Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Vladivojna La Chia: Film 8 hlav šílenství je nejúžasnější projekt, na kterém jsem se podílela

Vladivojna La Chia: Film 8 hlav šílenství je nejúžasnější projekt, na kterém jsem se podílela

9.4.2018 Hudba

Ostravu nosí ve svém srdci a ačkoli bydlí v Praze, je o ní v rodném městě často slyšet. Před časem vytvořila hudbu k divadelní inscenaci Národního divadla moravskoslezského Peer Gynt a nyní se hudebnice Vladivojna La Chia vrací s projektem 4Trio, představí ho 19. dubna v ostravském Cooltouru. V rozhovoru jsme si s ní povídali o aktuálních Cenách Jantar, kde se ocitla mezi nominovanými, o její autorské hudbě k filmu 8 hlav šílenství a také o obecných tématech svobody.

Zvětšit obrázek

Skladatelka a zpěvačka Vladivojna La Chia.
Foto: Helena Kadlčíková, kavárna Elektra

Vladivojno, nedávno jsi mi psala, že srdcem jsi stále Ostravačka. Své výroky, předpokládám, neměníš?

Své výroky občas i měním, protože ne na všechno mám s odstupem času stejný názor, ale zrovna tohle se nezměnilo ani mým přestěhováním do Prahy. Takže, když ses mě na to zeptal, odpověděla jsem upřímně.

A hlavou jsi kdo? Jaká šílenství se ti v ní aktuálně honí?

Teď zrovna zhudebňuji další dvě básně Anny Barkovové, protože nás v květnu čeká koncert na předávání Ceny Rudolfa Medka v Zrcadlové síni Klementina, kde je poptávka výhradně po skladbách z alba 8 hlav šílenství. To je kolekce písní, vytvořených na básně Anny Barkovové původně k stejnojmennému filmu Marty Novákové. Z filmové hudby vzniklo následně trochu jiné album. No a jak si tak občas v té její sbírce zalistuju, tak na mě sem tam vyskočí další báseň, které jsem si před tím nevšimla a u které si říkám, proč jsem nezhudebnila zrovna tuhle, vždyť je tak dobrá! Takže z Barkovové mám stále co čerpat.

Momentálně máš za sebou několikadenní soustředění s kapelou Vladivojsko. Prozradíš, jakou formou probíhalo?

Vzhledem k tomu, že jsme byli u bubeníka, jehož přítelkyně neustále a hlavně skvěle vaří, tak jsme hlavně jedli a jedli a zase jedli a přibrali každý tak pět kilo. Nicméně i přesto všechno, jsme udělali čtyři nové skladby, které vycházejí z různých hororových filmů, jako třeba kultovky Kukuřičné děti, Suspiria, ale máme tam i skladbu Satanovo desatero, to víš, to ty Velikonoce (smích).

Takže připravujete makabrózní materiál pro novou desku?

Ano, už přes rok na tom pracujeme pomalu, ale jistě. Nejdřív, však musíme našetřit peníze na studio a ty jdou z prodeje merche a desek. Zatím máme zhruba na 4 dny ve studiu a 12 kačen se zelím.

Na koncertech tě momentálně můžeme potkat s pětičlenným 4Triem. Proč ten nonsens v názvu?

To se má tak. Celá tato kapela měla původně pět členů. Byli v ní všichni, kteří tam jsou teď: Aleš Bajger, Terezie Kovalová, Sylvie Bee a šest let s námi hrál ještě i Tomáš Rossi na flétny, orientální píšťaly, perkuse a harmoniku. Poslední roky jsme však hráli spíše ve třech. Loni jsme ale zase začali hrát ve čtyřech a já jsem se rozhodla, že svou kapelu konečně po těch deseti letech pojmenuji. No a když jsem zveřejnila název 4Trio, tak nám ještě přibyl bubeník z Vladivojska a bylo nás najednou zase pět. Proto pětičlenné 4Trio.

