Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Děti dnes neznají klasické pohádky tak, jak by měly, říká dramaturgyně Divadla loutek Ostrava Daniela Jirmanová

Děti dnes neznají klasické pohádky tak, jak by měly, říká dramaturgyně Divadla loutek Ostrava Daniela Jirmanová

2.6.2018 Divadlo

Připravovaná premiéra pohádkového představení Muminci: Čarodějův klobouk uzavře aktuální sezónu v Divadle loutek Ostrava. Vedení divadla už má jasnou představu také o nadcházející sezóně, která nabídne pět nových titulů. K dispozici již je tištěný katalog, který opět připravil po výtvarné stránce Tomáš Volkmer a který poprvé spojuje informační část s interaktivní. Dramaturgyně Daniela Jirmanová v rozhovoru přibližuje současné směřování zdejšího repertoáru a také vypráví o svém rozčarování  z toho, že dnešní děti neznají pohádky.

Zvětšit obrázek

Dramaturgyně Divadla loutek Ostrava Daniela Jirmanová.
Foto: Roman Polášek

Poslední, čtvrtou premiérou v sezóně, bude inscenace pro nejmenší děti Muminci: Čarodějův klobouk. Proč právě ona?

Hledali jsme titul pro děti od pěti let, možná i o něco míň. Knížky o Mumincích  jsou zamilovanou četbou režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové. Mě osobně jejich trend minul, moc jsem je neznala. Když jsem se s nimi ale seznámila blíž, uznala jsem, že by to mohlo být přesně to, co hledáme. Jsou to roztomilí fantastičtí tvorové – skřítkové, kteří mají lidské vlastnosti, a tím pádem i podobné problémy a radosti jako lidé. Svět, ve kterém žijí – muminí údolí – je plný rostlin, bující přírody. Představa, že takové muminí údolí vyroste u nás na jevišti, že se to tu bude hemžit muminky a jejich kamarády, se mi líbila.

Muminci budou kromě příběhu lákat děti i výpravou?

Měli by, výprava inscenace je vskutku bohatá. Autorem scény je David Janošek, loutky a kostýmy navrhla Markéta Sládečková. Loutky musejí přesně odpovídat tomu, jak muminky nakreslila jejich autorka Tove Janssonová.

Jak je to s dnešním dětským divákem, co si žádá?

Kdybychom se dětí ptali, asi by nám nejčastěji navrhovaly nejnovější filmové hity. Cestou komerce se ale vydávat nechceme. Když to úplně zjednoduším, řekla bych, že je naším posláním vyprávět dětem příběhy, které je osloví, které mají zajímavé téma a skrz které se děti něco naučí. Byla jsem naivně přesvědčena, že znalost klasických pohádek je u dětí tak nějak samozřejmá. Předpokládala jsem, že jim čtou rodiče, prarodiče a učitelky v mateřské školce. Zdá se ovšem, že to taková samozřejmost není. Zrovna nedávno jsme se účastnili se „stánkem“ Divadla loutek jisté dětské akce. Měli jsme tam několik loutek, například hlavu jelena se zlatými parohy. Některé děti vůbec netušily, že je to postava z nějaké pohádky. Ani s velkou nápovědou. Bylo jasné, že pohádku o Smolíčkovi nikdy neslyšely. Jejich rodiče si také nebyli jistí, což si vykládám tak, že prostě dětem pohádky nečtou ani nevyprávějí. Ono je asi jednodušší zapnout televizi… Přiznám se, že mě to dost vyděsilo. Sem tam nějakou výjimku bych ještě pochopila, tohle se ale týkalo nadpoloviční většiny dětí, které tam byly.

Obliba pohádek tedy klesá?

Pěknou pohádkou nemůže opovrhnout žádné dítě. Vždyť ani ty staré, tzv. klasické pohádky nejsou nudné, naopak jsou napínavé, dojemné, veselé, strašidelné… Současně obsahují modelové situace, archetypy, děti se jejich prostřednictvím učí, co je dobro a co je zlo. Chyba samozřejmě není na straně dětí, ale těch, kdo je vychovávají.  A my můžeme trochu přispět k rozšíření dětských obzorů.

