Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Alena Sasínová-Polarczyk: Třicet let po pádu komunismu jsme se ocitli v neonormalizaci

Alena Sasínová-Polarczyk: Třicet let po pádu komunismu jsme se ocitli v neonormalizaci

13.2.2018 Divadlo

První dáma hereckého souboru Komorní scény Aréna Alena Sasínová-Polarczyk je známá tím, že rozhovory pro média příliš neposkytuje, nakonec se ale po velmi dlouhé době uvolila a odpověděla zcela po svém, typicky živelným stylem. Kdo z divadelní obce by si nepamatoval její neopakovatelné role, zejména Josefu Slánskou v Naději, i bez ní, za kterou sice překvapivě nedostala Thálii, ale natrvalo vytvořila portrét tragické ženy, která je ochotna obětovat i své nejbližší. Duší Valaška a srdcem Ostravačka se po desetiletí pohybuje zejména mezi trojicí scén, od počátečního Těšínského divadla (kde se nedávno objevila „jako divák“, ve stejné řadě s kritiky) přes Divadlo Petra Bezruče až k současné Komorní scéně Aréna.

Zvětšit obrázek

Herečka Alena Sasínová-Polarczyk během zkoušky.
Foto: Archiv

Na premiéře Morálky paní Dulské v Těšínském divadle jste nechyběla mezi diváky. Jak na vás působila ta hra po letech a jaké je vidět na jevišti, jak se daří vašim svěřencům z konzervatoře, kteří tady vystupují?

Titulní roli, Dulskou, jsem hrála ve svých 44 letech v Divadle Petra Bezruče, dle mého názoru zcela omylem… Spíš jsem se viděla v roli tety July, ale tu svěřil režisér Zdeně Przebindové, která ji hrála skvěle a naše dialogy jsem nakonec zbožňovala. Velmi se tomu teď směji, ale režisér Michal Przebinda si mne vybral a dal mi důvěru ke ztvárnění této zapšklé, prudérní, nemoderní ženy, pro kterou falešná morálka v její rodině byla nade vše. Když jsem se ztotožnila s režijní koncepcí a vedením pana režiséra, začala pro mne senzační spolupráce s mými úžasnými kolegy a velmi jsme se nasmáli a bavili groteskností a humorem v této situační konverzačce. Vybavovaly se mi dialogy nejen mé, ale i kolegů, a chtěla jsem se teď bavit a smát i s kolegy těšínskými, ale moc se mi to nedařilo. Celá inscenace na mne působila zatěžkaně, smutně a postrádala humor. Vnímám též rozdílnou úroveň herectví jednotlivých aktérů, ale na své studenty se dívám růžovými sklíčky. Počínají si obstojně, někdy s výborným výsledkem, někdy s diskutabilním, a to si s nimi, pokud vyjde čas, vždy rozeberu, ale držím jim vždy palce, protože to není mnohdy ani tak jejich vlastní vina, leč okolností, které jsou někdy nepříznivé k tvorbě, ale to je v divadle jev běžný, nic nového pod sluncem. Nesoudím, nebyla jsem u zkoušek a nevidím do procesu, jen konstatuji, jak na mne inscenace působila a co mi dali mí svěřenci z konzervatoře.

Na které své žáky jste pyšná?

Na všechny, kteří chtěli a chtějí podstoupit tu strastiplnou cestu a najít smysl herectví a odevzdat sebe lidem, publiku. Herec je interpretem velkých myšlenek, často hlubokých filozofických, poryvu emocí, tragických i veselých, tragikomických až groteskních, obnažuje se na dřeň a jediná spravedlivá odměna je potlesk diváka, kterého obdaroval v tu chvíli, v ten okamžik tváří v tvář jeviště a hlediště… Nic moc, co? Tak na ty, kteří to vydrží a táhnou tu káru dál, kteří hledají jevištní pravdu s pokorou k tvorbě, ke kumštu, jsem pyšná. Ono to není jen o tom, naučit se text a hotovo. To poznávají při vstupu na profesionální jeviště a prožívám velkou satisfakci z toho, že se ozývají a chtějí konzultace k textu a přípravě interpretace role, kterou nastudovávají už jako profesionálové. Prima pocit, že ve škole nejsem nadarmo a jako zralá herečka i žena jim mám co dát…

Máte tvrdou valašskou palici, folklor rozechvívá struny vaší duše a srdce, jak je na tom Ostrava?

