vás jednou z nejoblíbenějších lokalit?

Hřbitov to je pro mě oáza lidu, je tam množství zvláštních rostlin a zajímavá architektura. Mám ráda estetiku prvorepublikových náhrobků, dnes je to horší. Písmena něco stojí a tak se nedozvídáme, koho vlastně pohřbili. Dříve to byl třeba báňský inženýr, ředitel šachty, učitelka ve výslužbě, dnes už to tak bohužel není. Když jsme byli s Lenkou na hřbitově v Barceloně, byly jsme jak u vytržení. Přelézaly jsme místní plůtek, a protože jsme nevěděly, že se tam nesmí fotografovat, mám z něj úžasné záběry. Stejně tak třeba v katakombách v Římě, ty jsou také fascinující. Lidé netuší, co vše se může na hřbitově skrývat, učím je dívat se okolo, ale vyprávím i příběhy lidí, kteří jsou na nich pohřbení. Myslím, že to mé posluchače obohacuje. Mám pro ně připraveny i různé hádanky.

V dnešní době se ale o smrti v našem soukromí příliš nemluví, dá se to změnit?

Byla bych ráda, kdybychom se my lidé dokázali více naklonit k okamžiku narození dítěte i ke smrti. Trochu to potlačujeme a to mě bolí. V knize Co víme o smrti…? to tak není a já jsem z ní nadšená. Symbol smrti, smrtihlava, mám v ilustraci ztvárněného i s motivy nahých žen. Víte, jak to je? Nahý jsi na svět přišel, nahý odejdeš. Peníze si opravdu s sebou nevezmeme.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.