Divadlo loutek by tedy mělo podle vás posílit uvádění klasických pohádek?

Rozhodně by měly být součástí jeho repertoáru a měly by se pravidelně na repertoár vracet.

Odrazí se to třeba v příští sezóně?

V příští sezóně zrovna ne, protože aktuálně hrajeme docela čerstvé dvě inscenace klasických pohádek – Dlouhý, Široký a Bystrozraký a Hrnečku, vař!. Můžeme si proto dovolit příští sezónu věnovat titulům novějším, i když vlastně skoro všechny už jsou svého druhu klasikou.

Kam tedy příští sezónu směřujete?

Chystáme celkem pět nových titulů. Chceme uspokojit všechny dětské věkové skupiny, včetně středoškoláků. Prvním titulem bude klasika pro teenagery Tajný deník Adriana Molea. Už jsme jej uváděli před lety, jenže pak musel být stažen kvůli autorským právům. V současnosti jsou práva už zase volná, Adrian se tedy může vrátit, ale v jiné podobě.

A co připravujete dalšího?

Druhou premiérou bude úplná novinka na repertoáru. Rozhodli jsme se inspirovat zahraničními, ale už i některými českými loutkovými divadly a snížit věkovou hranici diváctva. Respektive posunout ji směrem úplně dolů. Přichystáme inscenaci pro úplně nejmenší děti, zhruba od osmnácti měsíců. Nebude příběhová, důraz bude kladen především za základní vjemy, jako jsou zvuky, barvy a tvary…  Půjde o autorskou inscenaci Hany a Tomáše Volkmerových, propojíme tak zároveň repertoárovou práci divadla s činností divadelních dílen.

Kromě toho nabídnete i moderní klasiku?

Ano, na konci zimy se podíváme do divoké přírody severských lesů – uvedeme dramatizaci knížky Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka. Další inscenace vznikne také podle velmi známé knížky, tentokrát to bude Děvčátko Momo a ukradený čas od Michaela Endeho. Dětem od tří let pak bude určen závěrečný titul příští sezóny, Pohádky o mašinkách. Vlastně nejen dětem, ale všem vláčkovým nadšencům.

Budete pokračovat i v uvádění večerních titulů?

V příští sezóně nový večerní titul pro odrostlejší diváky nechystáme, ale ve večerním čase budeme nadále pravidelně hrát inscenaci Stříhali dohola Josefa Kainara i kultovní představení Z Deniku Ostravaka. Budu se ale snažit, aby  někdy v budoucnu vznikla loutková inscenace výhradně pro dospělé publikum. Loutky přeci nejsou jen pro děti.

Jak byste na závěr našeho rozhovoru zhodnotila letošní sezónu, co třeba zmíněné představení o Kainarovi?

Z kainarovské inscenace mám radost, skvěle kombinuje hudební a loutkové divadlo. Zvláště Karel Růžička udělal se svou loutkou veliký kus práce. Kromě ní vzniklo v končící sezóně i pár pěkných pohádek, ale já se raduji ještě z jedné věci: Myslím, že se nám podařilo připravit velmi zajímavý katalog na příští sezónu. Kromě informací o všem, co hrajeme, v něm jsou i ukázky pracovních a metodických listů, takže jak učitelé, tak rodiče se jím mohou inspirovat, děti mohou vybarvovat, hledat cestu labyrintem, odpovídat na otázky… Tohle všecko je velmi důležité a mělo by to být součástí návštěvy divadla. Nestačí jen přijít, posadit dítě do hlediště a pak ho z něj odvést. Je potřeba s dětmi o tom, co viděly, mluvit. Aby si pamatovaly příběh, aby si uvědomily, o čem byl a co nám měl vypovědět. Děti se tím naučí přemýšlet nejen o divadle, ale ve výsledku i o světě jako takovém.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.