Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Ostravské hospody skrývají bizarní výtvarná díla. Představíme je v Ostravanu, začínáme u Rady a v Blesku

Ostravské hospody skrývají bizarní výtvarná díla. Představíme je v Ostravanu, začínáme u Rady a v Blesku

1.4.2018 Obraz & Slovo

Viděli jste už obraz legendárního ostravského herce Miroslava Holuba v pivnici U Rady? Co skrývá výčep Blesk? A jak se na výtvarné podobě místních kořalen podílejí současní ostravští výtvarní umělci? Třeba Marek Pražák v nové Ostravarně na fifejdském sídlišti.

Zvětšit obrázek

Interiér ostravské pivnice U Rady.
Foto: Ivan Mottýl

Obraz Piják absintu od Viktora Olivy z roku 1901 ve slavné pražské kavárně Slavia patří k nejznámějším výtvarným dílům, která dosud zdobí tuzemské kavárenské a hospodské interiéry. A co se dochovalo v Ostravě? Kulturní deník Ostravan.cz se postupně pokusí zmapovat umělecká díla i četné bizarnosti, na které lze narazit v místních nálevnách všech kategorií. Tohle je první část nepravidelného seriálu.

Pro paní výčepní v proslulé ostravské pivnici Blesk na třídě 28. října č. 149 (naproti Domu energetiky) je historie původu všemi barvami hrající dekorativní stěny hned vedle pípy něčím jako španělskou vesnicí. „Nic o tom nevím, ale klidně si to vyfoťte,“ kroutí hlavou nad naším nočním průzkumem ostravských restaurací, v nichž hledáme cokoliv, co by stálo za záznam pro rubriku Obraz a slovo. V Blesku se přitom zachovala jedna z nejzajímavějších „restauračních“ památek ze zlatých šedesátek. Keramická stěna kombinovaná s mozaikou z let 1963 až 1964, z níž se line zvláštní exotika: Joan Miró, poezie všedního dne a pochopitelně Ostrava.

Interiér restaurace Blesk. (Foto: Ivan Mottýl)

Nádech bruselského stylu, trocha reklamy na alkohol i snění o přímořských zemích. Dílo je ale jedinečné především proto, že většina obdobných dekorativních stěn v podnicích, které v Ostravě vznikaly v šedesátých letech, byla zničena v průběhu devadesátých let. Po revoluci měl téměř každý ostravský hospodský pocit, že jeho podnik se musí vyrovnat s minulostí prostřednictvím totální devastace. Z původních interiérů nezůstalo téměř nic, tedy až na čestné výjimky.

Výtvarno v interiéru restaurace Blesk vytvořila Věra Tošenovská (1924-2011), matka bývalého ostravského primátora Evžena Tošenovského. A protože Tošenovský vládl Nové radnici v letech 1993 až 2001, práce jeho matky v té době přece jen chránil jakýsi „papalášký štít“, a právě proto možná divokou éru devadesátek přežila i mozaika v Blesku z roku 1964. Že stěna nebyla zničena ani poté, když Tošenovský na radnici padl, za to samozřejmě dnešnímu majiteli pivnice patří vřelé poděkování.

Interiér restaurace Blesk. (Foto: Ivan Mottýl)

 

Ústředním tématem díla je zamilovaná dvojice. Ona, zřejmě černoška (poblíž pivnice Blesk ve stejné době vznikl podnik Havana). On, borec ve svítící vestě, možná budoucí kosmonaut. Dívka drží deštník, jehož klenba je vyplněna mozaikou z kachliček. Je noc, pátek 30. března 2018 před desátou večerní. Věra Tošenovská nám nabízí kontury ostravských paneláků, citrony, pomeranče i láhev vína.

Blesk měl být exkluzivní restaurací s vyhlášenou kuchyní, ale stal se především populární pivnicí. Na dekorativní stěně dokončené v roce 1964 (to je mimochodem ročník narození ostravského básníka Petra Hrušky) pluje i několik ryb, pochoduje po ní páv či pštros a sklenice s vínem mají podobu květin. Středomoří namíchané s ostravským optimismem ranných šedesátek. „Toho chlastu, / podlepený obrázek moře,“ chce se citovat právě Hrušku.

Pivnice Blesk. (Foto: Ivan Mottýl)

Co ale sáhnout po autorovi, který o chlastu v Ostravě psal právě na počátku šedesátých let?

V sobotu večer v podloubích Ostravy
blýská se něco z nože a z rozhodnutí,
hospody září
bleskem lásky a velkými poháry piva.
Muži, než vstoupí do hospody
plivají uhelný prach před prahem,
ženy plivají, když vycházejí z dveří.