Skvěle! Sama si je svým vlastním folklorem a já se ho naučila. Vnímám toto industriální město s láskou a moje duše i srdce patří zcela jemu. Samozřejmě mne mrzí, že mladí, talentovaní a inteligentní človíčci jdou za prací do „matičky“, protože je Praha uplatí, zaplatí a dá jim práci, a přitom se tady chystá i běží tolik skvělých projektů podporujících radost a smysl žít v tomto městě. Těším se hlavně na ty umělecké, jako je Bauhaus. Příští rok uplyne 100 let od založení nejvýznamnější školy avantgardního umění, designu, architektury Bauhaus, jehož prvním ředitelem byl Walter Gropius, zásadní muž Almy Mahlerové, kterou jsem ztvárnila v rozhlasové hře Alma a Gustav a Waltra mi přenádherně hrál David Viktora. No a my tady najednou budeme mít „BAUHAUS“, středoevropský unikát, půl hektaru pro modernu, to je super, ne? A jatka, další boží projekt, který má ambici v osobě polského architekta Roberta Konieczneho získat třeba další titul pro nejlepší stavbu světa, skvělá představa!!! Filharmonii bych přála Kaplického „rejnoka“ z Jižních Čech na Černé louce a lávka k odporné Fukušimě by se mohla pozvednout opětovným pozváním Evy Jiřičné, ať opráší svůj projekt. Měla návrh lávky připraven, škoda, že se nezrealizoval. Fukušima by aspoň něčím byla zajímavá! A Černá kostka by taky mohla stát, třeba místo parkoviště u muzea. Jsme bohaté a stabilní město, pěkně to primátor Macura vede a snaží se. Musíme mluvit o naší Ostravěnce pozitivně a krásně, obraz dělat umělecký, a ne točit Ostravaky ostravske. To je minulost, mladí jsou jiní, mluví čistou češtinou, neznají už jazyk bývalých obyvatel, slezské nářečí, to patří už jen a právě tomu folkloru. Zdokumentovat a prezentovat se osobnostmi Bernatíků, Eliášů, Kolářů, Rozskopfových, Ovčáčků, Hlavatých a dalších významných lidí nejen z umění, ale i jiných oborů, kteří zanechávají hluboké stopy a paměť v tomto městě a mladí o nich nevědí… kolik takových už není mezi námi a je tu pusto a prázdno, protože to nikdo neudělal…

V inscenaci Vyrozumění. (Foto: Roman Polášek)

V deseti letech jste hrála srnku ve Sněhurce, první lidovou písničku jste nahrála v ostravském rozhlase dokonce v devíti s cimbálovou muzikou Javořina, kterou založil váš tatínek, vraťme se na chvíli k vašim prvním uměleckým krůčkům, jaká to pro vás byla cesta?

Vyrůstala jsem v múzické rodině, prostředí tudíž bylo přirozeně nastaveno umělecky. Se sourozenci, rodiči i prarodiči jsme hráli na různé hudební nástroje. Všichni jsme výborně zpívali… fakt celá rodina, a když byly jakékoliv oslavy, a Valaši slaví stále něco, tak to byly čtyřhlasé chorály, neuvěřitelné harmonie, a to máme dodnes. Každý loví nějaký hlas a nakonec u stromečku zní koleda v zajímavých kakofoniích… Je to zároveň veliká legrace, vždycky končíme záchvatem smíchu, co jsme schopni za tóny „ulovit“. Moje cesta byla dlážděná úspěchy v různých klavírních, pěveckých a recitačních soutěžích, ale také ve sportovních kláních. Mám v šuplíku z dob dětství všechny medaile z atletiky i míčových her. A taky jsem hrála korespondenční  šach. To jako posíláte na korespondenčním lístku tah a protihráč vám za týden, na stejném korespondenčním lístku, pošle odpověď…. Ještě na začátku angažmá v Těšíně jsem ho hrála, ale pak mne začaly zajímat jiné aktivity a předala jsem vše polskému kolegovi, Piotru Augustyniakovi, a on hrál za mne. To je ovšem pravěk, myslím ty koresponďáky (smích)…

Jaké jste byla dítě? Křehká a zranitelná?

