Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Absurdní komedie Kdo je pan Schmitt? je dalším velmi zdařilým představením Divadla Mír

Absurdní komedie Kdo je pan Schmitt? je dalším velmi zdařilým představením Divadla Mír

10.4.2018 Divadlo

Vlahý dubnový pondělní večer doprovázel diváky, kteří se stali svědky další premiéry rozšiřující výčet repertoáru mladého ostravského Divadla Mír. Tvůrci sáhli po díle autora Sébastiena Thiéryho, který má na svědomí také historicky první uváděnou hru tohoto divadla Dva úplně nazí muži. Před vyprodaným hledištěm se po roce představil další adept na terapii pro diváckou bránici a divadlo už nemusí dokazovat svou pozici na ostravském kulturním nebi. Už ji má.

Zvětšit obrázek

Magdaléna Tkačíková a Štěpán Kozub v inscenaci Kdo je pan Schmitt?
Foto: Divadlo Mír

Kdo je pan Schmitt? Rozhodně se dá říct, že bláznivá komedie. Ale to by byl chudý přívlastek pro inscenaci postavenou na bravurním textu, herecké estrádě mimiky a gest i radosti z divadelní práce, která z celé hry viditelně číší. Kdo je pan Schmitt? Absurdní drama postavené na klasických základech literárního žánru, který měl na českých prknech vždy své místo. A Divadlo Mír dokázalo, že absurdní drama nepatří jen na prkna komorních či studiových divadel.

Sébastien Thiéry není pro diváka Divadla Mír neznámým pojmem. Autor Dvou úplně nahých mužů se zapsal jako odvážná volba k uvedení první premiéry přesně před rokem a nyní se  k dramatikovi nejenom divadlo navrací, ale také k němu přizvalo stejný tvůrčí tým a část hereckého obsazení ze zmíněné první premiéry.

Režisér Václav Klemens se podruhé odvážil do téže řeky a dočkal se zaslouženého potlesku nejen od diváků. Jemná režie, která dává vyniknout propracovanému textu Sébastiena Thiéryho v překladu Kateřiny Neveu, skoro jakoby nechává samotné herce vyhrát si ve svých rolích bez zbytečných zásahů. Tvůrčí svoboda se odráží především v odlehčených a přesně mířených slovních přestřelkách, které bez zaváhání připomínají finálový zápas tenisového grandslamu.

Ale abych se vrátila na začátek. Jako každá inscenace, i „pan Schmitt“ má svůj plakát a na něm je sám Henry Schmitt, Jean-Claude Bélier, nebo Štěpán Kozub? Vlastně všichni dohromady. Po vstupu do svého bytu se Bélierovi postupně ocitají u Schmittových, kde se postupně začínají dít prazvláštní skutečnosti. Že vám to nedává smysl? A vadí to? Jak jsem byla svědkem, většině diváků to rozhodně nevadilo. Naopak, přistoupili na pravidla absurdní hry tak snadno, že se herci jen horkotěžko bránili vlastnímu smíchu, který jim byl z hlediště nekompromisně servírován.

Salvy smíchu měl na svědomí především Štěpán Kozub, který se s dílem Thiéryho viditelně sžil a pojal ho po svém, tedy s groteskním výrazem a komickou ostravštinou jako bonusem. Karikaturní výraz osoby s problémem zorientovat se v sám sobě dokázal udržet až překvapivě v mezích a nepřekročil hranici sklouzávající ke zbytečnému přehrávání. Pan Schmitt místy sice připomínal i jiné české komiky, ale jistota, se kterou Štěpán Kozub předvádí svou postavu/postavy, je naprosto odzbrojující a divákovi nezbývá než jeho kouzlu podlehnout.

Partnerskou dvojici Bélierových/Schmittových doplňuje Magdaléna Tkačíková, která Štěpánu Kozubovi sekunduje s grácií napříč údělu a situaci, ve které se ocitli. Oproti grotesknímu výrazu svého partnera se jako jediná žena v inscenaci drží bezpečně dámského stylu a s narůstajícím časem sbírá divácké sympatie.

Testosteron vstupuje na scénu společně s policistou vystřiženým z klipu Village People neboli Albertem Čubou. Nejistý ochránce zákona s dotěrnými dotazy rozvíří děj a nenechá se rozhodit ani viditelnými nesrovnalostmi. Prostě orgán, jak má být.

Aby absurdní drama mohlo být dokonalé, nemůže chybět ani doposud neexistující syn aka Robin Ferro aka černoušek bubu, co nosí FUBU, neboli málomluvný člen rodiny Schmittových, který když už se rozhovoří, dokáže jednou větou shrnout vše podstatné a zakončit to peprným hřebíčkem do svědomí. Když už má herec čurdu, je potřeba, aby si ji náležitě užil, což se Robinovi Ferrovi daří s ledovým klidem.

Pouhá přítomnost Vladimíra Poláka dokázala vyvolat šum v hledišti. I přes výčet rolí dokáží diváci nejvíce ocenit jeho smysl pro vlastní nadhled, a to i ve chvíli, kdy obnáší jeho role psychiatra úlisný vzhled a psychickou labilitu. Při pohledu na dvojici Kozub-Polák (tentokrát oblečenou) je vidět, jak moc divadlu sluší, když se jím i herci baví.

Situační komedie Kdo je pan Schmitt? se odehrává v bytě. Tomáš Volkmer teleportoval děj do časů podobných 60. letům, kdy otapetované stěny hýřily ornamenty, ženy nosily barevné punčocháče s krátkými sukněmi a muži se mohli pouze chlubit špatně padnoucími obleky a vytahanými svetry. Nicméně výrazné kulisy vystřižené jak z Retromuzea v Chebu inscenaci dodávají šmrnc a Magdaléně Tkačíkové to navíc ještě velmi sluší.

Kdo je pan Schmitt? není inscenace jen pro vášnivé čtenáře Kafky, Becketta nebo Havla, pokud přistoupíte na jednoduchá pravidla bez logického vyústění, zaručuji vám, že se budete náramně bavit. A to od začátku do konce.

 

Evelína Vaněk Síčová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.