Aha. 4Trio jsem slyšel na zimní edici Hradeckého Slunovratu a hrálo i zpívalo vám to velmi slušně. Takže sestava už se usadila?

Abych byla upřímná, tak sestava se usazovala až do teď, stále je co vychytávat. Nehrajeme pořád jenom „bum čvach“, takže když přišel do kapely Luboš, musel si zvyknout na to naše cítění, které je spíš vzdušné než zemské. My jsme s Alešem Bajgerem a Terezií Kovalovou za těch deset let už opravdu rytmicky srostlí, takže Luboš to neměl úplně jednoduché, ale díky tomu, jak je dobře technicky vybavený a otevřený všemu neznámému, tak to byla příjemná poznávací cesta.

Kromě různých songů jste představili i několik písní z posledního alba inspirovaného soundtrackem a filmem 8 hlav šílenství. Jak s odstupem času na tento projekt pohlížíš? Co ti dal a co ti vzal?

Já na to všechno pohlížím stále stejně. Pro mě je film 8 hlav šílenství nejúžasnější projekt, na kterém jsem se kdy mohla podílet, a jsem moc šťastná, že mě inspiroval k samostatnému albu. Mám pocit, že jsem zatím ještě všechno z toho nedočerpala. Na tento film pak navázal i třídílný dokument Čechoslováci v gulagu, kde jsem také skládala muziku a skrz to všechno jsem se o ruské historii dozvěděla spoustu zajímavých věcí. Takže mi to nevzalo nic, ale dalo mnohé.

Bezpochyby silné téma. Historii Ameriky jsi sledovala stejně pozorně? Vyvražďování a asimilace původních indiánských obyvatel, zotročování migrantů… pálí tě to podobně?

Nějaký větší projekt o Americe jsem zatím nedělala, takže historii Ameriky znám tak normálně. Nicméně Amerika si uvědomuje, čeho se vůči indiánům dopustila. Rusko takovou sebereflexi nemá. Co se týče migrantů, tak Ameriku migranti stvořili. Tyto dvě země mají úplně jiný historický základ.

Byla jsi smutná z výsledku Českých lvů, kde tvá muzika měla velkou šanci jednu sošku ulovit?

Já se přiznám, že jsem byla velmi překvapená už ze samotné nominace. Cítila jsem, že to vyhrají manželé Havlovi, a i když jsem bohužel ještě Křižáčka neviděla, tak jim toho lva přeji. Jsou to zajímaví a sympatičtí ufoni.

Momentálně jsi nominovaná i na Cenu Jantar ve společnosti Ewy Farné a Evy Konečné  z kapely Places. Budeš smutná, když neproměníš ani nominaci na Jantar? Nebo ceny bereš sportovně a preferuješ raději osobní kontinuální růst?

Já to zase tak neprožívám. Jantar jsou první ročník, který musí teprve získat respekt u lidí i umělců, aby řešili to, jestli jsou z proměnění nominace smutní, nebo ne. Rozhodně jsem ráda, že si na mě porota vzpomněla, a to mi pro letošek stačí. Obecně ceny beru pozitivně v tom, že jsme tak malinký trh, že každý sebemenší zářez člověka potěší. Má pocit, že si toho, co dělá, někdo všiml, a to je vždycky fajn. Na druhou stranu, žádná cena nezaručuje skutečnou kvalitu, protože často u porotců vítězí spíš osobní preference a sympatie, někdy i lenost, že si prozkoumají jen to, co chtějí.  Takže já jsem v tomto realista.

Jak to myslíš s tím respektem? Mám dojem, že poroty byly vybrány velmi transparentně…

Myslím to obecně. Každá nová soutěž se musí nějakým způsobem etablovat, vyprofilovat. Je hodně zajímavých umělců kolem Ostravska jak v hudebním, tak i výtvarném umění. Takže já těm cenám fandím a přeji, aby si respekt mezi umělci a veřejností získaly.

