Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Zneklidňující snímky Ivana Pinkavy zaplnily hlavní sál ostravského Domu umění

Zneklidňující snímky Ivana Pinkavy zaplnily hlavní sál ostravského Domu umění

11.4.2018 Obraz & Slovo

Galerie výtvarného umění v Ostravě (Dům umění) nabízí všehochuť, o níž snila už předválečná avantgarda. Umění pro všechny smysly. K architektonické výstavě Odile Decq, o které jsme referovali před několika dny, totiž v úterý přibyla společná expozice fotografa Ivana Pinkavy a sochaře Eliáše Dolejšího. A aby toho nebylo málo, složil Dům umění i poctu jednomu sběrateli výtvarného umění – herci Emanuelu Křenkovi.

Zvětšit obrázek

Ivan Pinkava na vernisáži v Domě umění.
Foto: Martin Straka

Uneslo by ostravské divadelní publikum, kdyby se nová sezóna Národního divadla moravskoslezského poutala plakáty s fotografií shnilých banánů? Asi by to byl skandál, na rozdíl od Národního divadla v Brně, které přesně takovým plakátem uvítalo právě probíhající sezonu. V Brně novou vizuální kampaň odvážně svěřili fotografovi Ivanu Pinkavovi, tedy autorovi jedné ze dvou nových výstav, které jsou od této středy přístupné veřejnosti v Domě umění.

I ve státě ostravském je leccos shnilého. Galerii výtvarného umění v Jurečkově ulici už je třeba řadu let slibována dostavba, takzvaný Bílý stín Josefa Pleskota. Stávající objekt z éry první republiky již dávno nevyhovuje dnešním potřebám a dokonce v něm ani nejsou prostory pro stálou expozici, která se tak aktuálně krčí na vejminku v mezipatře. Ředitel galerie Jiří Jůza se sice úřední slibotechnu snaží už léta přimět k nějakému činu, zatím je však tohle snažení spíše jízdou na banánové slupce.

A proč referát o nových výstavách v Domě umění začíná takovým oslím můstkem? Možná proto, že Ivan Pinkava svými snímky často čeří stojaté vody. V Brně shnilými banány a v Ostravě teď výstavou Napřed uhořet, na níž se sešel se sochařem Eliášem Dolejším. Tahle expozice v přízemí Domu umění je bezesporu podněcující už jen svým filozofujícím názvem, který návštěvníka staví před zvláštní otázky. Co to znamená „napřed uhořet“? Je to vůbec možné? A co následuje po takovém uhoření?

Pinkavova fotografie Mensa I. (Foto: Ivan Mottýl)

Odpověď je třeba hledat přímo v sále. Třeba u Pinkavovy fotografie Mensa I, u které při vernisáži jeden návštěvník dokonce poklekl a nekonečně dlouze si ji prohlížel. Na snímku je zobrazena část stolu, která je pokryta svátečním ubrusem, na němž ovšem ještě leží kus starého molitanu. Mensa je v katolické terminologii stolem Páně a v kostele je to podstatná část oltáře. Kamenná deska, na níž kněz provádí obřad přijímání, kdy rozláme symbolický chléb a část hostie ponoří do kalichu s vínem. Pinkavova fotografie Mensa I je také obřadem. Oslavou naděje v beznadějném toku každodenní všednosti.

Pinkava fotografuje hraniční situace lidského bytí, ačkoliv tyhle snímky na první dobrou působí jako strojená zátiší. Autor zachycuje okamžiky, kdy už je takzvaně „vyhořeno“, ale nasnímá je tak, že fotografie v jakémsi vnitřním plánu rozdává i zmiňovanou naději. Setkání molitanu a svátečního ubrusu v ponurém obývacím pokoji tak není jen o chmurách, tenhle zneklidňující snímek při delším pozorování přináší i  velké zklidnění. Jako když s rodinou nabouráte v autě a z trosek vozu všichni vystoupí bez jediného škrábnutí.

Krystal Eliáše Dolejšího. (Foto: Ivan Mottýl)

Pinkavovy snímky doplňují objekty sochaře Eliáše Dolejšího. „Výstava je budována jako strukturální pole, v němž se fotografie Ivana Pinkavy přichylují k tematizaci lineárního času – lidský čas, dospívání, mládí, stárnutí, smrt, čas civilizace – zatímco prostorové objekty a objektové situace Eliáše Dolejšího reflektují spíše čas cyklický: mýtus, meta-vyprávění, rituál,“ vysvětluje koncept společného projektu fotografa a sochaře kurátor Petr Vaňous.

