Nové album Jakuba Tichého: Explozivní punková folkařina, která se nedá osedlat

„Aut!,“ zařval kyprý předseda poroty jedné bezejmenné hudební soutěže a významně vytáhl na kudrnatého mladíka v křiváku červenou kartu. „To je tvůj konec, kámo“, zasyčel ještě zlověstně. Kudrnáč se nijak nepohoršoval, sbalil kytaru a šel. No a co… Pořád má ještě celkem dost času.

To byl střep snu, který se mi nedávno po poslechu alba Aut zdál a který se klidně mohl odehrát, kdyby zpěvák, kytarista a textař Jakub Tichý album vydal před desítkami let v éře komunismu. Never more. Desku frýdecko-místeckého buřiče Tichého jsem očekával netrpělivě. Po loňské ochutnávce v podobě setmělého songu Zpověď, jsem si poslechl stejně nedočkavě i celé CD, které mi Jakub přihrál na galavečeru Cen Jantar, kam přišel vyšňořený, že jsem ho málem nepoznal.

Písně z Autu jsou něco jako demaskující portréty. Za obalem společenských konvencí, triků a lží cítí jejich autor šedou realitu a stále stejný koloběh chyb.  „Víš, můžeš změnit lásku, práci, ale nic nebude nové / bude to jak stěhování z Havířova do Orlové“, rapuje v písni Hlava Tichý. Na jiném místě se lkaním akordeonu prorokuje: „Možná že dřív, než se svět odkoulí zase dál / zahladí, odčiní, zakryje, smyje / všechno, cos kdy podělal a neudělal.

Tichý se pozastavuje nad krizí vztahů na jedné straně, na straně druhé bez keců přiznává, že ani ty své nemá pevně v otěžích. Sarkasmem a ironií nešetří ani sám sebe: „Proti proudu času, už to živě vidím / my dva jako kdysi, my dva neznámí zvědaví lidi / ty, která chceš vědět hodně a víš jenom málo / a já v době, kdy mě ještě něco napadalo.“

Na pranýř povolává i často proklamované volání po spravedlnosti a potřebě nových světových řádů. Jedním z nejsilnějších momentů alba je píseň Zpověď. Infernálně torzovitý obraz člověka zmrzačeného vlastními fauly, zhrzeného, že neproměnil své talenty, a zapleveleného marasmem elektronických našeptávačů polopravd. Půvabným úletem s přiznanou náklonností k něžnému pohlaví je song Děvčata. V tomto kurzu pokračují i Pohlavní věci: „Postřehy z kulturních dějin ji nechávají chladnou / mé subtilní vtipy sotva na úrodnou půdu padnou / avšak jde-li o koupi bot, tak na to má svoje místa / a vlastním-li Bibli, budu asi fakt Jehovista…“

Přiznaná vykořeněnost, kichotovská vyděděnost a obezdění kulturou znamená nečekanou samotu. Proto Tichý hledá jinde: „Víš, moje království se v oblacích vznáší / a ve tvářích se nevyznám / vždycky když zakřičím: a teď tu naši, zpívám pak úplně sám“, svěřuje se asentimentálně. Na své cestě do autu nezapomněl ani na parodii Síně slávy, energickou přiznávku k Borisi Vianovi v písni Pěna dní či charismaticky skeptické outro Odcházím.

Jakub Tichý se nikdy se z ničeho nepoučí. Telefony se mu vybijí, jídlo v ledničce se mu zkazí. On sám se zkazí. „To bude hnusné“. Současně máme u něj jedinou jistotu. Nelekne se nikoho a ničeho. Vezme si na paškál všechno a všechny a jako praktický filozof začíná u sebe.

Aut je deska, která je undergroundově pichlavá, textově prostořeká i poeticky zaumná, punkově neposedná i vypravěčsky napínavá. Její nejsilnější stránkou jsou výborné texty. Zpěv Tichého je rouhačský, záměrně kakofonický: emoce vyjadřuje svým typickým ječákem a hereckou deklamací. Přesto se po vícenásobném poslechu nevyhnul stereotypu a mohl být klidně akčnější a nápaditější. Stejně tak v některých opakujících se rytmických klišé mohl na hudební pestrosti alba spolu s hosty zapracovat podstatně víc. Aranžmá jsou povedená, v některých písních ale zůstala v půli cesty.

Skřípající, řezavý Aut Jakuba Tichého přesto zadul jako svěží vítr do stojatých plachet zapáchajících galér tuzemské hudební produkce. Aut, ono pomyslné zámezí, dobrovolná vyhoštěnost na okraji společnosti, do které se Tichého hudba a texty záměrně stylizovaly, totiž dokázaly osobitě, poeticky a výstižně demaskovat neduhy a zlořády té naší spokojené české společnosti, jejíž je Tichý chtě nechtě soukolím.