Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo Nová sbírka Ireny Šťastné je ostravsky bezútěšná a převyšuje běžnou regionální básnickou produkci

Nová sbírka Ireny Šťastné je ostravsky bezútěšná a převyšuje běžnou regionální básnickou produkci

13.6.2018 Obraz & Slovo

Básnířka a porubská knihovnice Irena Šťastná pustila do světa pátou sbírku, kterou pojmenovala Sen o třetí plíci. Poprvé navíc knižně publikuje na domácí půdě, sbírku v sympatické grafické podobě vydalo ostravské nakladatelství Protimluv.

Zvětšit obrázek

Ostravská básnířka Irena Šťastná.
Foto: Ivan Mottýl

První polovinu sbírky nazvala Irena Šťastná Sedimenty. Vědecká definice sedimentu přitom není jednoznačná a nejčastěji se asi cituje tato: „Sediment je produkt akumulace materiálu pocházejícího ze zvětralých a erodovaných hornin a doneseného na místo uložení buďto jako pevné částice nebo v roztoku.“ Pokud za místo uložení považujeme básnický oddíl Sedimenty, podívejme se na to, jaké částice do něj autorka nahrnula.

Osobně považuji za nejzajímavější kusy ostravských hornin. Sbírka Sen o třetí plíci má dle mého nejsilnější ostravský nátisk za všech pěti dosud vydaných knih autorky. Hned na desáté straně nás třeba Irena Šťastná zavádí do Železárenské ulice na pomezí Hulvák, Mariánských Hor a Vítkovic. „Oba válce chladírenských věží napravo / se zalykají úctou / změklou vrávoravou / s půlkruhy ostnatého drátu nad plotem,“ líčí kontrasty v okolí tamního hřbitova v těsné blízkosti železáren.

Ostravsky neutěšitelné jsou i verše v bezejmenné básni na straně patnáct, která se odehrává ve zchátralém areálu Dolu Heřmanice. „Světlo / v areálu / dolu Heřmanice / nažloutlé unavené / samo / v sobotním příšeří. // Dává součet chlapů / co tu rubali,“ popisuje bezútěšnost místa na periférii Ostravy, načež začne „vyvolávat duchy“. Autorka totiž pod dojmem zchátralých industriálních budov a s výhledem na obzor s haldami začne naslouchat zavaleným útrobám šachty: „Ozvy jsou neslyšné / přesto hroudnatá země / sípe uniká a chroptí.“

A ještě na jeden ostravský sediment první části sbírky upozorním citací. Kdo zná ranní autobusy či lokálky, které míří do železáren Vítkovice nebo do hutě ArcelorMittal, ocení následující tíživý popis takového rána: „Brzký autobus s muži dělníky / uboze uvyklými syčení dveří / na pravidelných zastaveních / s osleplým pohledem nové šichty / zčeřeným ranním lógrem.“ Šťastná Ostravě rozumí, tomu městu složenému z úlomků nejroztodivnějšího původu. Z dávných haličských gastarbajtrů i z polských agenturních hutníků, kteří dnes dřou v Ostravě. Tomu bolestnému sedimentu z potu, slz, práce a alkoholu.

Materiál, který tvoří sedimenty, bývá uložen převážně ve vrstvách, a to fyzikálními, chemickými nebo biologickými pochody. Tolik další definice z geologické příručky. Zatím jsem ostravský materiál sbírky letmo zhodnotil (a pochválil) jako samostatnou vrstvu. Pokud ale přihlédnu k dalším horninám, které do sedimentu jménem Sen o třetí plíci uložila autorka, můj obdiv k poetice knihy trochu uvadá.

Ocenil bych, kdyby autorka mluvila více za sebe. Její básnický hlas je totiž natolik nepoddajný, že se nepotřebuje opírat o „mystické konstrukce“, jimiž chce hned v několika básních umocnit jakousi „literární vznešenost“ sbírky. Proč třeba začínat jednu z rozsáhlejších básní v knize zrovna takto: „Teprve na sklonku / vymezeného času / jsem objevil báji.“ Podobně násilně ustrojené verše mě bezpečně odrazují od četby poezie jako takové. Protože jsem se ale o knize Ireny Šťastné rozhodl referovat v kulturním deníku Ostravan.cz, četl jsem dále a po chvíli narazil na ony skvělé „ostravské sedimenty“, z nichž už jsem výše citoval. Převeliká škoda, že text začíná tak otřepaně.

Možná autorce schází dobrý editor, který by podobné přešlapy z básní vyškrtal. Odpad by přitom netvořil bůhvíjak velkou část sbírky, spíše naopak. Základna sbírky je básnicky čirá, je to svébytný proud poezie, který jen tu a tam potřebuje usměrnit, přičemž mnohé z básní vyšly ve svém dokonalém tvaru. Třeba „kolářovsky“ silná věc o setkání kuchařky a hezkého kluka v trolejbuse, která končí přesmutným konstatováním: „Ten můj fakt vezme / cokoli z kantýny donesu / ani nic víc nekupuju.“

Druhý oddíl sbírky nese název Rituální vraždy. Je to série povzdechů nad světem vezdejším, literárně opět ne úplně vyrovnaných. Někdy si přitom Irena Šťastná dokáže povzdechnout stejně působivě jako básník Jaroslav Žila: „Když končil dědův život – vozili jsme mu do nemocnice – veliké šťavnaté broskve s úhlednými chloupky – pokládali na stolek – žily tam – než ovoce vyhodila sestra – abychom si snad nemysleli – že děda může ještě něco jíst.“

Jindy má básnířka zase blíže k poetice Petra Hrušky: „Přes zábradlí se přehýbá žena s ustupující bradou – prsy přepadávají do dvora – hořekuje – že děcko je v pánu – vyteklo z ní – chuchvalec – když v noci plály černé duhovky puštíků.“

Jak patrno, Irena Šťastná dokáže na básnická plátna namalovat věru účinné obrazy, z nichž mrazí. Ze života kolem. Kolem Ostrava. Pak ale autorka opět zabrousí někam na pomezí mystiky a legend. Jistě, hledání kořenů našeho bytí je lákající téma, ale náhle se objevující mědirytec a soukeník jsou dle mého rušivým momentem a ve sbírce najednou čtu text jako z jiné knížky: „Soukeník látá přítmí vazké šerem – sádlo ustavičně vtlačuje do omítky pohanského kostelíka…“

Nová básnická sbírka Ireny Šťastné je básnickou sbírkou v pravém slova smyslu, jakkoliv toto absolutní konstatování může znít banálně. I přes uvedené výhrady autorka převyšuje běžnou regionální básnickou produkci. Je to poezie řádově vyšší kategorie, než jakou píše třeba Lenka Daňhelová, která je rovněž autorkou nakladatelství Protimluv. Uvidíme, co ještě letošní rok přinese, zatím je však Irena Šťastná možná žhavým kandidátem na nominaci v literární části Ceny Jantar.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.