Určitě velmi, pro svou senzitivitu, citlivost, až sebezničující pocit obhajovat spravedlnost a pravdu a napravovat křivdy, které se pochopitelně děly, dějí a stále dít budou… Svou upřímností jsem si vždy velmi zavařila a měla problémy. Nemůžu jinak, jsem tak vychovaná. Ale byla jsem dost oblíbená u učitelských osobností, lidiček nadaných jakkoliv, nejen umělecky právě za tu otevřenost a bojem za pravdu a spravedlnost. Tolikrát jsem si natloukla nos a pomalu si stavěla plot sebejisté a hrdé dívky a nyní ženy, která si vždy ví rady a se životem se umí poprat. Moje duše však ví, že všechno je jinak… A když náhodou neví jak dál, jdu se zeptat… Mám skvělou rodinku, úžasný okruh opravdových přátel, nejen mezi umělci, ale také mimo ně, a pomocná ruka z nějakého rukávu vždy vypadne.

Spolupracovala jste na řadě televizních pořadů, s Ondřejem Suchým na Kavárničce dříve narozených a Eva Sadková vám svěřila velké televizní role, vy jste prohlásila, že vás právě ona naučila „kameru“, co si pod tím představit?

No, „výuční list“ k pohybu před kamerou a hraním na kameru. Uvnitř bouřlivé city, ale navenek je třeba je minimalizovat a hrát jen očima a jemnou mimikou, nepřehrávat, což jeviště umožňuje, ale kamera to nechce… Tehdy se hodně zkoušelo, než se začalo točit, dnes je to o výkonu a rychlosti, kvantitě, ne kvalitě. Jistě, záleží s kým a na čem děláte. Umíš text, tak jdeme… To je úplně mimo mne. Nechodím na castingy, jak se tomu dnes říká – neumím to… Vidím a slyším herectví v různých mediích, tak autentické, nesrozumitelné, že je to na druhou stranu až nesnesitelná nuda. Neumím se s tím vnitřně srovnat a pak jdu na Bábu z ledu a jsem dojata mistrovským herectvím Zuzany Kronerové, takové to poctivé hraní až do morku kostí a přitom tak minimalistické a veliké! Ale i Vašek Neužil, Táňa Vilhelmová a Pavel Nový – prostě skvělí! Režisér, kameraman byl v tom filmu společně s předlohou – silným příběhem, určitě zásadní…

Se Štěpánem Kozubem ve filmu Ruchoth Raoth.

Poslední zkušenost s filmováním máte v mysteriózním thrilleru Ruchoth Raoth.

Neznámý režisér Emil Křižka si obsadil mne a Štěpána Kozuba, bez kamerových zkoušek. Znal nás z divadla a důvěřoval našemu talentu a umění a byla to nádherná spolupráce. Tichá, klidná, každý věděl, kde je jeho místo. Kameraman Ryszard Perzynski byl dokonale připraven a na „place“ jste o něm nevěděl. Žádné předvádění svého EGA. Velká radost a čistá krása z tvorby. Však jste napsal o tom filmu reflexi, jak jste jej vnímal vy…

Jak by ve vašich očích dopadlo srovnání televizní a divadelní verze S nadějí, i bez ní? A co teprve její rozhlasová verze?

