Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Hudba Mou první zkušenost s Janáčkem poznamenali moravskoslezští pěvci, říká hudební publicista Jiří Černý

Mou první zkušenost s Janáčkem poznamenali moravskoslezští pěvci, říká hudební publicista Jiří Černý

22.4.2018 Hudba

Neobvyklou přednášku věnovanou tvorbě Leoše Janáčka si mohli vychutnat návštěvníci ostravského klubu Fiducia v podání hudebního kritika Jiřího Černého. Známý publicista řadu lidí překvapil svou erudicí v operní hudbě, kterou objevoval ještě dříve než tu populární. V operní hudbě v 50. letech hledal podle svých slov citové odreagování od školy i od osobních neúspěchů. A překvapivě jedním z prvních utěšitelů mu byl Leoš Janáček, speciálně opera Její pastorkyňa v podání interpretů pocházejících z okolí Ostravy.

Zvětšit obrázek

Hudební publicista Jiří Černý při přednášce ve Fiducii.
Foto: Vladimír Michna

Ostrava si letos připomíná 90 let od úmrtí geniálního skladatele Leoše Janáčka, vy jste ale Janáčka slavil daleko dříve, dokonce v 50. letech minulého století, kdy tento skladatel zrovna nepatřil k nejhranějším. Jak jste se k poslechu Janáčka v těchto tuhých socialistických letech dostal?

I dnes je Janáček daleko hranější ve světě než u nás. Ani za mých mladých let to nebylo lehké. Dříve totiž končil obecný vkus někde mezi Dvořákem a Sukem. Matka mi říkala: Jirásku, Jirásku, jak se ti může ten Janáček líbit, vždyť to je jak když ladí orchestr. A já ji odpovídal: Maminko, nebudeme se o tom bavit, prostě se mi líbí, tak co se dá dělat.

Proč jste se rozhodl uspořádat přednášku o operním skladateli, když i tady v Ostravě vás spíše znají jako propagátora kvalitní popové scény?

Říkal jsem si, že třeba pomůžu někomu, kdo k Janáčkovi zatím nenašel cestu, když mu řeknu, jak to bylo se mnou. Měl jsem totiž obrovské štěstí, že jsem měl rád operu již během svých studií, kdy jsem navštěvoval Národní divadlo. Odreagovával jsem se na ní z příšerného studia na Střední průmyslové škole stavební. Na gympl mě z politických důvodů nepustili.

Jak to, že se na začátku vašeho hudebního vzdělání tedy ocitla právě Janáčkova slavná opera?

Viděl jsem tehdy všechno možné a samozřejmě také Její pastorkyni. Jeden z mých prvních dojmů byl, že titulní role, ta Jenůfka, kterou zpívala paní Jelínková, je na tu mladou dívku ze Slovácka moc objemná. Dnes vím, že to bylo to nejblbější, co mě mohlo napadnout.

Ale u toho přece nezůstalo a nakonec vzpomínáte na něco úplně jiného?

Jestli jsem za něco vděčný zpěvákům Národního divadla v 50. letech, tak za to, že Janáčka a především Její pastorkyňu zpívali tak, že jim bylo každé slovo rozumět.  Což je u Janáčka nesmírně důležité, ještě důležitější než u Smetany a Dvořáka, tam jsou melodické linie tak silné, že když vám ujdou čtyři věty, tak se v podstatě nic nestane, u Janáčka nikoliv.

Proč jste při své ostravské přednášce vybral právě úvodní árii z Její pastorkyně v podání Ivo Žídka a Beno Blachuta?

Jedná se o scénu odvodu, když se vraceli rekruti a čekali, koho odvedli a koho ne. Všetci sa ženijó, vojny sa bojija a já se nežením, vojny sa nebojím. Števa byl tehdy v mé první operní zkušenosti Ivo Žídek a obyčejnějšího Laca ztvárnil Beno Blachut. Tenkrát mi vůbec nedošlo, že oba byli ze severní Moravy a ze Slezska. Ne že by to měli do Hukvald, kde se Janáček narodil, tak blízko, ale Ivo Žídek se narodil v Kravařích u Opavy a Beno Blachut pracoval ve Vítkovických železárnách. Dlouho nikoho nenapadlo, že by se mohl živit něčím jiným, natož být profesionálním zpěvákem. Všichni zpívali tak, že si libreto dodnes pamatuju, podle toho, jak jsem je z první galerie poslouchal.

Vy jste se při bádání v Janáčkově díle dostal i do sporu s Milanem Uhdem nebo Milanem Kunderou, jak k tomu došlo?

Neshodl jsem se se spisovatelem Milanem Uhdem a vlastně ani s Milanem Kunderou, který pochází z rodu hudebních vědců a o Janáčkovi píše velice zasvěceně. Oba jsou přesvědčeni, že by se Její pastorkyňa měla hrát tak, jak ji Janáček napsal. Ale hraje se tak, jak mu ji v Praze předělal šéfdirigent opery Národního divadla Karel Kovařovic. Uhde a Kundera, kterých si velmi vážím, to vysvětlují částečně tím, že Kovařovic měl mindrák jako skladatel a na Janáčka nedosáhnul. A pak je tady názor, že regionální skladatel, tedy Janáček, se nemůže rovnat pražskému.

Jak je to tedy se závěrem Její pastorkyně, proč nemají Kundera ani Uhde podle vás pravdu?

Závěr je hodně předělaný, třináct let od brněnské premiéry, než ji v Praze uvedli, Kovařovic ale vstoupil do dějin Národního divadla jako nelepší dirigent všech dob, provedl Smetanovský cyklus, jenom ten Janáčkův styl mu neseděĺTak dlouho si s tím hrál, až konečně Její pastorkyňu uvedl, do té doby se na žádné jiné světové scéně nehrála, nejen Kovařovic, ale ani jiní se k ní neměli. Janáček přijel na generálky a poprvé slyšel ten závěr, kdy se Jenůfa loučí s Lacou, kdy je přesvědčena, že od ní odejde.

A jaká byla tehdy reakce Mistra Janáčka?

Nejsem žádný odborník, abych měl absolutní srovnání, ale Janáček Kovařovicovi řekl: Pane šéfe, prosil bych tady to, co jste udělal, kdyby to bylo vždycky tak, jak jste to hrál nyní. To bylo před uvedením ve Vídni a Janáček už měl tehdy takovou pověst, že si samozřejmě mohl říci, jak to chce hrát. Ne, on dal přednost kritizované Kovařovicově úpravě.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.