Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Motiv pěticípé hvězdy byl pro mne určující, říká Šárka Mikesková, autorka sošek pro vítěze Ceny Jantar

Motiv pěticípé hvězdy byl pro mne určující, říká Šárka Mikesková, autorka sošek pro vítěze Ceny Jantar

20.3.2018 Obraz & Slovo

Skleněný artefakt, který si ze slavnostního vyhlášení Ceny Jantar odnesou vítězové jednotlivých kategorií, je dílem ostravské umělkyně Šárky Mikeskové. Jedna z nejzajímavějších současných tuzemských sochařek dala působivé plastice nejen patřičnou důstojnost, ale prostor zbyl i na vtip a snad i na malou výzvu k laureátům. Kulturnímu deníku Ostravan.cz o díle něco málo prozradila přímo sochařka Šárka Mikesková, ovšem opatrně, aby každý oceněný umělec mohl se skleněnou soškou navázat vlastní dialog.

Zvětšit obrázek

Šárka Mikesková ukazuje sošku pro laureáty.
Foto: Aleš Honus

Napřed několik slov, jak skleněná cena zapůsobila na autora tohoto textu. Mnohoznačně, což je velká přednost plastiky. Kdo z umělců totiž přistoupí k Ceně Jantar jako k prestižnímu a skoro hollywoodskému ocenění, jednoduše si doma plastiku vystaví naležato, aby čelem do obýváku koukala základna sošky ve tvaru pěticípé hvězdy se zlatavým jantarovým středem. Ano, tohle je The Star. Hvězda jako z hollywoodského chodníku slávy.

Pokornější umělec ale může uvažovat i jinak. Sošku postaví na základnu, tedy na hvězdu. Jistý druh slávy tahle hvězda přináší, ale jeden se z toho nepotentuje. Naopak, světelný paprsek, který hvězda vysílá, se pokorně láme. Ač je do samého vrcholu paprsku zasazen originální jantar, tahle soška je i určitým varováním. Všechna sláva je polní tráva. A kdo umění netvoří i s jistým dílem pokory, jen pošetile hýčká vlastní ego, na které jednou dějiny s gustem zapomenou.

Jak se vůbec díváte na nové regionální ceny?

Takové ocenění každý prožívá po svém. Jantar na sebe neváže žádné další bonusy, není třeba spojen s možností nějakého uměleckého stipendia nebo s reprezentativní výstavou. Jedná se spíš o formální záležitost, čas ji ale prověří. Hodnotu ceny vidím hlavně v její osvětově informační úloze. Díky ceně se teď třeba dostávají do povědomí jména umělců, o které se dříve veřejnost nezajímala. Lidé si prostě spojí, že to jméno znají z Jantarů. Především v tom má pro mne cena smysl.

Před chvílí jsem na vás vychrlil svoje bezprostřední dojmy z plastiky, kterou dostanou vítězové Ceny Jantar. Proč pěticípá hvězda?

Hvězda pro mne byla od počátku určující. Motivu jsem propadla, jiný už jsem ani nechtěla řešit. Respektive, měla jsem i další návrhy, ale vlastně jsem cítila, že jsou jen do počtu. Tato hvězda je kometa, s tím slovem se mi vždy vybaví Brno, cha cha…

Cha, cha…, tímto směrem jsem neuvažoval. Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem… Navzdor všem, co se nám smáli, klíčí sláva stoletá, vzhůru modrobílé šály, vzhůru Brno Kometa….

Je to hvězda ve smyslu nevšedního, mimořádného jevu, a zajímal mě ten dopad na chodník. Pěticípá hvězda překypuje symbolikou, a tak nějak tu patří, myslím tedy na dějiny Ostravy. Ale je to především symbolika nadčasová. Pěticípá hvězda jako základna lidského bytí a tvoření. A protažením hmoty křišťálu vznikla světelná stopa padající hvězdy. Hvězda je příslib, očekávání, ale především onen pozoruhodný jev.

Od počátku jste pracovala se sklem? Vzhledem k povaze Ostravy i vašemu dílu jsem očekával spíše ocel.

Od původní myšlenky spojení surové hmoty a křehkého obsahu, tedy kontrastního, provokativního záměru, se práce přetavila ve tvar čistý, vlastně křišťálově průzračný, nekonfliktní, nevinný. Skleněný. Nevím, zda to prozrazovat, ale byl v tom „drobný zádrhel“. Původně zamýšlená litinová podoba ceny by asi měla víc ostravský nátisk, bylo by v ní více průmyslovosti, surovosti a drsnosti, pak ale litinová varianta ztroskotala na jedné konkrétní spolupráci. No a na zadávání lití v jiné slévárně již nezbyl prostor. Stává se už pravidlem, že na samotnou realizaci má autor vyhrazeno jen minimum času. Škoda, byl v tom obrovský kus práce. Sklo je tedy jakousi druhou variantou a jsem vděčna především skláři Ondřeji Strnadelovi z valašskomeziříčské sklářské školy, že se realizace podařila. Cena sice ze dne na den zkřehla a zjihla, ale úplně nezmizela.

Jantary jsou pravé?

Samozřejmě, od Baltu z Polska.

Našla jste někdy jantar? Pocházíte z Hlučínska, tam lze jantary občas najít na polích, donesl je tam kdysi od Baltu pevninský ledovec, který se rozpustil právě tady na Ostravsku a Opavsku.

Bohužel, nenašla. Spíše sbírám železo na ostravské haldě Ema, pod kterou bydlím. Staré matice, podložky, zkrátka různé suvenýry. Ty jantary v sošce jsou malinké polokoule, třpytí se na světle, jsou krásné…

Představujete si, kam si umělci cenu postaví?

Líbilo by se mi, když si ji dají třeba mezi skleničky, ani to nemusí působit jako nějaká cena.

Prostě skleněný artefakt. Máte doma vystavené nějaké ceny?

Nemám, nejsem typ sběratele cen. Upřímně, raději mám klid než někde soutěžit. No a taky mi nikdo nic necpe.

Na čem teď pracujete? A kde se potkat s vaším dílem? V roce 2016 jste měla vynikající výstavu Aleluja v městské galerii PLATO, která tehdy ještě sídlila ve vítkovickém Gongu. Máte dvouletou dceru, ta vám teď asi vzala veškerý čas.

Nemám teď opravdu moc konkrétních nabídek, ocitla jsem se asi mimo takzvaný „proud“, ale nestěžuji si. Dolehla na mne tíha nesmyslného hromadění. Po každé akci své práce navezu do ateliéru a tam se ukládají a rozkládají. Ale v současné době recykluji jednu věc a mám z toho dobrý pocit. A vlastně chystám povodňový znak pro Povodí Odry. V létě na to vlítneme s kovářem Lukášem Dvorským.

A kam se v nejbližší době sama vypravíte za výtvarným uměním?

Do Vídně. Na britskou sochařku Rachel Whiteread, která vystavuje v 21er Haus, tedy v Muzeu Belveder 21. Moc se těším.

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.