Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Atd. S Petrem Zajacem o Song of Satori, spolupráci s Arnoštem Vašíčkem a dalších plánech

S Petrem Zajacem o Song of Satori, spolupráci s Arnoštem Vašíčkem a dalších plánech

14.3.2018 Atd.

Petr Zajac, známý v hudebním světě spíše jako Satori, se vrací s novými plány. Dlouhodobý spolupracovník záhadologa Arnošta Vašíčka opustil svůj nejznámější hudební projekt Song of Satori, se kterým svého času zazářil na Colours of Ostrava, aby šel novou cestou. Nedávno jeho esoterická hudba zazněla v rámci projekcí dokumentu Bufo Alvarius.

Zvětšit obrázek

Petr Zajac během natáčení dokumentu Bufo Alvarius.
Foto: Archiv Petra Zajace

Jak je dnes situace kolem tvé hudební tvorby? A co minulost?

Viděli jsme se naposledy snad před čtyřmi lety, kdy jsem měl velké plány a roztáčel kola Song of Satori. Uzavřeli jsme smlouvu s polskou agenturou, podařilo se nám vyjet na pár koncertů a zahráli jsme si také na jednom z největších polských hudebních festivalů Summer Fest. Byla to úžasná zkušenost, ale koučovat tolik lidí, to je nad mé síly.

Tolik lidí?

Sedm lidí, k tomu speciální kulisy. Všechno bylo hodně náročné a při tom malém množství koncertů to nemělo odpovídající efekt. Mám raději komornější projekty. Každý sice na poměry střední Evropy říkal, jaké to je show, ale pořadatelé se nás asi trochu báli. Možná také proto, že to byla hudba úplně mimo jakýkoli žánr, takže nezařaditelná. Koncertování v Polsku bylo fajn, ale pak jsem neměl sílu pokračovat a vše zase uschlo. K tomu se přidružily personální změny a jiné hudební aktivity. Takže Song of Satori jsem dal k ledu.

Kdy jste vlastně odehráli poslední koncert?

Před dvěma léty na domácí půdě, kdy David Žyla z Evolution Dejavu pořádal 3ArtBeat Festival v Dolní oblasti Vítkovice.

Takže Song of Satori je mrtvý?

Momentálně se celý Song of Satori, tedy kulisy, dekorace i kostýmy, nachází v kufrech uložených na půdě a čeká na objevení dalšími generacemi, které je otevřou a budou se divit, co to bylo za bláznivinu (smích).

Kromě hraní také dlouhodobě intenzivně spolupracuješ s kultovním záhadologem Arnoštem Vašíčkem, co nového u vás?

Arnošt Vašíček je něco jako český Däniken. Píše knížky, dělá přednášky, má své muzeum záhad na Slezskoostravském hradě. Spolupracuji s ním od prvopočátků, kdy začal točit televizní seriály.

Jak taková spolupráce funguje a na jakých scénářích či seriálech jste se setkávali poslední dobou?

Arnošt napíše scénář a já točim, stříhám a skládám hudbu. Výsledkem je například  třináctidílný Labyrint záhad, seriál, který běží na stanici Kino svět a vyšel také na DVD. Momentálně máme rozjednaný další projekt a spolupráci, tentokráte by mělo jít o Českou televizi. Navázali bychom na předchozí věci, tak jak to Arnošt umí, prostě klasika. Kromě toho máme za sebou i Moravskoslezská mystéria, šestidílný seriál věnovaný lokálním záhadám z našeho kraje. Hodně zajímavých věcí. Také jsme natočili hodinový film o nejzáhadnější knize světa Vojnichův rukopis. Arnoštovi se podařilo rozklíčovat, kdy a kdo jej napsal. Což je úžasné, protože do té doby jej člověk nerozluštil. Pokud se nepletu, měl by to být druhý dokument svého druhu na světě v takovémto rozsahu.

Zajímavé, tématem Vojnichova rukopisu jsem se zabýval v jedné ze svých přednášek o nejzáhadnějších knihách světa. Řadu let už existuje dokument, ve kterém se díky uhlíkové metodě vyvracejí různé teorie. Vojnichův rukopis nenapsal Francis Bacon ani mladý Leonardo Da Vinci, kdo jej tedy napsal?

Podle Arnošta Vašíčka to byl Angelo z Florencie, dvorní lékárník Karla IV. Napovídají tomu mnohé indicie i odkazy přímo z rukopisu. Navíc je zajímavé, že profesor Ivan Zelenka z Technické univerzity v Ostravě analyzoval rukopis na jednom z největších počítačů v Evropě a zjistil, že nejde o vymyšlený jazyk ani o šifru, ale prostě o skutečný živý jazyk, který ovšem neznáme.

Co to znamená natáčet se záhadologem?

S Arnoštem se mi spolupracuje velmi dobře, protože mi dává naprostou volnost. Režíruje si osnovu podle svého scénáře, vytvoří hlavní body a veškeré ostatní záležitosti přenechává mně. Třeba techniku, jak a čím to natočím, jak spojím jednotlivé záběry ve střižně, jakou jim dám vizuální podobu, jaké hrané dotáčky vytvořím. Jelikož jsou na to minimální peníze, takže tyto filmy točíme především pro radost a ne pro obživu. Soustředíme se tak spíše na naše záhady, za kterými můžeme bez problémů vyjet, ať je to třeba Sovinec nebo strašidelný hrad Svojanov.

