Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Němcoměr, Surůvka telefonující s Hitlerem i Sudety Kataríny Szanyi. Výstava SO WAS hledá „němectví v nás“

Němcoměr, Surůvka telefonující s Hitlerem i Sudety Kataríny Szanyi. Výstava SO WAS hledá „němectví v nás“

5.2.2018 Obraz & Slovo

Šoufek z helmy vojáka wehrmachtu (Jan Michalisko). Přemítání o slavném malíři Josephu Beuysovi coby válečném letci (Václav Buchtelík). Pohřeb v městysu Německé (Daniel Balabán). Srdce Gdaňsku (Jakub Černý) a mnoho dalších děl se sešlo v Prozatímní Galerii Wurst v Hlučíně. Kurátoři je vystavili v expozici s výbušným názvem SO WAS, NĚMECTVÍ V NÁS. Zatím se kolektivní výstavy účastní pětatřicet vizuálních umělců, další ještě přibudou.

Zvětšit obrázek

Jiří Surůvka volá Adolfu Hitlerovi na vystaveném diptychu.

Kurátoři Prozatímní Galerie Wurst Ivan Motýl (autor tohoto článku a letitý spolupracovník kulturního deníku Ostravan.cz) a Elli Tiliu vyzvali přes tři desítky vizuálních umělců, aby svým dílem nějak vyjádřili svůj vztah k Němcům, němectví či Německu. Pozitivně, neutrálně nebo negativně, vážně či groteskně, přímočaře nebo zaumnou oklikou, to vše záleželo výhradně na postojích jednotlivých výtvarníků.

Asi nejsilnější dílo zatím ve Wurstu vystavuje šperkař a pedagog Střední školy umělecké v Ostravě-Zábřehu Jan Michalisko. „Je to autentický předmět, který léta sloužil svým účelům, než se mi jeho majitele podařilo přesvědčit, aby mi ho daroval,“ vyprávěl Michalisko u svého „šperku“. Ten tvoří německá helma z druhé světové války, na kterou je navařena úchytka pro dřevěnou násadu, což vše dohromady tvoří šoufek k vybírání obsahu kadibudek čili latrín.

Nahoře Šoufek Jana Michaliska, dole snímek Jindřicha Štreita.

Je to „šperk“, z něhož mrazí. Dílo, které asociuje nebetyčná svinstva nacistů, zároveň však i drastickou a nesmyslnou odvetu, kterou na německých civilistech v Čechách a na Moravě vykonali po válce pomstychtiví našinci. Válka je vůl, pragmatický český kutil, který helmu proměnil v šoufek, je ale dějinami nepoučitelný. Jan Michalisko na výstavu do Wurstu přivedl i svého žáka Josefa Kukučku, který představil šperk s názvem Monstrance. Je to pozlacená zmenšenina válečné letecké miny a zároveň tajná schránka. Domyšleno dle názvu objektu – schránka na ostatky blízkých.

Pohled do části výstavy v přízemí Galerie Wurst.

Ostravská sochařka Gabriela Fraisová vytvořila Němcoměr, který se stal dalším stěžejním dílem projektu. „Přístroj dokáže přesně změřit, z kolika procent jste Němcem,“ vypráví Fraisová o svém groteskním objektu. Němcoměr připomíná velký kompas, směrová růžice je označena písmenem G (Germany) a je namířena k Německu, zatímco magnetické střelky tvoří čtyři plastové hlavy na společné otočné základně. Zájemce o určení němectví roztočí Němcoměr a podle toho, kde se střelka zastaví, se určí podíl německé krve v jeho těle. Na Hlučínsku je to obzvláště groteskní instalace, protože značná část místních obyvatel získala po roce 1989 německé občanství právě na základě „německé krve“ svých předků. Němcoměr je vystaven v ponurém sklepení Galerie Wurst, Fraisová si takové místo vybrala záměrně, poukazuje tak na temné stránky německých dějin.

Němcoměr Gabriely Fraisové.

