Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Cimerákova parodie na detektivky Storáče ve Staré aréně má hutný styl černé grotesky

Cimerákova parodie na detektivky Storáče ve Staré aréně má hutný styl černé grotesky

7.2.2018 Divadlo

Vlna zločinnosti v ostravském divadle Stará aréna pokračuje. Sotva investigativní novinářka Dona  Gropiová učinila přítrž vraždění ve hře Mrtvé oči, už jí šlape na paty soukromé očko Fridrich Himmelmüller v novince Storáče. Tvůrci s hercem a režisérem Milanem Cimerákem slibují „detektivku černou jako pravá německá čokoláda", kde lecjaký padouch „skrytý v temném koutě, číhá a jde po krvi.“  Před divákem se tak odvíjí pětice bizarních příběhů, ve kterých vedle Himmelmüllera vítězí bizarní pointa z pera Martina Macháčka, který kus napsal ještě v době, kdy v televizi byly populární německé seriály.

Zvětšit obrázek

Zleva Petra Lorencová, Šimon Krupa a Izabela Firlová ve Storáčích.
Foto: Ondřej Vončiniak

Kdo má rád parodii na přemíru seriálových klišé, přijde si na své, ovšem základem této inscenace je neobvyklá forma. Nejde tak ani o příběhy jako takové, ale o atmosféru, které jim dominuje a nemá daleko k černé grotesce. Zcela zásadní je způsob Cimerákova inscenování, který připomíná něco mezi scénickým čtením a hutně úsporným herectvím. Na jevišti po celou dobu sedí čtyři herci u stolu a „čtou“, obklopuje je příšeří a v podstatě pro ně hrají i ty bodové lampy, které jim svítí na cestu mezi stránky, zatímco na plátně vzadu se střídají černo-bílo-červené obrazce ve tvaru rytin s runovým písmem. Německá gotika z nehostinného pohraničí.

Bude kino, musí si říct divák, když ještě před začátkem děje vidí ono bílé plátno. Další inscenace, ve které jsou zakomponována jiná média, jak je to ve Staré aréně zvykem. Ale kino nepřichází. Scéna nabízí jen jeden dlouhý stůl pokrytý černým suknem, na něm si hoví starý telefon a masivní pistole jak z filmu noir.

Vedle stolu ještě jeden malý stolek a pak už jenom tma s dobře cílenými záblesky. Trojice herců u velkého stolu a pak jeden herec stranou u toho malého, diktát gesta a suché zkratky. Herecky jde o „nadnárodní“ spolupráci mezi velkými divadly, aby se jejich zástupci setkali tady na malé platformě tvůrčího inkubátoru. Aréňák Šimon Krupa je obklopen dvojkou z Národního Isabelou Firlovou a Petrou Lorencovou, diriguje je a sám přihrává Bezručák Milan Cimerák. V podstatě ani není důležité odkud kdo je, tady padají hranice a všichni jsou sladěni na jednu bizarní vlnu.

Milan Cimerák v představení Storáče. (Foto: Ondřej Vojčiniak)

Dramatické čtení Storáčů představuje ukázkové využití minima v maximálním možném dopadu, nejen že se čte, ono se ječí, piští, křičí, vzdychá, šílí a vrčí. Škála hlasových možností se mění podle postav i situací, Expresivní Krupa je zapšklý profesor, co musí krotit dvě rozdováděné puberťačky Firlovou a Lorencovou. Jak se příběhy vyvíjejí, mění se i výrazový repertoár, najednou tady máme třeba suverénní starostku (Firlová), mafiána jak poleno (Krupa), lesbickou milenku s vyšeptaným hlasem (Lorencová) anebo fanatickou matku představenou (Firlová) hovořící lámanou polštinou. Prostě dokonalá herecká chameleonština, vrcholící sborovými hlasovými skeči, to třeba když je navozena atmosféra Benátek křikem racků nebo randál v italské čtvrti. Pouze Cimerák se hlouběji noří do své jediné dvojpostavy, antihrdiny detektiva Himmelmüllera a jeho alter ega Richarda Hornbacha. Kdo je kým, není podstatné, zápletka se vždy nějak vyřeší a je rozseknuta takřka dadaistickým ostřím absurdity.

Jen pro názornou ukázku, v prvním příběhu se detektiv dostává na stopu lesbického páru, který nic netušícímu profesorovi porodil dvě jeho dcery, které, jak zjistí, nemá se svou manželkou, ale s její milenkou. V jiném příběhu Jezerní královna Himmelmüller odhaluje děsivou vraždu ve zkorumpované vesnici a v dalším musí pro dobrý zdar věci proniknout do pornoprůmyslu. Tehdy se do něj na place zamiluje samotná režisérka, která má ale příliš krvavé prsty a kolem je mnoho mrtvých, což vrcholí v závěrečných Johankách, kde psychopat nebo nějaká sekta kosí místní mnichy a řádové sestry po desítkách. Jak jinak než ultra bizarně – střílením vražedných šípů, které proniknou i přes vitráže. Tak trochu gotický styl podporuje již zmíněná atmosférická projekce statických obrazů na zadní projekci. Příběhy obsahují neuvěřitelné zápletky a Himmelmüller navzdory jejich krkolomnosti vítězí, ale nechává otevřená dvířka i jisté sebereflexi, když se z něj klube schizofrenik.

Z představení Storáče. (Foto: Ondřej Vojčiniak)

Příjemné je zjištění, že herci nejenže čtou, ale skutečně hrají a někdy dokonce opustí své předem vymezené místo na židli za stolem, jindy se krotí pod přísným pohledem kolegy režiséra, když mají chuť přehrávat. Herec je tady tak trochu autodetektivem ve vztahu ke svým citům a jisté je, že mnoho situací v těchto příbězích by ani jinak nemohlo vyniknout než právě díky zvolené formě scénického předčítání, včetně poznámek.

Storáče pobaví svou precizní gradací, jen je poněkud škoda, že se už po několikáté odvíjí na zdejším jevišti volná hra s žánrem, která má za hlavní cíl právě ono „pobavení“ a zkouší vytvořit mysteriózní nádech. Parodie se v prostorách Staré arény vždy dobře vyjímala, snad se do budoucna dočkáme i nějakých opravdových příběhů, detektivek je v tomto směru dost, jen se je nebát přenést na jeviště. Díky Storáčům a Mrtvým očím se tak ze Staré arény ještě stane klub zneuznaných detektivek.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.