Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Divadlo S Pavlem Gejgušem na pár slov o výročí úmrtí Janáčka v režii Staré arény

S Pavlem Gejgušem na pár slov o výročí úmrtí Janáčka v režii Staré arény

23.6.2018 Divadlo

Po celé zemi v tomto roce ožívají známé i zapomenuté skladby a opery hukvaldského rodáka Leoše Janáčka. Právě letos si totiž svět připomíná výročí 90 let od úmrtí umělce, jehož pohnutý osud je s Moravskoslezským krajem úzce spjat. Se svou trošku do mlýna chce přispět i Stará aréna, která v Ostravě připravuje vzpomínkový večer, o jehož hudební stránku se postará cimbalista Daniel Skála. Jediné a neopakovatelné představení pod názvem Zápisník zmizelého můžete vidět ve čtvrtek 28. června od 19 hodin. S autorem a režisérem hudebně-divadelní inscenace Pavlem Gejgušem jsme si o jeho vizi povídali.

Zvětšit obrázek

Jedna z hlavních tváří ostravské Staré arény Pavel Gejguš.
Foto: Archiv

Pavle, popsal byste našim čtenářům, co mohou od inscenace Zápisník zmizelého očekávat?

Na úvod této otázky bych rád řekl, že Leoš Janáček je opravdu nesmírně inspirativní osobnost s velmi zajímavým a vlastně těžkým životním osudem. Většina lidí, když se řekne jeho jméno, si jistě hned vybaví staršího pána s knírem a šedou výraznou kšticí bujných vlasů. A také lišku Bystroušku. Otázkou je, kolik lidí ví i něco víc. V jeho životě i v důležitosti jeho díla je toho tolik, co stojí za připomenutí! A proto jsem rád, že divadlo Stará aréna dostalo šanci vytvořit autorské představení právě o životě Leoše Janáčka. Na vzniku konceptu a scénáře se výrazně podílí Šimon Krupa, se kterým látku hodně rozebíráme a vytváříme společně koncept, jak téma co nejlépe uchopit. Když se snažíme pojmenovat si pracovně formu, kterou má představení mít, říkáme tomu „snění o Janáčkovi“. Akce se bude konat v kostele svatého Václava a jsem velmi rád, že se v rámci divadelní práce budeme moci dotknout tak kouzelného místa, jako je tento kostel.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodli téma Leoše Janáčka oživit?

Poslední dobou je trendem, že se v každém roce připomínají nějaká důležitá výročí a osobnosti. Předloni to byl Shakespeare a jeho 400 let od úmrtí, loni 750 let od založení Ostravy. Letos jsou výročí hned dvě, a to 100 let republiky a v neposlední řadě právě Leoš Janáček. Proto jistě v letošním roce o Janáčkovi hodně uslyšíme a budou se hojně hrát jeho skladby a uvádět jeho opery. Po celé republice se bude připomínat jeho osobnost i dílo. Myslím, že v Ostravě o to víc. Narodil se a vyrůstal na nedalekých Hukvaldech, které jsou blízko, a proto si Janáčka Ostraváci rádi přivlastňují za svého, ačkoliv zásadní část svého života prožil v Brně. Na Hukvaldech také strávil část svého stáří, vrátil se do svého rodiště, kde hledal klid na práci. Nicméně pokud se připomíná jeho úmrtí, to je opravdu s Ostravou nešťastně spjato. Janáček se těžce nachladil a roznemohl, z Hukvald byl tedy převezen do nemocnice v Ostravě a zde také podlehl zápalu plic. Ani divadlo Stará aréna v připomenutí významné tvůrčí osobnosti nechce zůstat bokem a ráda by přispěla svou trochou do mlýna.

Co vás na tématu spjaté s hudebním skladatelem zajímá nejvíc?

Pro mě osobně je velmi silné téma, jak se Janáček jako umělec potýkal s různými nesnázemi. Vyrůstal v bídě a musel na sobě velmi pracovat, odhodlán stát se výrazným netuctovým skladatelem. To se mu povedlo natolik, že předběhl o několik desetiletí celosvětový vývoj v umění a hudebním světě. Takže byl ve svém pokrokářství sám, zcela nepochopen, a proto většinu života zůstal „uvězněn“ v provinčním Brně. Jak o něm píše Milan Kundera, ostatní modernisty, kteří přinesli čerstvý vítr do světa v té době patetické novoromantické opery, předběhl Janáček o třicet, čtyřicet let. Mimo pár výjimek se v Brně jeho díla neuváděla, všechny pokusy nabídnout je významným scénám pohořely s tím, že byl považován za diletanta, který neví, jak se to dělá a jak se má správně komponovat opera. Teprve v šedesáti dvou letech se dočkal prvního opravdového uvedení Její pastorkyně v Národním divadle, a to díky Maxu Brodovi, který jej dostal také do německy mluvících zemí. V šedesáti dvou letech náhle a rychle dosáhl světové slávy a získal své čestné místo mezi ostatními světově uznávanými skladateli. Teprve v tomto věku byl doceněn, už nemusel na nuzné živobytí vydělávat jako učitel ani jako vedoucí ochotnických sborů a náhle se mohl rozlétnout. Většinu svých nejznámějších a nejdůležitějších děl tedy vytvořil závratným tempem až v poslední etapě svého života, mezi 62 a 74 rokem.

Jste především divadelní režisér, zajímá mě tedy, jak jste téma uchopil autorsky. A proč zrovna v kostele sv. Václava?

Rozhodli jsme se vsadit spíše na poetičtější a abstraktnější tvar. V rámci vší pietnosti, se kterou chceme Janáčka připomenout, je svatostánek tím nejvhodnějším místem. Kostelní zdi s božskou akustikou chceme nechat rozeznít Janáčkovou hudbou, zaposlouchat se. Na cimbál zahraje Janáčkovy skladby fenomenální Dan Skála. Samotný poslech chceme doplnit divadelními obrazy. Skutečně má jít jen o obrazy, úryvky snů, které se v náladě, kterou mají vzbuzovat, budou dotýkat některých událostí. Nebudeme se snažit školometsky převyprávět jeho příběh, ale necháme záblesky z jeho života vyplout ze zapomnění formou asociativních obrazů.

Proč jste si zvolil název Zápisník zmizelého?

Je to název jedné z Janáčkových skladeb. Ta sice ten večer nezazní, ale zvolil jsem ji jako název představení pro samotnou připomínku zápisníku. Zápisník je totiž pro Janáčka velmi charakteristický. Janáček odmítal jakákoli klišé, což ve své době způsobilo rozruch a zneuznání romantickými patetickými umělci. Až později se stal celosvětově známým a uznávaným právě pro svůj neortodoxní postoj k umění.  Chtěl na jeviště přinést holou pravdu života. Odpatetizovat operu, veršovaná libreta nahradit prozaickými. V opeře v té době – neslýchané! Nepřípustné! A nakonec tak reformní a pokrokové. Aby Janáček poznal tu holou pravdu, chodil neustále se zápisníkem v ruce a přepisoval do notových záznamů vše, co slyšel kolem sebe. Jak to zní, když klevetí drbny na ulici, jak zní hádka, ptačí trylky nebo tovární píšťaly. Dokonce do notového záznamu zapsal i poslední slova své umírající dcery. Zkrátka náruživě zapisoval to, co slyšel kolem sebe do zápisníku a ten se stal jakýmsi jeho atributem. V našem čtení bude mrtvý Leoš Janáček tím zmizelým a my se budeme ze zápisníků přečíst pár úryvků z jeho bohatého života.

Evelína Vaněk Síčová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.