Dáme si jednoho Kainara? Nový rozměr starým časům dává vzpomínka Divadla loutek na klasika české poezie

Na začátku komorního večera je anonymní, téměř vylidněný podnik a jeden zpozdilý host.  Podivný „pták“, co nemá na útratu, přesto jej nelze přimět k odchodu. Naopak, jedním gestem přenese unavený personál do iluzivního světa Pepka Kainara, o kterém tvrdí, že mu nebylo rovno. A má pravdu, protože osud, který se odvíjí před očima diváků, jiskří nápady.

Nevrlý číšník, udřený pianista, jednoduchá barmanka, ti všichni najednou pookřejí. Rázem je tady swingový orchestr bývalé kavárny Savoy, který sází jednoho „Kainara“ za druhým, čímž jsou míněny chytlavé písně v dynamickém provedení. Dej se odehrává přibližně na přelomu třicátých a čtyřicátých let a divák musí nabýt dojmu, že Ostrava i Kainar v té době prožívali zlatý věk. Ocitáme se někde na rohu Zámecké a Puchmajerovy ulice a dozvídáme se řadu životopisných detailů. Pak se ale zanoříme ještě hlouběji do Kainarova dětství a prvních lásek.

Z inscenace Stříhali dohola Josefa Kainara. (Foto: Roman Polášek)

Jan miluje Lenku, Stříhali dohola malého chlapečka, Mám křivej nos, zní Kainarovy vlastní i převzaté písně, kontrastující s jeho temnější notou Deštivý den, Starý muž, Míval jsem klobouk anebo Mrtvý vrabec.

Režie Václava Klemense v dramaturgii Daniely Jirmanové vtáhne publikum do děje, až má chuť tančit nebo stepovat, jakoby se skutečně malý prostor Divadla loutek proměnil jako mávnutím proutku v prostorný sál, kde naproti v rohu sedí samotný Kainar. Ale není to oslava s hladkým průběhem, nechybí vzájemné popichování a hecování, a tak zaznívá drama plné chmurného osudu anonymního starce, snad Kainara? Ne, on to přece nemůže být, ale přesto… Snad jeho duch, který za ta desetiletí z Ostravy možná tak úplně nevyvanul.

Z inscenace Stříhali dohola Josefa Kainara. (Foto: Roman Polášek).

Rovných deset Kainarů nasází Orchestr bývalé kavárny Savoy za celý večer. Edita Bandyová, Jana Zajacová, Tomáš Rossi, Aleš Petrič, Ivo Marták a Ondřej Beseda je válí v novém aranžmá Vlastimila Ondrušky. Na účtence se objevují rozmanité styly a prvky, od sólových zpěvů až po sborový voiceband, nechybí parádní step v podání servírky (Vladimíra Krakovková), klavírista (Tomáš Rossi) dokonce vykouzlí zvukem hudebního nástroje cválajícího koně.

Vtip a zábava pohlcují, ale kontakt s dějinnou linkou udržují fakta, jak to vlastně bylo s Kainarem a především jaká byla jeho ostravská zkušenost? Známky z vysvědčení, hlučínská epizoda, koleje, vlak, střelba, a zase ten tajuplný host – tikot hodinek, červotoč času…

Příběh balancuje na rozhraní životopisné balady s oslnivými momenty, všem je jasné, že nad ránem už se nikdy nesejdou, dokonce i ten klavírista, co si prý zahrál jako nikdy, se odmítne vrátit. Kouzlo pomíjí.

Z inscenace Stříhali dohola Josefa Kainara. (Foto: Roman Polášek)

A že tady hrají i loutky? Ano, je to tak, vždyť ústřední host je jen „vycpanina“, ale není to poznat, jeho voditel a hráč Karel Růžička, tedy vrchní zvaný Hamlet, mu propůjčil to nejlepší ze života, a tak se tady stírá hranice mezi světem loutky a loutkoherce, stejně tak další typy loutek a retro-kostýmů Tomáše Kypty vplouvají do děje plného osobitých narážek na básníkovu minulost, jeho přátele a kamarády.

I stínové divadlo zde má své slovo a jestliže sklouznete zrakem na jeden detail, můžete si být jisti, že hra trvá ve všech místech prostorné scény Davida Baziky. Dokonce velký světelný nápis SAVOY hraje.

Přestože v inscenaci zazní didaktické poučky z kavárenského prostředí a třeba i polopatické vysvětlení, co že je to ta koncese, dynamická akce podobné vzdělávací prvky záhy pohltí.

Z inscenace Stříhali dohola Josefa Kainara. (Foto: Roman Polášek)

Je jasné, že loutkoherecký Kainar vznikl z důvodů vyrovnat se s významným výročím, poměřit se s odkazem velkého tvůrce a zároveň naplnit hlavní poslání zdejšího divadla. Ovšem Divadlo loutek přece jen už dávno nehraje pouze pro publikum školní docházkou povinné a zdejší Kainar by snesl dvojí vydání. Hodilo by se dopolední vzdělávací a živelné večerní, protože když na něj zajdete, máte pak chuť navštívit nějaký ten místní Savoy. Asi jej neobjevíte, ale jít se přesvědčit, jak to vypadá na nedaleké Zámecké a Puchmajerově ulici, zvládne každý a s trochou fantazie se přenese i do doby největší ostravské slávy. Divadlo loutek je v tomto směru skvělým hybatelem a iniciátorem.

A když už je ta sláva pomíjivá věc a prostory z doby svého nevětšího společenského lesku v Ostravě dávno neexistují, ještě pořád je tady možnost je aspoň vzkřísit pomocí divadelní iluze. Škoda, že jen na jeden večer.