Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Básník a kardiochirurg Radovan Jursa vzpomíná na Hnáta Daňka, Jaroslava Žilu a Miloše Poláška

Básník a kardiochirurg Radovan Jursa vzpomíná na Hnáta Daňka, Jaroslava Žilu a Miloše Poláška

7.3.2018 Obraz & Slovo

Je tomu rok, co Ostravu navždy opustili spisovatelé Hnát Daněk (2. února) a Jaroslav Žila (12. dubna) a fotograf Miloš Polášek (16. dubna). „Neváhejme a pojďme na pomoc těm, kteří jsou mrtvi, a obětujme za ně své modlitby,“ měl svého času prohlásit sv. Jan Zlatoústý, někdy na přelomu 4. a 5. století. Básník a zároveň kardiochirurg Radovan Jursa se za všechny tři zemřelé modlí v následující Chvilce poezie.

Zvětšit obrázek

Básník a kardiochirurg Radovan Jursa.
Foto: Ivan Motýl

Spisovatel Hnát Daněk (1959-2017) zůstává pro dějiny literatury nenapodobitelným experimentátorem, který svým „stlačováním, pěchováním a přesycováním“ textů posunul český román zase o krok dopředu. S roztroušenou sklerózou, které podlehl loni v únoru, bojoval i ve své tvorbě. A poslední próza, kterou vydal v časopise Protimluv, byla věnována právě onomu zákeřnému onemocnění.

Ostravě schází Hnátův literární hlas i jeho džíska, berle a kryka po dědečkovi, s níž vyrážel do klubu Hudební bazar. A nejeden Hnátův kumpán se tak po přívozských knajpách pořád rozhlíží, zda přece tu kryku ještě někde nezahlédne. Bohužel, nezahlédne. Básník však může oslovovat i mrtvé a zkouší to i Radovan Jursa. Coby lékař však vidí přece o trochu dále než běžný literát a verš „nikde nekončící terč“ z následující básně vysvětluje takto: „Roztroušená skleróza dělá z lidského těla nikde nekončící terč, tento verš v básni je skutečně inspirovaný roztroušenou sklerózou na těle Hnáta. Prostě se jedná o autoimunitní onemocnění, které si vybuchuje kde chce a kdy chce.“

HNÁT

Koho tady chceš prosit?
jsi svatý Šebestián
nikde nekončící terč
místo kam dopadají hvězdy
křemenná zrnka
v haldách nepřebrané čočky

*

Ostravský básník Jaroslav Žila (1961-2017) loni na sklonku zimy tušil, že svoje milované Beskydy už nikdy neuvidí. Kdo ví, proč zrovna on byl obtěžkán tak těžkou nemocí, která ho skolila během tří měsíců. Smrt holt líčí zákeřně. I na básníky, kteří píšou holí do prachového sněhu. Z lékařského hlediska byla jeho nemoc nevyléčitelná, přesto šel vstříc smrti s obdivuhodnou odvahou. A jisté je, že nám zanechal pár nesmrtelných veršů, třeba právě ty o prachovém sněhu nebo o ptácích v hrudi. „A právě skrze ně navazuji básnický dialog s Jardou Žilou,“ říká Jursa. A píše:

DUBEN 2017

V hrudi pták
hlavičku ukryl do peří
takový chlad
nebyl jsem s ním
stál jsem na břehu
když se proud
vzpříčil v hrdle
a Ostravice tekla do Beskyd

*

Žena a krása jejího těla. Fotograf Miloš Polášek (1939-2017) tomuhle slovnímu spojení obětoval téměř veškerý tvůrčí potenciál. Žena, krása, tělo, to je práce na celý život, však si stačí prohlédnout některou z Poláškových fotografií. Jenže i smrtka je ženského rodu a jednoho dne si přijde pro poslední snímek. „Možná, že básnická naděje začíná tam, kde lékařská končí. Ve chvíli, kdy přítel hledá slova, která by čelila smrti,“ přemítá Jursa.

PLANCENTÁRNÍ PEČEŤ

Nůž
pár podělaných slov
která by smrtí prošla jako máslem
která by s tebou dokázala mluvit
která by věděla kdy
dlaň ze šamotu
hláska
sklizená před novoluním

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.