Byl jsi svědkem nějaké záhady v přímém přenosu?

Každý den je záhada, či spíše zázrak existence, vědomí, bytí. Co se týká tohoto druhu záhad, o kterých natáčíme filmy, tak ne. Ale když jsme točili na Slezskoostravském hradě, tak mi po stovkách hodin spadla kamera ze stativu a rozflákala se. Stalo se to prostorách, kde údajně straší a kde se už rozbilo samo od sebe povícero věci. Pokud se tomu dá říct záhada… Každý máme svůj typ záhad, se kterými si rozumíme. Arnošt má své a já také. Jak už jsem zmínil, fascinují mě záhady odehrávající se v našem vědomí, způsob poznávání Vesmíru. Tyto záhady nelze rozklíčovat a vůbec se o nich těžko povídá.

V případě hudebních aktivit máš nově také co nabídnout?

Celým životem mě provází filmová a meditačně esoterická hudba. Dělám na samostatném projektu zaměřeném na sólovém vystupování nebo maximálně na dvou lidech, ať už se nemusím starat o tak velké těleso jak bylo Song of Satori. Inspiroval mě k tomu skladatel meditační hudby, sám ji nazývá „hudba sfér“ a říká si Maok. Byl to velmi působivý moment, když jsme se minulý rok poprvé setkali a on mi povídá: „Tak ty jsi ten Satori? Před dvaceti lety jsem o tobě četl, poslouchal tvou hudbu a říkal si, že bych chtěl hrát také takovou hudbu“. Pořád šel za svým a dnes patří ve svém oboru k nejznámějším v Evropě a dělá úžasné koncerty. Po premiéře snímku Bufo Alvarius jsme si nedávno společně zahráli na jednom pódiu právě tady v Ostravě. Ještě nikdy jsem na koncertě nepoužil tak pestrou soupravu bubínků, včetně specifických indických perkusí zvaných tabla, na které jsem se před léty učil hrát na Srí Lance. Jestli se bude dařit, tak první výsledky budou na jaře. Řeším hlavně technické věci, je nutno vše dobře pospojovat, aby byl dobrý zvuk podle představ. Maok to má vychytané, má kolem sebe hodně techniky, efektových krabiček, a jak sám říká, zabralo mu to roky experimentování, než došel k tomuto výslednému zvuku. Rád bych, aby v té hudbě byly tak trochu i prvky Song of Satori, protože mám rád trans, hypnotické rytmy a groovy. Také se mi líbí zhudebněné mantry, což jsou posvátné indické duchovní texty a verše.

V případě snímku Bufo Alvarius jsi podepsán nejen pod hudbou, ale i jako kameraman, jak ses k tomu dostal?

Točení v Kolumbii, to byla součást nečekaných událostí v loňském roce. S partičkou lidí, psychonautů, jsme vyrazili do překrásných hor a údolí Putumaya. Jeli jsme poznávat místní šamany, jejich zvyky, tradice, ceremonie a rostliny poznání. Účastnili jsme se různých obřadů, včetně ceremonie s jedem žáby „Bufo Alvarius“. Hodně mě tyto zkušenosti ovlivnily a pročesaly můj život.

A jaká byla tvá účast na tom snímku?

Dělal jsem kameru, točil dronem a skládal hudbu. Včetně mé role jednoho z psychonautů, který nabídne své bezprostřední, autentické emoce. Kameru jsme točili společně s Filipem Zárubou, režisérem celého filmu. Byla to moje první větší zahraniční zkušenost tohoto typu. Vláčíš s sebou dva batohy plné techniky. Na osobní věci nezbývá moc místo, je to fyzicky i psychicky velmi náročné, zvláště pokud jsi také přímým účastníkem těch ceremonií, při nichž jsi po celou dobu ve změněném stavu vědomí. Přitom máš zodpovědnost a musíš řešit technické záležitosti, v některých případech jsem nemohl ani natáčet, protože u takových obřadů nelze ani pořádně chodit a pohybovat se, natož ještě něco točit. Větší polovinu cesty jsme byli v nadmořské výšce kolem tři tisíce metrů a při tom se zadýcháš po chviličce chůze, domorodci to často řeší tak, že žvýkají koku, což jsme také aplikovali.

Ale pokud vím, nezůstalo jen u Kolumbie…

Na vlastní pěst jsem koncem loňského roku vyrazil s manželkou do Ekvádoru za českým šamanem Janem Rostlinkou, kde jsem tři týdny natáčel už jen pro svou potřebu. Šlo o léčebný, očistný pobyt, kdy celou dobu nejíš žádné maso, žádný cukr nebo sůl, jenom zeleninu a ovoce. Součástí pobytu byly bylinné koupele, tabáková očistná lázeň a ceremonie s Ayahuascou. Noční pochody pralesem a další úžasné, nepopsatelné zážitky. Mám natočeno hodně filmového materiálu a pokud se najde sponzor, snad z něj vznikne pěkný dokument.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.