Vladivojna La Chia.

V Ostravě jsi nedávno zanechala další otisk v podobě hudby k nové inscenaci Ibsenova dramatu Peer Gynt. Jak bys svou hudbu k inscenaci charakterizovala?

Mně ty charakteristiky moc nejdou, ale zkusím to stručně. Jako snivou náladovku s občasnými výlety do orientu a trollí říše.

Poslechl jsem si ji na YouTube, kam jsi celou hudbu vložila. Trochu na mne působí jako svého druhu dekorace, pozadí k přednímu plánu. Kromě minimalismu, ambientu a etna jsi využila i aluzí hudby Edvarda Griega. Co tě k tomu vedlo?

Přišlo mi vhodné a zajímavé využít notoricky známý Griegův motiv a posunout ho k náladě a konceptu Peera Gynta tak jak ho chce ukázat režisér Pavel Khek.

Přemýšlíš nad způsobem svého zpěvu? Do jaké míry je intuitivní a naopak záměrný?

Ve mně se tyhle dvě polohy hodně melou. Intuice je vždycky začátek, ale pak je pro mě důležitější skladba jako celek, což je pro zpěvačku spíše mínus, protože zpěvák by asi neměl brát zpěv jako jednu ze složek, ale měl by ho vnímat jako naprostou dominantu písně. Já to tak ale nemám. Dost často si na deskách spíše připadám jako vypravěč a ubírám na expresi, protože se víc vnořuji do textů, které v mých sólových skladbách mají lyričtější nebo civilnější ráz. Ale na koncertech to rozbalím, až jsou lidi překvapení. Nebo svůj hlas používám jako nástroj, který dobarvuje náladu. Obecně se jako zpěvačka cítím mnohem komfortněji na živých koncertech než ve studiu.

Často se svým vokálem pracuješ koloristicky a témbrově. V tu chvíli mám pocit, že zpíváš výtvarným spektrem pohledu. Neprostupují se v tobě obě roviny – hudební a výtvarná vlastně neustále?

Nevím, nepřemýšlím nad tím. Asi mě prostupují, ale je to podvědomé. Já jsem zvyklá hlas používat při skládání. Předzpívávám linky pro smyčce, dechy a další jiné nástroje. Často svůj hlas různě vrstvím a používám ho, jako malíř používá barvu do obrazu.

V umění jsi zjevně androgynní bytost schopná téměř všeho. Nevylučuješ v budoucnu fúzi s klasickým hudebním tělesem, jak je dnes velkým hitem?

To by mě určitě velmi bavilo, ale obávám se, že nejsem v pozici, abych si to mohla dovolit. Ani finančně, ani z hlediska popularity. Moc ráda bych pracovala s klasickým orchestrem, ale svou cestu reálně vidím zase spíše v rámci autorské hudby pro nějaké divadlo nebo film. Zažila jsem dvě vystoupení, kde mou hudbu pro seriál Až po uši hrál pražský symfonický orchestr a byl to opravdu skvělý pocit.

Kdy, kde a s kým tě mají šanci Ostraváci slyšet a vidět?

Už 19. dubna zahrajeme v prostoru Cooltour a chceme tak vynahradit lidem koncert v Parníku na který se hodně lidí nedostalo, protože byl vyprodán už tři týdny před vystoupením.

Co bude na programu? Na co nás nalákáš?

Budeme hrát jak skladby z aktuálního alba 8 hlav šílenství, tak také průřez mou sólovou tvorbou, ale také písničky ze seriálu Až po uši, filmu Nevinnost, výběr z divadelních her nebo i folkové úpravy mého metalového Vladivojska. Koncert to bude pestrý a výživný, no a beru s sebou i humra, takže dojde i na hymnu.

Hymna à la humr je určitě mnohem lepší než ta, předložená panem Bokem. Takže je na co se těšit! Ať vám to hraje!

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.