Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo Čtyřhodinové totální divadlo, vůně benzínu i sabat na náměstí. Ať žije Dream Factory!!!

Čtyřhodinové totální divadlo, vůně benzínu i sabat na náměstí. Ať žije Dream Factory!!!

5.6.2018 Divadlo

Rok 2019 - Ostrava se ještě stále nemůže vzpamatovat z tragické události, kdy na festivalu Dream Factory uhořelo 108 diváků společně se slovenskými herci z několika divadel včetně pana prezidenta. Konec zpráv... Totální divadlo v podobě čtyřhodinového sabatu Mistr a Markétka na Masarykově náměstí pod širým nebem uzavřelo v pondělí před půlnocí jubilejní desátý ročník Továrny na sny. Jako bájný Fénix se obrodilo z popela tvůrčí fantazie, když šapitó Teatro Tatro zahltil pach benzínu rozlévaného mezi uličkami diváků i na jevišti. Ohněm se všechno začíná i končí. Stroj času pro přenos do roků 1934 i 2019 fungoval neomylně a všechna ozubená kola týmu Tomáše Suchánka zapadla do svých soukolí.

Zvětšit obrázek

Ze závěrečného představení Mistr a Markétka.
Foto: Lukáš Horký

Přitom desítka Dream Factory zpočátku nenaznačovala, že bude opravdu něčím výjimečným, zvláště pro divadlem zmlsaného ostravského diváka, který je zvyklý pravidelně docházet do nejlepšího divadla roku, Komorní scény Aréna. Závěrečné okamžiky sedmidenního maratónu ale patřily k těm nejzdařilejším v jeho historii. Paradoxně. Co ještě lze nového nabídnou v místní divadelní Mekce, která sama může vyvážet jedno představení za druhým za své hranice? Jistěže můžete přivézt nevídané inscenace, na které si místní divák ještě nenašel čas, takže chtě nechtě vítá tuto donášku na stříbrném podnose až pod samotný nos. Půvab neviděného ale funguje jen do jisté míry. Navíc kdo divákovi zaručí, že herci v neznámém prostředí, často i za polních podmínek, zahrají tak dobře jako na své domácí půdě? Jistěže jsou i takoví, kteří se na to právě těší. Neznámé prostředí, onen „hrající“ genius loci pro ně tvoří alfu a omegu dané podstaty.

Čertovská spálenina pod věží

Všechno nadprůměrné na téhle divadelní „desítce“ zažehlo patrně už páteční faustovské představení Tajemná záře nad věží. Po deváté večer, jakmile se zešeří a prodlouží stíny, je Dolní oblast Vítkovice celkem strašidelná a tvůrčí tým Divadla Letí toho náležitě využil. Body navíc nezískal jen díky atraktivnímu prostředí těžní věže v otevřeném prostoru s visícími háky nad hlavou, ale hlavně díky otevřenému akceptování místních reálií.

Ne všichni exhibující na Dream Factory dají svému divákövi otevřeně na vědomí, že vědí, kde se právě nacházejí, a změna původní Vily na Švehlovce za ostravský hangár bez celé jedné zdi prostě vytvořila nejen působivou kulisu. Herecký trojlístek Elizaveta Maximová, Hedvika Řezáčová a Richard Fiala patřil k zážitkům i díky skvěle vypointované akci a „pojídání“ místních bezdomovců jako jednohubek zajištujících nadstandartní blahobyt ve svém sarkasmu skvěle docvaklo v lehce mysteriózní industriální party. Hranice mezi jevištěm a hledištěm prostě zmizela. Není se čemu divit, předlohou byla skvělá myšlenka od britského enfant terrible Philipa Ridleyho, jehož dílo do noční Ostravy tajemných ohňů sednulo jako ulité.

Opera v betonovém krytu s kapající vodou

Silné zážitky nabízel i zdevastovaný železobetonový kryt pod místní vlečkou nedaleko koksovací baterie. Jeden den v terapii Posledního sezení u doktora Freuda (Divadlo v Řeznické) se ještě herecky koncertovalo za sucha, den poté, po pořádném lijáku, se už ale diváci během Deníku zloděje zaposlouchali do vytrvale kapající vody. Miloslav Köning v této avizované mysteriózní opeře sice mysteriózně nepůsobil ani trochu, nicméně groteskní potenciál nejoceňovanějšího titulu roku 2017 nemohl vyniknout lépe než právě v této zbořenině. Filmy Derecka Jarmana dostaly v ostravské ruině kongeniální zpřítomnění a herec pokrytý vrstvou medu, mouky a hlíny přímo vplul do jedinečného vězení, na jehož konci v tunelu plápolavě zářilo slunce. Body navíc za to, že si herci akčně upravili scénu a strhli Freudovu zástěnu ze včerejška, takže průhled na svobodu byl skutečně autentický a funkční.