To byl Jannis Ritsos (1909-1990). A jak patrno, do svých veršů zakomponoval i samotný blesk. A vůbec všechny reálie, které jsme v podniku zaznamenali i po více než půlstoletí. I ta opilá žena tam tento pátek zpívala a pak ji nějaký chlap táhl domů a ona křičela na celou ulici: „Kam mě to vedeš?“

Ze šedesátých let pochází i obraz, který od minulého roku zdobí výčep U Rady v centru města (Poštovní 16). Malíř Ota Holas (1910-1990) na něm zachytil dlouholetého štamgasta a ostravského herce Miroslava Holuba (1915-1999). Dílo z roku 1960 (některé hlasy říkají, že jde o rok 1966) visí v pivnici z iniciativy provozovatele, jemuž se loni dostalo náhodou do rukou. Je mu totiž dobře známo, že Holub byl jedním z nejpravidelnějších hostů restaurace. A to od roku 1949, kdy sem pražského rodáka zavál osud, až do devadesátých let.

Miroslav Holub v pivnici U Rady. (Foto: Ivan Mottýl)

Miroslav Holub sedával v podniku U Rady snad pokaždé, když nestál na jevišti, neschůzoval nebo nepopíjel na své chalupě v Malé Morávce, na kterou nedávnou vzpomínal v tisku herec David Prachař: „Holub měl na Malé Morávce chalupu. On vypadal jak Čingischán, zahradou mu protékala řeka. Každé jaro si tam nechal náklaďákem přivézt alkohol, od rumu přes myslivce po víno, a ten zakomponoval do té řeky, protože neměl ledničku. Měl speciální hrabičky a pilo se to, co zrovna vylovil. Za hodinu už jste si nepamatovali, kde jste.“

Holub byl velký komunista a už v roce 1953 také umělecký ředitel Státního divadla v Ostravě. A kdo ho pamatuje, ten ví, že to byla na jevišti nepřehlédnutelná postava. Divadlo miloval a komunistické straně věrně sloužil, za Gottwalda i za Husáka. Stejně jako autor jeho portrétu Ota Holas, jehož obrazy vévodily mimo jiné těmto výstavám se všeříkajícími názvy: Do nového života (1948), Výtvarní umělci na stavbách socialismu (1952), Zemí přátel (1978), Vyznání životu a míru (1985).

Jaké obrazy byly pověšeny U Rady v roce 1913, kdy podnik založil hostinský Blažej Rada, to už asi nezjistíme. Holub s Holasem dnes ve slovutném výčepu připomínají éru nesvobody, kdy byla původním majitelům hospoda zabavena. Časy mnohem svobodnější evokuje pamětní cedule, z niž se dívá německý hudební skladatel Paul Hindemith (1895–1963), jehož díla před druhou světovou válkou často inscenovalo ostravské divadlo a Hindemith si to v restauraci U Rady doslova zamiloval. A teď se, byť přes několik stolů, dívají na sebe. Hindemith a Holub.

Třetím zastavením první průzkumné procházky Ostravanu za výtvarným uměním v ostravských nálevnách je loni otevřený výčep s dlouhým názvem Ostravarna Na Fifejdách (Ahepjukova 2). Interiér je standardně globalizační, ocenění si ale zaslouží vkusné židle à la Thonet a otevřený prostor výčepu. Celá vnější fasáda restaurace je však ozdobena mozaikou známého ostravského multimediálního umělce Marka Pražáka.

Výzdoba Ostravarny Na Fifejdách. (Foto: Ivan Mottýl)

Pivní slast je nejvyšší dobro, tak by se asi dalo nejlapidárněji popsat téma hédonistické mozaiky z klasických typizovaných kachliček. Postavy milovníků piva se po kolena brodí v pivním bazénu a drží se přitom radostně sklenic se zrzavým mokem. Krýglů je vůbec v díle požehnaně, je to pocta pivu, byť je v mozaice i trocha ironie a figurkám na fasádě se umělec tak trochu i posmívá.

Pikantní je také jeden drb ze zákulisí. Když se loni mozaika na Ostravarně tvořila, Marek Pražák udělal chlapům na fasádě pořádně dlouhé kachličkové „lulány“. Prý se to nelíbilo, takže z chlapů jsou nyní eunuchové čili impotentní kleštěnci. Však na tom něco je, pivo není zrovna afrodiziakum a chlapi po deseti kouscích pak v posteli dost často selhávají.

Tož hlavně, že se pije! A žvaní nad půllitry, tak jako je tomu v této Pražákově básni:

chlapi neblbněte
sedněte si
neblbněte
to nestojí za to
no fakt
mějte takt
to nestojí za to
napij se
to je na mě
zítra je po mě

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.