Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Sázka na silné písně i explicitnost v tanci. Sólo pro Jarka Nohavicu a Beatu Bocek zažilo ostravskou premiéru

Sázka na silné písně i explicitnost v tanci. Sólo pro Jarka Nohavicu a Beatu Bocek zažilo ostravskou premiéru

30.5.2018 Divadlo

Vítkovická hala Gong přivítala v úterý v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka soubor Baletu Národního divadla, který zde v ostravské premiéře hostoval s představením Sólo pro nás dva. Tato celovečerní choreografie bývalého šéfa národního baletu a známého tanečního tvůrce Petra Zusky svým konceptem a choreografickým rukopisem odkazuje na některé z jeho předchozích počinů, silně v ní však rezonují texty a hudba dvou výrazných písničkářů slezského regionu, Beaty Bocek a Jarka Nohavici.

Zvětšit obrázek

Z tanečního představení Sólo pro nás dva.
Foto: Martin Straka

Sólo pro nás dva lze asi nejvýstižněji popsat jako mozaiku tanečních miniaturek, rozdělených do dvou odlišně pojatých jednání. První jednání má působit jako obrázky „ze života“, druhé už nás posune do abstraktnější roviny emocí a nálad. Všechny tyto drobné výjevy jsou mezi sebou navzájem propojeny, nevysledujeme v nich ale žádnou čistou dějovou osu. Taneční mini-příběhy se liší charakterem v závislosti na použité písni, mají však společného jmenovatele a tím je vztah muže a ženy se vším, co k němu patří – od prvních zamilovaných okamžiků a vášnivých vzplanutí přes rozchody, nevěru, manželství, děti, společenský život až po odloučení a smrt.

Z tanečního představení Sólo pro nás dva. (Foto: Martin Straka)

Skladby Nohavici i Bocek, zpívané v češtině a polštině, jsou samy o sobě natolik silné a nabité charismatem, že by s trochou nadsázky tanečníkům stačilo jen stát na jevišti a nechat hudbu dotvořit všechnu magii (a zvláště v dobře nazvučeném Gongu, kde vynikne každá nota). Nicméně Zuskův choreografický styl, kombinující neoklasiku s prvky lidového tance, civilními gesty a moderním tancem, ke zvolenému hudebnímu doprovodu dobře ladí, úskalí ale najdeme jinde.

Z tanečního představení Sólo pro nás dva. (Foto: Martin Straka)

 

Choreograf se rozhodl velmi úzkostlivě následovat písňové texty a explicitně je vyjádřit pomocí pohybu (zejména v prvním jednání). Pokud by tomu tak bylo jen v některých ze scén, jednalo by se o vítané oživení a bezpochyby zajímavý přístup ke zpracování tématu. Bohužel se ale se tato popisnost objevovala až příliš často a vyvstala otázka, zda je skutečně nutné tanečně znovu „převyprávět“ to, co divák uslyší v textech. Tam, kde je zbytečná popisnost vlídná ke svátečnímu divákovi, začíná být zkušenější oko skeptické. Navíc se představení mohlo obejít i bez přehnané snahy získat si publikum (rozpačitě působily mluvené vstupy vystřižené z koncertů obou písničkářů nebo skoro spartakiádní formace a roztleskávání).

Z tanečního představení Sólo pro nás dva. (Foto: Martin Straka)

Zuska střídá vtipné nebo ironické scény s těmi závažnými – těžko říci, podle jakého klíče – a v choreografii vždy kopíruje téma vybrané písně (tak například Nohavicovo Never More je zádumčivé a Szafa Pana Klosa Beaty Bocek mile rozpustilá). Až na výjimky k nějakým experimentům v této rovině nedojde. Elegantně jsou vyřešeny přechody mezi jednotlivými výstupy a tam, kde jedna scéna končí, plynule navazuje další, bez zbytečných střihů a zaváhání. Petrovi Zuskovi nelze upřít kreativitu a zajímavé choreografické nápady, ani on se ale nevyhne opakování a častému zařazovaní osvědčených kroků.

Z tanečního představení Sólo pro nás dva. (Foto: Martin Straka)

Pozornost si zaslouží scéna Jana Duška a kostýmy Pavla Knolleho (podpořené světelným designem Daniela Tesaře). Oba dva sáhli po jednoduchosti a střídmosti, ale rafinovanost, s jakou spolu s choreografem rozehráli jednotlivé kusy nábytku, například postel, skříň, pohovku ale třeba i záchodovou místu, nebo důvtipnost ve změnách kostýmů, které se spolu s dalšími rekvizitami spouštěly z řetězů zavěšených vysoko nad jevištěm, byla obdivuhodná. Každý předmět a kulisa na jevišti hrála důležitou roli v tanečních scénách, kusy nábytku proplouvaly prostorem, jak je tanečníci posunovali a měnili tak pozadí pro své mini-příběhy, kostýmy zase určovaly atmosféru dané scény.

Z tanečního představení Sólo pro nás dva. (Foto: Martin Straka)

Co se tance i scénografie týče, druhá polovina Sóla pro nás dva nabídla poněkud jinou atmosféru než ta první, skoro jako by to bylo samostatné představení. Na vyprázdněném jevišti zůstaly jen dvě židle a kolem nich i s nimi se odehrávaly tentokrát již méně explicitní taneční výstupy. Interpreti v jednoduchých kostýmech v tlumených barvách se střídali v duetech, sólech i skupinových tanečních pasážích (mezi nimi vynikl zejména tanec na píseň Divocí koně Jarka Nohavici. čistě v mužském podání, a nápaditá variace Koniec na hudbu Beaty Bocek). Inspirace Jiřím Kyliánem není v moderních baletních dílech žádnou výjimkou a v Sóle pro nás dva byl tento vliv více než zřejmý, a to jak v choreografii, tak v kostýmech. To ovšem netrénovanému zraku nemuselo vadit a estetický dojem byl velmi příjemný.

Z tanečního představení Sólo pro nás dva. (Foto: Martin Straka)

Co nesmíme opomenout zmínit, je skvělá připravenost a nasazení tanečníků Baletu Národního divadla. Tam, kde choreografie pokulhávala, podala záchranou ruku jejich skvělá technika, propracovaný výraz (což nebývá v tanečních představeních samozřejmostí) a stoprocentní fokus na jevišti. Svým ztvárněním posunuli Sólo pro nás dva o několik rovin výše a těžko říci, zda by to stejně dobře zvládl méně kvalitní soubor (přece jen Zuskův styl mají tito pražští tanečníci už pod kůží).

Z tanečního představení Sólo pro nás dva.

Baletní večer v Gongu byl pro ostravské publikum jistě zážitkem; výjimečným pro ty, kterým stačí nechat se okouzlovat ladným tancem, vypracovanými těly a nekomplikovaným vyprávěním, tak trochu kontroverzním a otázky vyvolávajícím pro ty, kteří se nad choreografií více zamýšlejí a mají možnost srovnávat.

Tereza Cigánková | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.