Mimořádně působivé obrazy Pavly Malinové rozzářily foyer Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě

Kurátor výstavy Martin Mikolášek vybral pro tento skromný negalerijní prostor díla, v nichž se často objevuje motiv klíčové dírky. Autorka je tímto symbolem očividně fascinována a možná je právě klíčová dírka jakýmsi signifikantním kódem k jejímu současnému malířskému přístupu, ale i obecnějšímu odrazu doby, v níž žijeme my všichni. Společnost má dnes totiž tendenci uzamykat se do izolace, byť je paradoxně globálně propojená. Strach z jinakosti, teroru a jiných krizí nás často nutí uzavírat se do zamčeného, zdánlivě bezpečného pokojíčku, z něhož raději nahlížíme svět jen průzorem klíčové dírky.

Z vernisáže výstavy Pavly Malinové. (Foto: M. Kusyn)

I fenomén postinternetové doby ukotvující život v místnostech se symbolicky odráží v motivu klíčové dírky jako jediné spojnice s vnějším fyzickým světem, která je redukovaná na miniaturní až neviditelný prostup. Společnost je přitom již odjakživa zmítána touhou tajného pronikání do soukromí druhých, jenž se česky krásně nazývá šmírování, a pro takovou kratochvíli byly klíčové dírky zcela nezbytným nástrojem. Dnes jejich místo nahrazují sociální sítě, kde každý z nás volí, jak velký klíč ke svému soukromí používá.

Z výstavy Pavly Malinové. (Foto: Jaroslav Michna)

Ovšem tyhle obecnější úvahy nad motivem klíčové dírky jako jakési společenské hyperboly doby jsou v díle Pavly Malinové obsaženy spíše podprahově a autorka s nimi takto narativně nepracuje. Jejich opakované zobrazování ovšem vzbuzuje otazníky po psychologii námětů odražených od společenských fenoménů, které do autorčina myšlení zvnějšku zákonitě pronikají.

Rozhodně se ale v malbě Pavly Malinové nesetkáme se skličující a společensky drásavě kritickou reflexí. Obrazy vyzařují konejšivé, ale zároveň intenzivní světlo, což svědčí o bravurní řemeslnosti v konstituci valérů. Specifikem autorčina rukopisu je materiálové i prostorové vrstvení, jehož výsledkem je strukturovaný vizuální kompozit, zneklidňující oko diváka. To je pak přinuceno těkavě analyzovat a pronikat do hloubek souvrství. Malířská vyspělost autorky ale všechno udržuje v celistvé jednotě.

Pavla Malinová (uprostřed) během vernisáže. (Foto: Martin Kusyn)

Obrazová výstavba není nikdy natolik atomizovaná, aby se rozutekla do dekompozičního chaosu. Někdy je přidržena rastrovou konstrukcí průniku horizontálních a vertikálních linií, jindy vizuálně bohatou směs ukotvuje monumentalizovaná figura ovládající obrazový plán. Vztah k figuře je ale pro mě vzhledem k autorčině malířské autonomii dosti problematický, jelikož působí příliš eklekticky, vytěžujíce monumentální figuraci avantgardních směrů, především kubismu.

Jeden z vystavených obrazů. (Foto: J. Michna)

Jak již bylo ale uvedeno výše, malby Pavly Malinové skýtají mnohovrstevnatý zážitek, a to doslova. Kolážovitá kompoziční hravost opakovaně nutí k ponoru. Ve vazbě tajuplně užitého, ale v důsledku silného motivu klíčové dírky vás plátna nenechají ani na chvíli klidnými. Asi nejvýznačnějším meritem malířského rukopisu Pavly Malinové je ale ona záhadná záře vystupující z obrazů, a to jak v četných detailech, tak v celkovém výrazu. Měkké a klidné monumentalizované tvary v kontrastu s drobnějšími repetitivními strukturami vytvářejí vnitřní napětí a častý moment překvapení. V obrazech je vždy přítomný pohyb, ať už v gestu figury, ve vedení linie či právě v onom rozbíjení vizuální celistvosti.

Myslím, že jakýkoliv obraz Pavly Malinové by v domácím interiéru směle konkuroval televizní obrazovce, ale s přesahem nutícím ke kontemplaci a tichému prožitku.