Řada umělců napřed účast na výstavě odmítla s tím, že žádný vztah k němectví nemají. Totéž prohlásila i Fraisová, umělkyně s kořeny ve vinorodé části jižní Moravy. Pak ale vytvořila Němcoměr a na dvoře Wurstu vystavila bustu své babičky, jejíž tvář prolnula se svým portrétem. Vzpomněla si totiž, jak jí babička mnohokrát vyprávěla o hladu na sklonku války, který ale v rodině pomáhal mírnit německý důstojník ubytovaný v jejich domě. „Říkával, že tam kdesi v Německu má rodinu a stejně malé děti, kterým ale z Moravy moc pomáhat nemohl, tak se s naší rodinou alespoň dělil o konzervy ze své menáže,“ líčila v galerii Gabriela Fraisová. Busta proto stojí na skleněném tubusu, v němž je umístěna konzerva. Svítící. Je to dávné světélko naděje, kterou dával rodině dnes už dávno bezejmenný německý voják.

Komiks Hany Puchové.

Jiří Surůvka vystavil diptych. „Inspirovala mě fotka telefonujícího Adolfa Hitlera. Prý je to navíc jediný dochovaný snímek, na němž se Hitler viditelně směje. Kdo ví, komu tehdy volal,“ prozradil Surůvka, jak diptych vznikal. Na jedné umělecké stáži v Německu si posléze zakoupil typický bavorský vycházkový oděv a nechal se rovněž vyfotit se sluchátkem v ruce. A provokující diptych byl na světě. O čem si ale s Hitlerem povídá, to Surůvka odmítl prozradit.

Diptychů vzniklo více. Fotograf Roman Polášek představuje dva portréty, které němectví neevokují primárně, o to víc nad nimi musí návštěvník galerie přemítat. Polášek se omezil na konstatování, že je to jeho příspěvek k „němectví v nás“. Tečka. Ano, fotkám dominuje rohatá maska snad se vztahující ke starogermánské mytologii. Místo náhrdelníků jsou postavy ověnčeny kovovými háky, je to skoro sado maso, v těch fotkách je něco perverzního, za čím jezdí bohatí spořádaní Bavoráci do erotických salonů v české části Šumavy.

Triptych Václava Buchtelíka.

Václav Buchtelík vystavil dokonce triptych, v němž si pohrává s osudem i dílem slavného německého výtvarníka Josepha Beuyse, který se za války dobrovolně přihlásil do armády, byl přidělen k Luftwaffe, sestřelen nad Krymem a poté těžce popálený léčen Kozáky – plstí a tukem. Beuys proto později nosíval plstěný klobouk, který byl téměř poznávacím atributem umělce, přičemž Buchtelík do svého díla začlenil jak klobouk, tak německé letouny.

Olomoucký malíř Miroslav Šnajdr v dětství vytvářel komiksy s tématikou bojů II. světové války. Jednotlivá políčka svých příběhů nyní zvětšuje, lepí na plátna a domalovává k nim nové malířské asociace. Šnajdrova žena Broňa zase ve Wurstu vystavuje svoje konceptuální „výseky“ z děl Oskara Kokoschky.

Práce Miroslava Šnajdra.

Více umělců se inspirovalo v Sudetech. Bodejť by ne, dodnes vybydlené a odsunem starousedlíků stále poznamenané Jeseníky, Rychlebské hory, Oderské vrchy či Libavá jsou z Ostravy na dosah ruky. Michaela Kumhala Mainx namalovala pro Wurst obraz zdevastovaného hřbitova z okolí dnešní přehrady Slezská Harta, kam jezdila s rodiči na chalupu. A právě tam si jako dospívající školačka poprvé uvědomila, že v téhle zemi byli kromě Čechů vždycky doma i Němci. Sedm set let. Fotograf Jaroslav Malík vystavil dva snímky a dva objekty ze svých rodných Zlatých Hor. „Naše rodina patřila k prvním poválečným přistěhovalcům do města. Ale je zajímavé, že už před válkou byl můj otec ve Zlatých Horách na zkušené v jedné zlatohorské rodině, aby se jako školák naučil dobře německy. Ten synek ze Zlatých Hor byl na oplátku poslán k nám na Moravu, aby se naučil česky,“ vyprávěl Malík.

Sudetský obraz Kataríny Szanyi.

