Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Baby, básně a porno. Jiří Neduha napsal bolestnou výpověď o raných devadesátkách

Baby, básně a porno. Jiří Neduha napsal bolestnou výpověď o raných devadesátkách

13.2.2018 Obraz & Slovo

Divadelník, spisovatel a bigbíťák. Tak tituluje ostravského barda s vltavskými kořeny Jirku Neduhu básník Jakub Chrobák. Čím je ale Neduha nejvíce? Aktuálně asi literátem, protože během pouhých čtyř let vydal už třetí beletristickou knihu, což v Ostravě není úplně obvyklé spisovatelské skóre. Nejnovější Neduhova próza má jméno Portrét Rudyho Talbota a vydalo ji nakladatelství Graphic House v edici Landek.

Zvětšit obrázek

Jiří Neduha (vpravo) během koncertu kapely Zpocený voko.
Foto: Archiv

V Neduhově knize je řeč o videopřehrávačích, o počítačích a mobilech nepadne ani slovo. Zato zazní třaskavý pojem restituce. Ano, tohle jsou rané devadesátky, ačkoliv autor žádné konkrétní letopočty neuvádí. Na počátku divokých devadesátých let se ovšem odehrává jen druhá část novely, zatímco ta první je rodinnou kronikou předků hlavního hrdiny.

První polovina knihy mohla být úspornější, protože čtenář až příliš dlouhou čeká na příchod chlápka s exotickým jménem Ruda Talbot, který dal novele jméno. Než ho Neduha vyšle na scénu, potřebuje čtenáře seznámit s rodem Růžičků, především s tlustým Rudolfem, který umí skvěle proplouvat všudypřítomným českým bahýnkem. „V poválečném Československu vládl chaos, boje o moc, ale Rudolfa jakoby se to ani netýkalo. Ať si vládne, kdo chce, jen když už bude klid a pořádek, hlásal jeho vážně nemocný otec Maxmilián a Rudolf se s tímto heslem ztotožňoval,“ líčí spisovatel.

Nemá smysl porovnávat, Neduha se ale zřejmě snaží navázat na nejlepší literární vypravěče, kteří se v české literatuře pokoušeli zpracovat podobná témata. Kronika rodiny Růžičků má něco společného třeba se Zbabělci Josefa Škvoreckého nebo s povídkou Voda se šťávou od Petra Šabacha, která se stala předobrazem slavných Pelíšků. Neduha sice nedosahuje vypravěčské obraznosti jmenovaných velikánů, upachtěná česká malost, která je Růžičkům vlastní, ale způsobuje u čtenáře podobný stud za vlastní národ, jako když si čte zmíněné Zbabělce.

Rudolf Růžička vstoupí do komunistické strany a dotáhne to na úřednickou funkci, kterou dokáže zneužívat především při jednání s podřízenými ženského pohlaví. Sex je pevnou součástí všech Neduhových děl. „Mladinká naivní Ludmila se vedoucímu Růžičkovi zalíbila. Sám osobně, pohlednou a trochu pomalejší dívku zaučoval. Urputně však odolávala jeho svádění. Nemínila se vzdát názoru, že do manželství dívky musí vstoupit neposkvrněny. Tím vedoucího ještě více dráždila. Nic na ní neplatilo, ani prémie.“

Je to #MeToo z dob socialismu. Prémie, kádrové posudky, devizové přísliby. Vydírat se dalo různými způsoby a Růžičkova podřízená Ludmila nakonec otěhotněla, čímž přestala být zajímavá. Někdy v sedmdesátých letech pak Rudolf umře přímo při souloži na pracovišti, zatímco dívka pod mrtvolou se jen těžko vysoukává z pod obřího tučného těla: „Nebylo snadné se od něj odpoutat, když v ní byl stále zabořen a erekci neztratil. Nadhazovala zadkem tak usilovně, až se jí přece jen podařilo jeho naběhlého penisu zbavit. První krok ke svobodě. Na druhý pokus se zvládla zpod těla soudruha vedoucího vysmeknout a odkulit do bezpečí.“

Rudolfovu dceru Renatu si v šedesátých letech nabrnkne mladý Angličan žijící v Praze a z krátkého vztahu se konečně zrodí hrdina knihy Rudolf Talbot. První část novely končí ve chvíli, kdy Talbot dospívá. Následující oddíl je ale kupodivu napsán v dosti odlišném stylu. Undergroundově a s jasným odkazem na kultovní „máničkovské“ romány A bude hůř Jana Pelce nebo Přeloučský román Zdeničky Spruzené a Josefa Vadného. Obě citované knihy jsou sice z literárního hlediska nevalné, ovšem jedinečně vypodobňují atmosféru konce osmdesátých let a tehdejší „totální máničkovský brainwash“.

Neduha děj usadil až do raných devadesátek. Rudy Talbot píše básně, chodí po prvních svobodných klubech, balí holky a doma je věčným „mamánkem“ stárnoucí matky – alkoholičky. Neutěšené prostředí až běda, zároveň průzračně pravdivě popsaná realita, příběh o probenděné svobodě. V druhé části knihy se hodně kouří, pije, onanuje, souloží a sleduje porno: „Kolikrát matku načapal, že pije a chodí ho šmírovat. Kolikrát se kvůli tomu pohádali. Její výčitky byly rázu, že jí neustále nechává doma samotnou, bez pomoci. Jeho výčitky byly, že ona mu nedopřeje žádný vztah, i tu blbou onanii mu kazí. Nikdo z nich zatím nikdy nic nevyhrál. Nikdo zatím nikdy nic neprohrál. Pat. To ho nejvíc iritovalo. Ta beznadějně patová situace.“

Beznaděj by se dala krájet. Rudy Talbot píše hloupé básně a ještě hloupější rockové texty. Taková byla raná devadesátá léta, pokud člověk nedokázal svobodu chytit za pačesy a proměnit ji v podnikatelský záměr. A stejný je i dnešek, alespoň pro tisíce českých mamin a jejich stárnoucích mamánků, kteří se plouží životem bez vážného partnerského vztahu a většinou i bez práce.

Stejně surové jako Neduhův příběh jsou i ilustrace Zdeňka Janošce Bendy, kterým dominují beznadějné „gzychty gyzdů“, penisy, přirození a uvadlá ňadra. Největším otazníkem nad Neduhovou knihu je pro mě ale samotná existence díla. Je to něco mezi reality show a deníkem, nicméně s vyprázdněnými hrdiny, kteří nemají co říct. Neduha kašle na katarzi, kterou drama potřebuje. A styl není tak dokonalý, aby se dílo dalo chválit jen za jazykové prostředky. Po přečtení novely mám v hlavě pocit, že jsem byl na nechtěné návštěvě v rodině, kterou jsem nikdy nechtěl navštívit. A kde jsem se nic nedozvěděl, jen se mi udělalo trochu blbě z té nekonečné nicoty. Tím ale neříkám, že jiní čtenáři nemají do tohoto kvartýru vstupovat a že se jim tam nebude líbit.

*

Jiří Neduha: Portrét Rudy Talbota. Vydalo nakladatelství Graphic House v edici Landek. Ostrava, 2017.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.