Srovnání se nekoná, protože srovnávat nelze. Tady opakuji a podtrhuji svůj názor, že divadlo je pro mne živý organizmus. Ta pulzující hmota, atmosféra má vliv právě a jen v tom daném čase, kdy jsme propojeni s divákem v prostoru a vzduch se tetelí vyzařující energií, která vás obejme a prostoupí. To vám film, televize nebo CD dát nemůže. Slánskou v divadle jsme prožili najednou, sehráli tento černý a krutý kabaret pro publikum, které sdílelo velké téma spolu s námi a my máme v Aréně diváky jako na dlani a vidíme jim, eufemisticky řečeno, až do žaludku. Každé představení bylo pro mne absolutním zážitkem.

V inscenaci S nadějí, i bez ní. (Foto: Roman Polášek)

Televizní verze se točila čtyři dny za sebou, 12 až 14 hodin s půlhodinovou pauzou. Poslední den jsem si sáhla na dno, ale museli jsme to dotočit… Končili jsme v noci a poslední klapka byla moje a ten děsu plný monolog o tom, jak Josefa stále věří!!! Po posledním slovu tečka a nastalo hrobové ticho a pak se rozezněl velký potlesk celého štábu a já měla slzy v očích… Paní režisérka Wimmerová byla absolutně vnímavá, citlivá a velmi mne držela psychicky. Prožívala jsem osobní, poměrně těžké období, ona to věděla a byla skvělá. Její koncepce byla subjektivně zajímavá a vnesla do díla jiný úhel pohledu. Televizní verze mě zaujala a neměla jsem s ní problém, ale slyšela jsem i hlasy, že divadlo bylo lepší. Ale to se fakticky srovnávat nedá a nemá, pokud se rozhodla televize dát inscenaci „jiný kabát“ a točit ve studiu, nikoliv natočit jen přenos z divadla.

Rozhlasová verze byla úplně o něčem jiném. Režii svěřil ostravský rozhlas zkušenému Petru Gáborovi. Jeho přístup byl citlivý, opět jiný, protože jeho úhel pohledu a osobní zkušenost s režimem a s dobou, o které byla inscenace, se svým způsobem zrcadlily v té práci. Pro mne bylo nesmírně obtížné odpoutat se od „jevištní  řeči“, která je expresivní a hlučná, což mikrofon neunese, a taky jsem měla jiné partnery, na které jsem si musela rychle zvyknout. Skvěle mně sekundovali David Viktora a Jan Fišar, kolegové z NDM, a ke všemu s nimi byla obrovská „sranda“. Právě pro tak chmurné a děsivé téma toto odreagování bylo super. Moc jsme si natáčení užívali a ohlasy byly pozitivní, hlavně mimo Ostravu a z Prahy od lidí, kteří divadelní verzi nemohli vidět.

Hra a její inscenace S nadějí, i bez ní se vypořádává s bývalým politickým režimem, jeho nejtemnějším jádrem, vy jste komunistický režim také zažila, sice ne jeho tuhá 50. léta, ale jak jste se s ním vyrovnávala, s dobou nesvobody?

No, naše rodina nebyla explicitně perzekuována kriminály a dalšími praktikami, na které doplácela spousta jiných, ale také jsme si zažili své… Například nejstarší sestra, premiantka, nedostala „doporučení“ ke studiu, neboť jsme podle komančů svými rodiči nebyli vychováváni  v duchu rudých tezí a idejí… museli jsme opustit milovaný Rožnov, stěhovat se z jednoho konce republiky na druhý, až jsme skončili nakonec v Rýmařově, kde bylo gymnázium takovou „sběrnou“ studentů z různých koutů země české i z matičky Prahy, a tam sestru přijali a posléze i nás zbylé děti. A vidíte, jak se mi pak sešla znalost Rázové u Bruntálu, kde Slánská se svými dvěma dětmi žila v internaci – hrálo se mi to skvěle, neboť jsem měla celistvou geografickou představu… Narážela jsem i na konzervatoři na zaryté prorežimní osoby, které mi dělaly problémy, a ve třeťáku mi hrozil i vyhazov za zpívání Kryla v divadelním klubu. Museli jsme se rychle orientovat a dávat si pozor na „kamarády“ soudruhy a spolužáky SSMáky a střežit se jich, budoucích komunistických kádrů, kterých bylo nutno se bát. A bylo jich požehnaně. Dnes jsou u kormidel mnozí z nich – moje, naše generace – jen v převlecích a s jinými kravatami a v náprsence saka s jinou stranickou knížkou. Mne, mou vyvíjející se a dozrávající osobnost, zachraňovala jistá svoboda ve škole a profesoři, kterým jsme bezmezně věřili. K nim se chodilo na rozumy, otvírali nám oči, duši, nastavovali myšlení a navraceli paměť. V tom konzervatoř byla svobodná a fenomenálně mi rozšiřovala obzory. Mne zajímalo úplně všechno. Doma se poslouchal Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Přísný zákaz o tom mluvit s kamarády a kdekoliv, mohl být najednou porušen a diskutovalo se o zprávách právě z těchto stanic, ale jen s tím, s kým se mohlo. Schizofrenie!!!