Vaňousovu metodiku, s jakou prolnul práce Pinkavy a Dolejšího, samozřejmě návštěvník galerie nemusí přijmout. Zvláště, když zjistí, že východiska umělců jsou hodně odlišná. Dolejší je o dvacet let mladší než Pinkava a v jeho objektech zatím nemůže být životní zkušenost otřelejšího kolegy. Sochy jsou to sice inspirativní, nicméně pořád s jakýmsi „školním“ nátiskem, Dolejší zatím zkouší, kterou cestou se vydat. Jeho díla jsou zadumaná a v ostravském kontextu blízká tomu, co dělá třeba sochař Petr Szyroki nebo malíř Václav Rodek.

Stádia času Eliáše Dolejšího. (Foto: Ivan Mottýl)

Nakolik objekty Eliáše Dolejšího souzní s fotografiemi Ivana Pinkavy, o tom rozhodne především návštěvníkova empatie. Pinkava ve své řeči na vernisáži podotkl něco v tom smyslu, že fotografie je pořád jakousi popelkou ve výtvarném umění a nemá stejně výsostné postavení jako třeba malba či právě socha. A že právě zahájený společný projekt fotografii tak trochu rehabilituje. Zrovna Pinkava ale žádnou výpomoc nepotřebuje, jeho práce jsou čirou uměleckou esencí, byť možná mají blíže k poezii než třeba k malbě.

Jak už řečeno, ostravský Dům umění aktuálně nabízí všehochuť, o níž snila již předválečná avantgarda. Umění pro všechny smysly! Jinými slovy, v galerii nyní voní parfémy slavné Klimtovy Judity, návštěvník má chuť dotýkat se soch Eliáše Dolejšího a také se zaposlouchat do kavárenských rozhovorů v restauraci pařížské opery, kterou navrhla architekta Odile Decq, jejíž práce jsou vystaveny v prvním poschodí. Součástí umění jsou pak i mecenáši či kupci a galerie v úterý složila poctu právě jednomu sběrateli výtvarného umění – herci Emanuelu Křenkovi.

Opavský herec Emanuel Křenek (1932-2016) vyrůstal poblíž ostravského Domu umění, což byl zřejmě iniciační moment, který v něm probudil i sběratelskou vášeň. Než odešel na věčnost, svoji sbírku věnoval právě galerii v Jurečkově ulici, která tak byla doplněna o 38 obrazů, 55 plastik a 79 grafik a kreseb. „Díla jsou spíše komorního charakteru, ale mnohá velmi zajímavá, vzácná a kvalitou obohacující,“ říká o daru ředitel galerie Jiří Jůza. Většina prací je nyní vystavena na výstavě s prostým názvem Dar.

Ze sbírky Emanuela Křenka. (Foto: Ivan Mottýl)

„Při jedné příležitosti mě překvapil skromným dotazem, zda může odkázat galerii svou kolekci. Nesměle jsem souhlasil. Byl jsem přesvědčen, že se tak dlouho nestane, a časem jsem si začal myslet, že se vše zapomene. Emanuel Křenek však vše naplnil a jeho pozůstalost se podle druhu dostala do veřejných institucí v kraji,“ vypráví Jůza. Na výstavě se návštěvníci setkají například s Janem Bauchem, Františkem Grossem, Josefem Istlerem či Evou Kmentovou. Drobnou kuriozitou je fakt, že se tak do sbírek Domu umění dostal i obraz, o který by asi kurátoři jinak nezavadili. Dílko samorostlého malíře Jiřího Bednáře z Mariánských Hor. Svým způsobem neprávem opomíjeného umělce, který ovšem netouží po slávě. Cesty Páně jsou holt nevyzpytatelné.

*

Ivan Pinkava, Eliáš Dolejší: Napřed uhořet. Dům umění v Ostravě. Výstava potrvá do 10. června 2018.

Dar. Pocta Emanuelu Křenkovi. Dům umění v Ostravě. Výstava potrvá do 10. června 2018. Sbírka představuje tyto umělce: Jan Bauch, František Hudeček, František Gross, Josef Istler, Josef Liesler, Jaroslava Pešicová, František Štorek, Vladimír Komárek, Ivan Ouhel, Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Zdena Fibichová, Vladimír Preclík a další.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.