Co obraz či objekt, to silný příběh o česko-německém soužití. Katarína Szanyi namalovala pro výstavu výjev ze statku v Rychlebských horách, který nedávno koupila rodina její přítelkyně Kateřiny Paulů (donedávna organizační duše Galerie města Ostravy PLATO). „Katka dokonce pod podlahou té chalupy našla schované prádlo, talíře a další cennosti původních majitelů, kteří si mysleli, že odsun Němců bude jen krátkodobým politikem a brzy se zase vrátí domů,“ líčila Kataríny Szanyi. Na plátno namalovala původní vzorek válečků, který se v oné chalupě v Rychlebách zachoval na stěnách.

Trolejbus do Německa na snímku Petra Hlubka.

Někdy je „němectví“ na výstavě přítomno jen dílem náhody. Kurátoři třeba vystavili snímek fotografa Petra Hlubka. „Ten večer mě zaujaly barvy na křižovatce u klubu Parník a jen tak jsem si vyfotil projíždějící trolejbus,“ vysvětloval Hlubek. Jenže ten trolejbus měl na čumáku napsáno, že míří do Koblova, tedy na Prajzskou. Koblov totiž stejně jako celé Hlučínsku náležel v letech 1742 až 1920 (a znova v letech 1938 až 1945) k Německu, fotka proto dostala stručný a jasný název Trolejbus do Německa.

Obraz Martina Pavlíka na půdě Wurstu.

Na půdě Galerie Wurst vystavuje rozměrné plátno Martin Pavlík, dílo je lehce ironickým přemítáním o „německém hrdinovi“ a vzniklo loni na podzim na Vítkovsku, tedy opět v Sudetech. Jeho malířský souputník Tomáš Teper (Teper s Pavlíkem loni o Vánocích zaujali společnou provokativní „rybí výstavou“ v klubu Les) pověsil na půdě diptych Saazer Hopfen – Žatecký chmel. Ve stejném prostoru vystavuje i Barbora Kurtinová a výtečný pražský grafik Jan Čumlivski, jehož dílo loni vystavila Slovenská národní galerie v Bratislavě. Čumlivski polemizuje s reformačním hnutím v Německu, které mělo věřícím přinést větší náboženskou svobodu, v mnohém však bylo ještě více svazující, než jak víru prezentoval římskokatolický klérus.

Instalace Hany Čichoňové, v pozadí dílo Vladimíra J. Horáka.

Magdaléna Rutová vystavila knížku pro děti Mnichovská oklika, o níž sepsala recenzi Viktorka Pražáková (dcera rovněž vystavujícího Marka Pražáka), přičemž recenze se stala dalším objektem výstavy. Hana Čichoňová, absolventka intermedií v ateliéru Petra Lysáčka, si v originální instalaci pohrála s názvem Gelerie Wurst i s odkazem německé herečky a zpěvačky Marlene Dietrich. Díla všech vystavujících ale na tomto omezeném prostoru nemůžeme popsat, jisté je, že výstava pokračuje do poloviny května a postupně přibudou práce ještě dalších deseti umělců.

Obraz Daniela Balabána. Vlevo práce Jaroslava Malíka.

*

Prozatímní Galerie Wurst v Hlučíně: SO WAS, NĚMECTVÍ V NÁS. Do 15. května. V expozici zatím vystavují: Katarína Szanyi, Jan Michalisko, Jiří Surůvka, Josef Kukučka, Petr Hlubek, Roman Polášek, Jindřich Štreit, Hana Čichoňová, Jan Vrabček, Jiří Bednář, Michaela Rožnovská, Jakub Černý, Bronislava Šnajdrová, Barbora Kurtinová, Petr Szyroki, Tomáš Teper, Martin Pavlík, Marek Pražák, Jan Čumlivski, Vladimír Jaromír Horák, Václav Buchtelík, Jaroslav Malík, Martin Popelář, Daniel Balabán, Gabriela Fraisová Pavel Šmíd, Aleš Hudeček, Magdalena Rutová, Viktorka Pražáková, Hana Puchová, Benda, Miroslav Šnajdr, Vojtěch Kovařík, Hana Strakošová, Elli Tiliu a Caspar David Friedrich.

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.