V inscenaci Slepice. (Foto: Roman Polášek)

A jak se díváte na dnešní dobu?

S úžasem, jak je možné, že lidé v zemích bývalého sovětského bloku ztrácejí tak rychle paměť a nepoučili se z minulosti, a to nedávné, kterou ovládaly totalitní režimy se svými zrůdnými, krutými a nemilosrdnými praktikami, které odnesly miliony lidí po celém světě tím nejcennějším – životem ! A křivdy dodnes nejsou potrestány a bolest trvá… Normalizace, která nastoupila po okupaci „spřátelenými“ vojsky Varšavské smlouvy, před padesáti lety, pokřivila a ohnula ještě víc zdecimovaný národ z 50. let a hodnoty jako pravdu, lásku, spravedlnost, čest, morálku a víru ještě víc zašlapala do země a dnes, skoro 30 let od svržení bolševického režimu a nadechnutí se a přijetí svobody a pomalého narovnávání se, se opět díváme do tváře nebezpečné hydře, která nás velmi rychle může pozřít a my si toho nevšimneme, pro svou devótnost, pohodlnost, lenost myslet, ztrátu paměti a pro blahobyt, ve kterém se momentálně ocitáme a který z nás dělá povýšené tupce a bojácné ignoranty… NEONORMALIZACE!!! Arogance moci a vlastního ega lidí, které jsme si však svobodně zvolili v zatím ještě svobodné a demokratické zemi. Kolorit svobody se ale začíná nebezpečně zbarvovat do rudo-hnědé.

V čem vidíte smysl divadla, není vám líto jeho pomíjivosti, neopakovatelnosti?

Je třeba stále nastavovat zrcadlo a hrát témata, která čeří mozkové závity a burcují mysl i paměť, od antiky až po současnost… V tom vidím smysl divadla a umění vůbec! Velké příběhy, které se nás dotknou tak, že nemůžeme spát, a nutí nás k přemýšlení a objevování či uvědomění si v sobě ztracených hodnot a nutí nás znovu se snažit je nalézat a aplikovat v každodennosti. Žijeme v úžasném prostoru, poměrně klidném a bohatém na všechno, tak to probůh nekazme! My se mineme, ale jak píše Skácel, stále jsou naši mrtví s námi, tak nezůstaneme nikdy sami… To je douška k té pomíjivosti a neopakovatelnosti… Člověk je nejdokonalejší tvor, neopakovatelný – ÚCHVATNÉ!!!

Stává se vám ještě, že divadlo burcuje vaše city, třeba i do morku kostí?

Jooo, to joooo, ale zrovna si nevzpomenu, kdy se mi to naposledy přihodilo…  Ale čekám a těším se a vím, že brzy něco přijde. Počkejte, ano, Teď mne zabij! V režii Janusze Klimszi, to mi hnulo vším! Osrdím, mozkovými závity a z brázd v duši se stal jeden velký kráter!  Gratuluji k hlavní nominaci, na prestižní Cenu Thálie Robertu Fintovi. A Davidu Viktorovi, který je v širší nominaci. Já jim svoji osobní Thálii rovnou dávám!!! Výkon obou pánů byl dechberoucí, ale David mne úplně rozsekal. Bravo!!!

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.