Janáčkův komorní orchestr opět dokázal, že umí s hudbou dělat zázraky

V programu z děl Johna Irelanda, Alfreda Schnittkeho, Johanna Sebastiana Bacha a Bély Bartóka vystoupili klavíristé Tomáš Vrána a Kateřina Ochmanová. Provedení Schnittkeho klavírního koncertu řídil dirigent Jakub Klecker.

„Jste na koncertě komorní hudby“, píše v úvodu ke knize Poznáváme komorní hudbu (1963) Václav Břešťák. A pokračuje: „Když si uvědomíte, co vás ruší, přestanete vnímat hudbu a začnete se dívat: tam vpředu je nejméně deset mít volných, vpravo zůstala neobsazena celá řada a vzadu – tam poslouchají pouze prázdná sedadla.“ Sympatická snaha autora knihy o popularizaci komorní hudby před pětapadesáti lety je zajímavým svědectvím. Na menší hudební soubory zkrátka odjakživa chodilo méně lidí (také původní funkce a určení komorní hudby tomu odpovídalo) a bylo by absurdní přičítat to – podobně jako v knize Václav Břešťák – posluchačské náročnosti a zdánlivé nepřístupnosti.

Umělecký vedoucí orchestru Jakub Černohorský. (Foto: Ivan Korč)

Potěšujícím faktem bylo v pondělí zjištění, že velký sál je naopak zaplněný velmi slušně. Kdyby Dům kultury města Ostravy disponoval akusticky vhodným, kapacitně menším koncertním prostorem, bylo by vlastně narváno. A nejpříjemnějším zjištěním mé úvahy je skutečnost, že na koncert přišla spousta mladých lidí. Takže ono to s tou obávanou komorní hudbou nebude vůbec tak zlé, jak se kdysi myslívalo. A teď už si povězme něco o samotném koncertě, protože jeho dramaturgie a výsledek stojí opravdu za ohlédnutí.

John Ireland a Concertino pastorale ve mně vyvolal otázku, jak často jsme schopni objevovat nové skladby a skladatele? Kdybychom si to spočítali, patrně by převažovaly notoricky známé věci, ke kterým se prostě rádi vracíme. Concertino pastorale Angličana Irelanda bylo dokladem toho, že objevovat nové autory je vzrušující cestou za utajenými poklady. Třívětá kompozice představila v interpretaci Janáčkova komorního orchestru Irelanda jako skladatele skvělé invence, která tryskala ze všech vět s virtuózně vykrouženou rytmikou. Jeho Concertino je plné čisté, průzračné melodiky, která i přes polyfonně utkané pasáže zněla jasně, meditativně (v nádherně hluboké druhé větě) i s vířivou tanečností.

Klavírista Tomáš Vrána. (Foto: Ivan Korč)

Alfred Schnittke byl v programu zastoupen Koncertem pro klavír a smyčce. Sólistou a zasvěceným vykladačem jeho filozoficky pohřížené hudby byl klavírista Tomáš Vrána, jehož sympatie k pozoruhodným skladbám velkých tvůrců 20. století jsou v Ostravě dobře známé a reflektované s pozitivním hodnocením. S podobným úspěchem se mladý klavírista ponořil také do polystylového hudebního vesmíru Alfreda Schnittkeho, v kterém proudí známé intervalové postupy a melodie za současného rozrušování okolního terénu v podobě rozmanitého zvukového univerza. Vrána Schnittkeho zahrál s brilantním technickým nadhledem a rytmickou přesností. Zcela oddán skladbě, jakoby se propadal do klavíru a komunikoval s jeho hudbou s upřímností a oddaností. Mimořádný zážitek umocnila i skvělá hra Janáčkova komorního orchestru pod precizním vedením dirigenta Jakuba Kleckera.

A klavírem se pokračovalo i v druhé polovině koncertu. Koncert pro klavír a orchestr d moll BWV 1052 Johanna Sebastiana Bacha zazněl v podání Kateřiny Ochmanové. Fascinující bylo, jak přirozeně a nenásilně vyzněla po Schnittkem Bachova hudba! Ochmanová se pro mne stala objevem, její interpretace doslova zametla s nahrávkami tohoto koncertu, které jsem dosud slyšel. Bachův koncert zahrála s příkladnou a poučenou artikulací melodických ozdob a způsobu výstavby frází. Nekonečné akordické i melodické sekvence první a třetí věty zahrála s úchvatnou přesností a čitelností. Největším potěšením byla její živelná muzikalita, plná krásných momentů v akcentech, dynamice a hlavně v nádherně barevné tónové artikulaci, s níž si pohrávala. Ochmanová zahrála Bachovu hudbu mimořádným způsobem a doufejme, že se tato spontánní a talentovaná klavíristka do Ostravy brzy vrátí.

Klavíristka Kateřina Ochmanová. (Foto: Ivan Korč)

Závěr koncertu patřil Bélu Bartókovi a jeho ohnivému Divertimentu pro smyčcový orchestr. V díle největší osobnosti maďarské hudby 20. století se naplno rozeznělo interpretační mistrovství Janáčkova komorního orchestr. Ten je sice sestaven ze špičkových hráčů Janáčkovy filharmonie, kteří se během koncertu mnohokrát představili v znamenitých sólových výstupech, ale v pondělí bylo důležitější něco jiného, co dělá tento soubor jedinečným: osobitý tón a komorní výraz celého orchestru, který spočívá v souhře osobností, táhnoucích za jeden provaz ve prospěch celku. S tím souvisí mimořádná pozornost k čisté intonaci, přesnosti souhry a dynamické proporcionality, která je pro Janáčkův komorní orchestr přirozeností jako výdech a nádech. Bartókovu Divertimentu se dostalo všech těchto atributů vrchovatou měrou.

Z pondělního koncertu Janáčkova komorního orchestru. (Foto: Ivan Korč)

Na závěr koncertu zazněl ještě jeden přídavek. Před ním charismatický umělecký vedoucí Jakub Černohorský zmínil, že Bartókovo Divertimento bylo první kompozicí, kterou po předání štafety Zdeňkem Dejmkem s tímto orchestrem nastudoval. A následně mu věnoval přídavek v podobě lyrické pomalé věty od Georga Friedricha Händela.

Pokora a úcta patří mistrům. Janáčkův komorní orchestr opět jednou dokonale ukázal, že ji má a dokáže dělat zázraky.