Zuřivé lesby u Bezručů

K vrcholům herecké akce na Dream Factory patřilo i představení vycházející z dalšího enfant terrible britské kultury Irvine Welshe, nedělní Pohlavní životy siamských dvojčat. Fantasticky herecky zvládnutý duel dvou leseb v neodolatelném podání Zuzany Stivínové a také Anity Krausové. Hrát už jenom nestačí, je efektnější, když herec zároveň podává na jevišti i nějaký sportovní výkon a trenérka Lucy byla ten večer prostě k nezaplacení, zvláště když se musela v kobce suterénu uvázaná na řetězu cpát pečeným kuřetem, aby byla potrestána hrozbou nadváhy. Bohužel diskuse po představení nic zásadního kromě standartních plků o vzniku kusu neprozradila. Mužský pohled na lesbickou tématiku nebyl dotažen do své přesvědčivosti a nebýt totálního hereckého nasazení zmíněných dam, hra by patrně zapadla.

Ležerní jatka od Macbetha

Krvavou lázeň vyšinutého Macbetha plná skvostných kostýmů a přihlouplé angličtiny, neméně bizarní spojení infantilismu a kongeniality, nabídlo finální pondělí. Minimalismus, dekonstrukce jazyka a jakoby ležérní nasazení herců nechávalo diváky na hraně, zda se účastní přelomové hry, nebo jen výstředního vrtochu surrealisty Davida Jařaba. Nenucenost Lady Macbeth zklamané z nedostatku manželských povinností, to byla další nečekaná dimenze Dream Factory od Divadla Na Zábradlí. Pak už ticho a tma v městském šapitó…

Babičko, přijeli herci…

Teatro Tatro, tak to je přesně to, co Ostrava ještě nemá a kde Dream Factory splňuje bez výhrad svou smysluplnou existenci. Magistrát města by se měl poučit, angažovat tento soubor trvale a nechat jej upalovat publikum pravidelně. Čtyřhodinový sabat s dvacetiminutovou přestávkou, kdy nevíte, zda se ještě hraje, anebo nastal volný program, to jen tak nevymyslíš. Foto se Stalinem, kiosek s nabídkou vína, vody a vodka přímo z Ruska, snad jen žlutý plášť z Malého prince Jana Plouhara tady chyběl, jinak maximální spokojenost. Černá magie nebyla na divadelních prknech nikdy až tak nakažlivá, nazí herci skotačící na Masarykově náměstí kolem ohně, orgie Valpuržiny noci… ach, proč jen dábelský dramaturg této Továrny na sny neumožnil takovýto rej v jiný než pracovní den festivalu? Někteří diváci neskonale zapálení pro divadelní akci si byli ochotni pro ten okamžik vzít i regulérní dovolenou. Babičko, jaká byla Dream Factory, když jsi byla mladá? Herci, na náměstí přijeli herci, děvenko…

Nezbývá než čekat celý jeden rok, anebo se rozjet z Ostravy do světa a nespoléhat na to, že za rok ještě něco dalšího překoná desítku Dream Factory, že něco vůbec přijede na stříbrném podnosu místní dotace. Kuriozitou v tomto okamžiku není jen totální zážitek z divadla ve veřejném prostoru za zvědavého přihlížení místní policie. Za zmínku stojí i samotné publikum složené povětšinou ze samotných profesionálů, divadelních herců, ředitelů a dalších institučních činovníků, ve kterých role nastrčeného prezidenta nebo divadelního kritika není až tolik funkční, protože někteří si mohou podat ruce. Černý mág Volant se svou suitou Azazelem a Fagotem tak před vašima očima neokrade řadového diváka, ale skutečného kritika profesionála. Dream Factory tak může i nadále snít svůj sen o výjimečnosti, o které se patrně většině Ostravanů nikdy nezdálo.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.